Přeháňky kolem Berštejna aneb nocleh pod převisem

Na prodloužený víkend jsem se připravoval podívat se do Jizerek, ovšem malá účast rozhodla, že jsme si s kamarádkou přichystali dvoudenní výpravu Kokořínska. Stále jsme doufali, že se někdo přidá, nestalo se. Tandem se psem se vydal vlakem do obce Provodín – Jestřebí.

Předpoklad počasí s deštěm se v těchto místech neprojevila, byť se mračna po obloze honila, přeci jen na čas zvítězilo teplé hřejivé sluníčko. S plnou polní na zádech bez stanu, nýbrž s plachtami, poněvadž se počítalo s noclehem někde mezi skalami, se dva dychtivý členové party Hic chopili naděje přespat pod převisem někde u Dubé.

Kolem hradu Jestřebí po červené podél lesa s výhledem na České Středohoří včetně Lužických hor

jsme postupovali svižně mezi bunkry z 2. světové. Já si na nohu obepnul už prošlý proužek proti klíšťatům, ale stále levandulově odpuzující. Setkali jsme se s nepříjemností. Buď jsme byli nepozorní, nebo značkaři svá značení používaly ledabyle. Několikrát jsme se museli vracet, pro špatný směr nebo rozdílnost v mapách a realitě. Jako by nás zkoušeli z orientace v prostoru. To nám na náladě neubralo. Kolem Strážného vrchu mířila dvojice do Braniborské jeskyně.

Svěží zeleň dokazující jaro v plném proudu, na cestách vlhko, bláto, bohaté louže z předešlých dní, k tomu vůně borového lesa po  každé, když se do něho opíraly sluneční paprsky. Náš první cíl jsme dosáhli za nedlouho. Úzkými písčitými stezkami jsme doběhli do Braniborské jeskyně, ze které se z dálky valil dým. Parta lidiček si pod širokým hlubokým převisem zřejmě vařila oběd.

Za Černou roklí jsme se rozhodli pro delší odpočinek. Teplo, parno v údolí tedy vhodný čas pro oběd. Váleli jsme

se u cesty hledíc na krkavce kroužící nad skalami. Kamarádka doplnila pohodový kofein kávou, vyvětrali jsme zpocené ponožky na ponožkovníku a přemýšleli nad trasou. Od této chvíle začali pro kamarádku nepříjemná prudká stoupání a klesání typické pro kokořínské rokle.

Na mapě jsme našli jezírko nedaleko naší stezky, představa osvěžit se nám dala chuť najít ji. Jezírko bylo malé a částečně vyschlé.

Minuli jsme vrch Šedina a zamířili na Berkovský kopec 480m n m se zříceninou hradu Starý Berštejn. Při cestě

jsme zpozorovali na pískovcích jakési dvojité kříže asi nějaké starobylé značky místních. Nebýt GPS už bychom se několikrát vraceli. Pod úpatím zříceniny Berštejn jsme se posilnili, abychom následně vystoupali cca 100 výškových metrů až téměř na vršek k zavřeným železným vratům s visacím zámkem. To mne tedy opravdu nadchlo. Nevím jakou potíž by dalo napsat dole tabulku s označením – soukromý hrad, klíč na vyžádání.

Ze dvou vyhlídek jsme se pokochali výhledem na Bezděz, Vrátenskou horu, Beškovský hřbet atd.

Po sestupu do podhradí Vrchovany naše kroky směřovaly ke známým místům z našeho oblíbeného cyklovýletu před několika lety.

Během putování nás učarovala opuštěná kaple sv. Barbory podobná kapli v Orlických horách

V Černém rybníku v obci Nedamov jsme se kdysi koupali, nyní tu lovili sportovní rybáři s dětmi. Moc roušek jsme nezahlédli asi už panika opadla. Otevřené bistro s okénkem nabízelo klasické smažená jídla i hovězí vývar. Zásoby jsme nesli na zádech nač utrácet. Obloha se začala zatahovat. Spěchali jsme po silnici do Panské Vsi a slyšeli hřmění. No teda, možná bouřka. Naštěstí jsme v poslední chvíli objevili bývalý Ženský mlýn, kde jsme se společně s cyklisty schovali před deštěm. Radar ukazoval několik přeháněk. Počkali jsme a po větším okně pokračovali po žluté, stezkou po pískovcových schodech. samozřejmě jsme měli to štěstí a potkali dva velké psy. Náš se držel, byť se chtěl porvat. Jedna potíž za námi, druhá padala z nebe. Prudký deštík s kroupami nás nepřekvapil, neboť nás zachránila rychle rozvinutá plachta, kterou jsme si pomohli před deštěm. Dokončili jsme výšlap do obce Panská Ves, nad níž se rozprostřela slabší duha. Vyhledali jsme si na mapě skalnaté útvary a doufali, že najdeme nějaký šikovný převis k přespání. Při hledání nás oslovil krásný větší uzavřený posed s předsíňkou.

Při jeho návštěvě jsme zírali na připravenou lavici s teplými dekami. Čerstvý nový polštářek nás přesvědčil o případné tlačenici při spaní na čekané.

Ramena bolela a byl nejvyšší čas najít nějaký nocleh. Pohybovali jsme se po neznačených stezkách. Slyšeli jsme štěkot srnců a tím směrem jsme se vydali. Došli jsme na zalesněnou planinu končící prudkým srázem kolem. Sundaly se batohy a prohledávali jsme blízké pískovcové okolí. Výsledkem bylo sestup do rokle

se šířkou zhruba dva metry. Na písčitém povrchu se rozložila plachta a na ni karimatky se spacáky.

Doneslo se menší množství větví na oheň již za soumraku. Deště, ale způsobily silnou nasycenost vodou a to se promítlo v marném zažehnutí plamene. Nebýt plynových vařičů, nevím jak by zapalování dopadlo!

Teplo ohně vysušilo botky s ponožkami a bylo lahodné ohřívat si unavené bosé nožičky o plameny.

Navečeřeli jsme se, načež nadešel čas vyprávění na dobrou noc. Poslední dříví jsem spálil, poslouchajíc drobný deštík z četných přeháněk, jsem dle meteoradaru s minimálním příjmem dat, odhadoval zítřek.  Noční zvuky temného lesa se neprojevily nijak na kvalitě spánku. Vrzající strom připomínal neustálé otevírání dveří pro záhadné malé bytůstky žijící nočním ruchem. Ozval se i jeden výstřel z brokovnice, to jistě hajný načapal prasátko při noční orbě. Pes se co hodinu přemisťoval, jednou spal u nohou, pak si vyhrabal v listí svůj pelech, aby se na potřetí vklínil mezi nás do spacáku kamarádky. Ta spala jak princezna a vůbec netrpěla zimou. Bodejť by ne, mne bylo teplo v klasickém spacáku, v němž jsem musel svlékat zbytečné tepláky, ponožky i termoprádlo. Venkovní teplota se pohybovala asi okolo 9 st. Zprvu se mi spalo dobře, po nějaké době jsem pod sebou cítil vypuštěnou nafukovací karimatku. Opět další píchlá!

V chladném ránu kolem 7.30 mne probral ze slabé dřímoty nervozně vrtící pes, který snad čekal na pokyn k vyvenčení k místním stromům. Spali jsme v údolí pod převisem, proto slunce ozařovalo pouze vrcholky stromů a rokli zanechalo na dlouho studenou. Ohřáli jsme si čaj i kávu, posnídali sladké pečivo ze zásob. Při odchodu jsme pověsili klubovou vlajku pro vzpomínku na bivak.

Naplánovaná trasa vedla na Dražejovice, kterými jsme procházeli a okukovali jejich kapli pro redukovaný počet věřících.

Za obcí na nás vykoukl zanedbaný hřbitůvek měnící se v zahradu bílých narcisů. Hroby převrácené, zaniklé. Co by tomu říkal patriot z Ferdinandova?

Zelená turistická značka se ve svěží zeleně hnedle ztratí. Než jsme si to uvědomili, stáli jsme u závory před domem. Při zpáteční cestě se rozpršelo s krupičkami, vytáhla se tedy střecha, vlastně plachta a přečkalo se toto nevlídné krátké období. I přes mírně krápající počasí jsme pokračovali do osady Kluk, kde se rozhodlo sledovat nejkratší

cestu k vlaku. Radar i přátelé na telefonu hlásili přeháňky, proč se dále trápit, že? Beškovským dolem jsme prolítli ke Kočičímu hřbetu, na němž jsme si udělali přestávku k uvaření čínské polévky a českého čaje. Postupně se naše záda vzpamatovala. Navíc se při toaletě někde zatoulalo vodítko černého přítele člověka a já rád změnil způsob pohybu k seběhnutí do 500 metrů vzdáleného dolu na místo nálezu. Když jsme potom scházeli za proměnlivého slunce ze hřebenu do nížin stala se nám taková nepříjemná nevysvětlitelná věc. Štěkala tu tak hlasitě vysoká zvěř až jsme se domnívali, že šlo o souboj soků. Pes se chystal nekompromisně kdesi zakročit, ovšem dříve zakročila jeho panička a měl utrum.  Na pasece za Vysokým vrchem nás v dáli okouzlil sluncem ozářený chlum  a vedle v přízemí bot zvláštní vzácná nafialovorůžová rostlina.

Samozřejmě mobily nestíhaly ukládat snímky do svých pamětí před takovou smrští.
Zkratkou do Korců jsme na bundách pocítili další blížící se přeháňku. Zalezlo se do autobusové boudy a zíralo na ten náhlý prudký lijavec.

Šedivá mračna vytvářela nádherné scenérie v kontrastu s krajinou.

My si naposledy udělali pauzu a  sedli do trávy před městečkem Doksy k dojedení všech zbytků potravin. Psovi kamarádka vytrhla klíště a já se radoval, že můj obojek pomáhá. Předčasně. Doma jsem pak na holeni jedno čerstvé zlikvidoval. Odjezd z Doks proběhl v pohodě, ale ta prokletá Česká Lípa. Na tu si musíme dát vetší pozor. Při přestupu na nádraží jsme, vědomi si spoje do Liberce na druhé koleji, přesedli do vedlejšího vlaku. Všiml jsem si však, že konečná stanice je psaná obráceně tudíž není Liberec, nýbrž Děčín. Rychle se v mozku zalarmoval poplach a oba jsme utíkali do podchodu na správný peron. Motorová mašina na kolejích ještě čekala a tak jsme zpocení v rouškách usedli na sedadla. Uf to bylo o fous! Proč jen ve stejnou dobu odjíždí oba vlakové spoje?
Přes tento hororový incident se vandr vyvedl dle představ, na počasí s májovým deštíkem jsme se připravili a celkově se našlapalo k padesáti kilometrům.