Křížem krážem Českým Rájem
Příprava na dvoudenní cyklovýlet na pomezí Českého Ráje se připravoval delší dobu a stejně se vše událo jinak. Původně se počítalo s osmi cyklisty a cestou okolo řeky Jizery, s návštěvou hradu Zbirohy, Rotštejna a rozhledny na Dubecku.
Za proměnlivého počasí se nás na výlet ráno na nádraží sešlo šest ( dvě děti ) s připravenými koly se spacáky a stany. V 8:02 se rychlík rozjel směrem Turnov, po němž jsme již cestovali v sedle kola. Naše trasa směřovala mezi turnovskými rybníky Nohavice, Křižák, po kterém plula labuť, na první zastávku rozhlednu Dubecko.
Panoramatický výhled z nové rozhledny na Trosky, zahalený vrch Kozákov a přilehlé okolí nám dal zavzpomínat na podobnou kovovou konstrukci z lehkých ocelových roštů rozhledny na Vrbici v loňském roce.
Další pokračování našeho putování bylo na nedalekou opravovanou zříceninu Rotštejn. Hrad postavený na pískovci se vypínal nad zdejšími lesy, měl své kouzlo vlastní historie začínající ve 13. století.
Točily se zde i známé filmy např. Přijela k nám pouť, S čerty nejsou žerty…
Po přestávce vyplněné obědem v místním obecním občerstvením se rozhodlo, díky počasí, změnit trasu jižním směrem na Rovensko, Borek, Trosky a Branžež.
V Rovensku pod Troskami se náš nejstarší cyklista řádně najedl sekanou s bramborovým salátem na terase půvabného náměstí, doplnili se zásoby tekutin a tradá dál.
Zastavily jsme se na Boreckých skalách, abychom vyvěsili vlajku před želvím zrakem hlídaným,
pokochali se výhledem na hrad Trosky z Čechovy vyhlídky
a po té sjeli do vsi Borek, v němž nás opustil mladší člen výpravy.
Na místě se spočinulo více času, pro ty co potřebovali dočerpat čerstvých sil. Následovala stezka po žluté Podtroseckým údolím mezi rybníky a bahenním slizem, kde spadnout znamenalo poznamenat si navždy oděv či kolo nefalšovaným pravým bahnem v srdci Českého Ráje. Leč cesta postupně ubíhala, na tachometru se cifra blížila ke třicítce, v níž jsem ani já nedoufal. Ovšem to ještě nebyl konec spanilé jízdy naší odvážné družiny, jež se skládala z některých co neujeli ani dvacku do dnešního dne, z mladšího člena co vlastnil bicykl velikosti dvacet palců, aj zajímavosti. Kolem rybníka Vidlákov jsem si vyprosil asfaltový povrch na Želejov, odtud zpět na žlutou k Věžickému rybníku
na cyklostezku do Libošovic.
Zde nutno připomenout na vzájemnou výměnu plášťů bot ne na kole, ale na nohou sličných dam.
Docestovali jsme přes polní stezku s výhledem po okolí ( vidno, že na Liberecku musely padat trakaře) ke hradu Kost.
Zde se určila oblast přespání v borovém lese poblíž obce Srbsko. Velmi diplomatické dohadování a málo času, spíše málo denního světla, nás donutilo vybrat lokalitu v ,, nahém,, jehličnatém lese vedle mladých boroviček kousek od rybníka Komárovského na místě rozrytém od divočáků. Napnuly se tři stany
a aniž by se po večeři doposlouchal příběh, většina chrněla. Krom mne a ( a starší členky) vzdálené štěkající zvěře, od níž slyšitelný neustálý štěkot byl fakt nepříjemný…
V noci se řádně rozpršelo, abychom ráno zjistili, který stan je vodopropustný . Zase to vyhrála sehraná dvojka z Revoluční, neboť jednoplášť moc voděodolný nebývá, že ? Trošku se po ránu zašívalo oblečení při snídani v kempu.
Zde se uskutečnily hygienické potřeby, naplnily žaludky
a při celkem slunném počasí s větrným přídavkem se pokračovalo na Boseň, hrad Valečov ( občerstvení malinovkou ),
Zásadku, Dneboh, Olšinu, okolo rybníka Žabakor mezi žlutými lány
do Žďáru a když se ozýval hlad zastavilo se v restauraci v Doubravě.
Po vydatném obědě
se rozhodlo strávit nějaký čas u vody na Malém písečáku u Příšovic. Větrné proměnlivé počasí nám však nedopřálo pobyt přímo ve vlnách písečáku,
nezbývalo než se válet na trávníku a čekat na chvilkové sluneční paprsky.
Nastal čas odjezdu do Turnova hlavní silnicí na 6 km vzdálené nádraží.
Po hodince čekání
jsme se přesunuli na perón, kde se po příjezdu osobáku na Liberec před nás chtěl vtírnout člověk- cyklista mírně omámený alkoholem. Statečná členka naší výpravy nenechala nikoho na pochybách, že první ve vagónu s kolama budeme my. Do úzké místnosti pro čtyři kola na zavěšení se nás sedm nemohlo vejít, aniž bychom nezatarasili oboje dveře. Pán sprostě nadával, ale nic nezmohl. Já si své kolo odvezl přes téměř prázdný vagón na druhou nástupní chodbičku vozu a menší dětské kolo se na příkaz přísné průvodčí, jež ,,tolik kolařů v jednom voze ještě neviděla,, uložilo mezi sklopné sedačky. Domů se dojelo v pořádku. Déšť se přeci jen připomněl kousek před naším domem. Radost z výletu ovšem nezkazil.
Ještě na konec. Vše se dá vyřešit, jen se musí chtít. Zkostnatělý systém ČD místo, aby šel vstříc zákazníkům je naopak odrazuje a pak se diví, že je prodělečný a vlaky prázdné.
