Lužické hory z Velkého Buku k Bukovském vodopádu

Za teplého březnového sobotního dne jsme se, já Šárka, Vláďa vydali  autobusem  do Lužických hor za Bukovským vodopádem přes několik kopečků. Ze Svoru jsme se dramaticky po ledových stezkách

vyškrábali na horu Klíč, z níž jsme nafotili úchvatné jarní výhledy.

Opačným směrem jsme se téměř skluzem za pomocí hůlek přemístili k částečně zamrzlému rybníku Jezírko ležícího pod Klíčem. Otužovací premiéru zde měli oba mí přátelé, já se již začal nořit do ledové vody počínaje saunou a koupalištěm u lesáku od ledna několikrát.

Nasvačili jsme se a putovali po modré na Velký Buk. Vrcholové jméno kopce označené kovovou cedulkou jsme dosáhli po půl druhé.

Sestup bych označil za náročnější, neboť na severní straně svahu se vyskytoval ještě měkký sníh, v němž se nešlo zcela nejlépe, když se musí prodrat malými stromky mladé bučiny. Navázali jsme na modrou značku, pokračujíc do Nové Hutě, osady o jediném velkém rekreačním komplexu. Na přání Šárky se odbočilo na směr Bukovský vodopád . Prolezli jsme roštím, přes trať a opět mladším smrkovým a hle křiky se ozývali odněkud ze spoda. Pár kroků jsme ušli a pod námi se cachtali ve vodě dvě nahé vodní víly. Pravda bylo jim kolem 50, 60 plus, ale nezvyklý hluk nás překvapil.

Čekali jsme opuštěné těžko přístupné místo. Malé praménky tekoucí studené vody tekoucí z asi třímetrové skály tvořilo menší nehluboké jezírko. Obě víly uskočily stranou k oblečení. Omluvili jsme se za vyplašení a já jediný se šel svlažit pod pramínky vodopádku.

Další nečekaný návštěvník se objevil na skalce, aby se porozhlédl, potom zmizel. Pokračovali jsme zpět houštinami přímo za nosem

k vrcholům Konopáč s výhledem na Jedlovou z Jelení skály

a půl kilometru kousek odsud na zalesněný vrch Stožec s výhledem z Jeleního kamene na Tolštejn.

Spokojeni jsme sešli na žlutou značku směřujíc podél bunkrů a pomníčků

k zastávce Jedlová. Tady se nacházelo množství turistů, protože byla otevřena restaurace. Využili jsme ji i my. Za půl hoďky nasedli do vlaku na Českou Lípu a domů.

Vydařený víkend jsem ještě já sám v neděli využil k poslednímu běžkování ze Smědavy přes Protrženou přehradu na bez sněžnou Jizerku.

V chatě Pyramida jsem se najedl zeleninového rizota.

Běžky jsem přenesl až do lesa odkud jsem po Promenádní doběžkoval až na Smědavu k autobusu z dvacetiminutovým náskokem.