Lužické hory z Podluží na Míšeňské vodopády

Na tuto chladnější březnovou sobotu jsme zvolil opět Lužické hory tentokrát ze severu na jih a s novou posilou Evou, která se odvážila jít s námi (Vláďa, Šárka, já), těmi co hledají různé zajímavosti mimo značené cesty. Zaskočila nás komplikovaná doprava z Liberce, když vlak Trilex firmy Landerbahn nás zavezl pouze do Varnsdorfu. Do Dolního Podluží spoje ústeckého kraje o víkendu již nejezdí, proto jsme museli na dvě stanice použít autobus směřující do Prahy. V něm zase neplatila jízdenka Trilexu koupená do D. Podluží. Řidič přimhouřil obě oči a nechal to být. Dvojice Vláďa, Šárka, jímž prošlo opomenutí paní průvodčí ohledně online platby jízdenek, použili síťovou jízdenku Idol, v tomto místě platící(jinak platí pouze po Hrádek, průjezd Německem je samostatná jízdenka, mohl jsem navrhovat levnější jízdu přes Lípu, ale byl jsem umlčen vzhledem o hodinu delší trati).

Přes oblačné počasí na nás chvilkami vykouklo sluníčko, byť do kopce jsme se zahřáli sami. První výstup v listí na Kozí hřbet/Rohál – Malý Weberberg jsme učinili bez Evy, která šla pohodlně dál po modré a odmítla se podílet na naší touze lézt přímo po svahu. Na rozlehlém rovinatém vrchu stála veliká židle hledící k Vyhlídce.

Páč se ti dva za mnou courali, seběhl jsem rychle na domluvené rozcestí. Akorát jsem se s Evou potkal, načež jsme si na křižovatce dali sváču.

Když došla druhá půlka party, Šárka hned zmizela za hledáním studánky někde mezi křovisky. Vladimír nelenil a zmizel též. Objevili zavřenou štolu po středověké těžbě stříbra a barevných kovů.
Po půl hodině jsme společně vystoupali svážnou Uhlířskou cestou až téměř k hranicím. já si odskočil odlovit kopec Ptačinec, mezitím parta kráčela po modré Hřebenovce kolem  Pěnkavčího vrchu.

Odbočili jsme na Pětikostelní kámen, z něhož jsme po týdnu opět hleděli na Jedlovou a Tolštejn.

Přešli jsme po mostě hlavní silnici na Jiřetín a narazili na magický vršek s názvem Vyhlídka Sofie.

Hlavním cílem výletu byly Míšeňské vodopády. Vyskytovaly se v lese pod kopcem. Bez Evy jsme se vydali mladými smrčinami níže a níže po zvířecí stezce. Eva se rozhodla jít sama po značené cestě do zastávky Jedlová, aby si v hospodě objednala polévku a počkala na nás. Tou dobou jsme se zklamáním spatřili drobný potůček protékající zalesněným údolíčkem.

Ještě jsme v naději hledali druhý o několik set metrů vzdálený na čerstvě  holé pasece a vida sice také nic moc, ovšem moje postava se do menšího jezírka vešla.

Studené pramínky osvěžovaly mé unavené tělo a já s trpělivostí znovu pózoval před Šárčiným mobilem. Aspoň nožky svlažil i Vláďa.
S časovým náskokem jsme úspěšně ukončili v restauraci vedle Evy 13 km lužický výlet ve stejný čas jako minulou sobotu.