Oldřichovský Špičák, Loupežnická jeskyně
Pevné jádro naší skupiny se tradičně sešlo v sobotu na nádraží. Za velmi větrného počasí skupina devíti členů a pes vyrazila směrem ke Špičáku. Plán byl jasný a nekompromisní. Nalézt předem určené pomníčky, jinak se nepojede domů.
Ještě než jsme se z nádraží dostali na modrou turistickou, už se mi jeden připletl do cesty. Slibný to začátek.
Ke Geislerovi jsme museli pohodlnou cestu opustit a vydat se podél obory po staré stezce, která chvílemi připomínala pěknou divočinu.

U pomníčku jsme se posilnili a zahřáli své žaludky čajíky. Zřejmě při důležitém rozhovoru, kdy se můj mozek ubíral pouze jedním směrem, jsem si málem napojila rumíkem vlastní dítě. Ještěže dítko nevinné se vyděsilo více nežli já ( já spíše kvůli úbytku rumu a pak mě o něj stejně připravila druhá část rodiny, které nějak zachutnal) a tím předešlo omylu.
A protože na mě mužská část výpravy moc nedá, zašli jsme si pár stovek metrů, než jsme konečně začli strmě stoupat do kopce.
Nejprve si každý hledal svou nejpohodlnější cestu, ale nakonec jsme stejně téměř všichni skončili v korytu zasypaném bukovým listím a užili si tak spousty legrace.
Vyčerpaní jsme museli posbírat veškeré síly a dopravit se tak na Špičák.
Kuriózní bylo i navlečení vlajky na větev, kdy při prvním pokusu vyvěšení se nám ji podařilo vystřelit jak raketu a my se ji snažili v prudkém větru rychle nabrat na klacek z protějšího stromu, aby nám neodlétla jak kus šnuptichlu.
Po cestě jsme zdokumentovali další dva kříže. Kříž na Scheibe a kříž na rozcestí Hřebenový buk.

Po cestě ze Skalního hradu jsme se rozdělili, neboť ti statečnější se opět vydali cestou necestou příkrou strání dolů za objevením dalšího pomníčku, ti druzí si to namířili rovnou do hospody.

Odtud jsme pokračovali dále k Pojerově památce. Tady nás největší dobrodružství teprve čekalo. Skrz špatně schůdný terén prorostlý ostružinami jsme se dostali až k tunelu, kde jsme zjistili, že se cedulka zřejmě upravuje. Před námi stál ale jiný problém. Kudy nahoru, jen ať to nemusíme kilometr obcházet. V hlavě náčelníka naší skupiny se zrodil plán. Za pomocí lana to tudy musíme dát. Nebylo úniku. Naštěstí Fido neuměl mluvit a plačícího Štěpánka věčně vysícího za ostružiní se nám podařilo utišit.
Nakonec jsme se všichni, bez zlomenin a jiných pohmožděnin, sešli u Kozy u kávy a dalšího občerstvení.
Protože naše děvčata a náčelník toho ještě neměli dost, běželi jsme- a to už za šera – nalézt Loupežnickou jeskyni. Nemusím se asi zmiňovat o strmém kopci nemajícího konce, na jehož vrcholu stála jeskyně. Velká, prostorná i výhled by od tamtud mohl být úžasný, kdyby už nebyla tma jak v ranci.


Přesto jsem doma uléhala šťastná, že mám nafoceny všechny pomníčky, které jsem si předsevzala, že mám za sebou opravdové počátky horolezení, že jsme všichni zdrávi a načerpáni novými poznatky a energií, která nám musí vydržet minimálně 14 dní do další výpravy.
Moc se napříště těším. Čus rum bus bambus!


























