Malá žena s věrným psíkem pod širákem

Konečně nastal teplý slunečný víkend a splnil se sen naší spolucestovatelky o návštěvě barokního poutního místa na vrchu Kalvárie, jenž se vypíná nad okolním terénem a lákal tím poutníky k pouti na toto místo. Těšila se na první letošní přenocování se stany a nutno podotknout, že počasí jí přálo. Nicméně plátěné obydlí s sebou nevzala, spoléhajíc na sobotní bezoblačnou noc s přijatelnou teplotou. A kdyby přeci jenom zima obtěžovala, pomohl by jí její věrný černý čtyřnohý přítel hřející (spíše se třesoucí) vedle ní.
Ranní vlakobus nás díky výluce zavezl do Brniště, z něhož jsme se dopravili vlakem do Lípy a potom do Úštěku. Na zastávce vystoupilo celkem sedm cestujících s těžkými batohy na zádech. Nejprve zmateně hledali kudy a kam, aby jim vzápětí dala rozřešení  mobilní GPS. K obdivu se hnali k Ptačím domkům,

když je na podruhé našli, žasli nad lešením, které část rarity zastínilo. Na náměstí museli do obchůdku -galerie pro své turistické nalepovací známky do vandrovní knížky. Nepříjemný hlad je dohnal před bufet, v němž prodával, vařil, roznášel, myl nádobí, markoval potraviny jeden jediný člověk a to snad pro

celé městečko. Tolik do prodejny chodilo s kastrůlky pro oběd lidí. Když jsem vystál 20 min frontu a objednal obědy pro všechny, žasl jsem jak velké porce za obyčejné ceny podávají. Při jezení velké porce vrabce se zelím a knedlíkem jsem přemýšlel, není li to psí či jiný druh masa za 75 Kč. Po zapití vydatného oběda, jenž téměř u všech dojedla naše usměvavá starší členka, pivem, se parta vydala těžkým krokem po silnici po žluté na hrad, který je nyní v majetku města Úštěk. Maje plavky v báglu, do rybníka bahňáku se nikomu nechtělo, nutno dodat, že byl na dlouho posledním a kráčelo se tedy dál.

U přístřešku Ptačí důl na lavicích se odpočívalo s uvařenou kávou díky vařiči, nesoucí malá žena s velkou touhou za dobrodružstvím tohoto kraje. Naopak mladý pár, co s námi jednou za uherský rok cestuje, tyto místa navštívil jednak v mládí ještě menším, natož druhá půlka mužská, jezdící sem v současnosti do okolí na ryby. Kokořínsko je známé svými hlubokými roklemi s pískovcovými skalami, údolími kdysi mohutných řek  a strmými borovicemi porostlými srázy. Není divu, že jsem se rozhodl jít na zříceninu naučnou náročnou stezkou než mí parťáci mířící na hrad kratší cestou. I tak jsem na Helfenburk

v poklidu dokráčel dříve. Rozlehlý hrad s funkční věží i pěkným nádvořím tvořil uceleně vskutku nedobytnou pevnost. Co tvrdí net:
Romantická zřícenina hradu leží v malebném Ptačím dole. Jeho počátky lze datovat do roku 1378. Později toto panství patřilo pražským arcibiskupům, posledním z nich byl Jan Očko z Vlašimi. V roce 1592 přechází Hrádek do majetku Sezimů z Ústí, kteří však samotný hrad neobývali, ale drželi zde malou vojenskou posádku.

Téměř všichni jsme se rozhodli shlédnout nádvoří z věže. Po točitém schodišti se parta vyškrábala někdy i po tmě až na horní plošinu, odkud jsme pozorovali okolí s nádvořím pod námi. Dole se hlasitě ozýval smutný psík rušící výklad turistů a nám nahoře nabízeli trampové ze záchranné mošny ohnivou vodu k osvěžení. Po dokochání se prolezením hradeb s nádvořími, skupina postupovala Hrádeckým dolem kolem pramene Hrádeckého potoka. To netušila nic o následující úzké stezičce, kopírující okraj písčitého břehu

000000000000000000000000000000000000000000000000000000000000000000000000000000000000000000000

nad dolem. Několik desítek metrů prudký svah stával se noční můrou cestovatelů se zátěží na bedrech. Mezi tím naši věrní (ti co nemohli jet vlakem), čekali na nás nejprve u skály Opičí hlava, aby pak zjistili, že se suneme hlemýždím tempem někde o dvě hodiny zpět. Po uklidňující telefonické domluvě se setkání určilo v restauraci v obci Ostré vzdálené cca dva kilometry. Vskutku jsme se setkali. Mladí již vyprávěli

o zážitcích na hradě, když jsme dopajdali i my. Sladký pohár Horká láska s malinami mi dodal energii pro putování na slavné barokní poutní místo lemující křížová cesta. Celá široká parta čítající nyní deseti členů se hrdě fotila na schodech k nebesům Kalvárie.

Co říká net :
Barokní poutní místo se nachází na vrchu Kalvárie nad obcí Ostré, která je vzdálena 1,5 km od Úštěku. Poutní areál byl vystavěn v letech 1703 – 1707 jezuity, za autora stavby je považován známý barokní stavitel italského původu Octavio Broggio. K místu vede křížová cesta, která ústí na spodní terasu objektu. Odtud stoupá na vrchol široké pískovcové schodiště s výklenky a pozůstatky barokních soch. Na vrcholové plošině se nachází dvě totožné kaple a v pozadí boží hrob.

Tři kostelíky – kaple Nalezení a Povýšení sv. Kříže a Boží hrob postavené do pravoúhlého trojúhelníku na vrcholku, musely být mocnou zbraní katolické církve při obhajobě víry. Krásné výhledy na vyhaslé sopky Českého středohoří, některým nahrávalo k podnětu přespat na tomto svatém místě. Většinová shoda rozhodla o pokračování na cestě hledání noclehu v pozdním odpoledni. Rozloučili jsme se se skupinkou jedoucí vozem domů, k nimž přibyla kamarádka z Rychnova.

Hledání prostoru vhodného pro přespání je složitý proces. Měl by splňovat řadu podmínek :
nesmí být na svažitém terénu,
na cestě procházející turisty, cyklisty či zvířectvem,
v údolí nabývající večer i k ránu vlhkem,
na vrcholku, kde fouká vítr,
bez stromů, neboť by spadla rosa přímo na spacáky,
co nejblíž, protože už všechny bolej nohy…
Takto složitě se hledá oblast svázaná těmito podmínkami, proto společná dohoda různých typů účastníků, musí být obohacena vzájemnými kompromisy. Po několika neúspěšných návrzích na nocleh, jsme došli na rozcestí na vyhlídku Opičí hlava. Navrhl jsem dle mapy v mobilu odbočení s mírným stoupáním travou zarostlou cestu. Po obou stranách lesy s pískovci a zapadajícím sluncem někde za stromy. Času nezbývalo. Kamarádka s věrným psem prozkoumávala se mnou zdejší terén. Ostatní čekali na rozcestí. Nekonečná stoupající trasa již ženě nedávala naději. Já neustále doufal v náhorní plošinu s loukami. Shodil jsem batoh a vyběhl napřed. Žena si oddechla. V duchu proklínala nekonečně dlouhý výstup mokrou trávou, proto byla ráda nejen kvůli sobě, že strasti hledání končí. A bylo to správné rozhodnutí.

Na vrcholu stezky se otevřela velkolepá rovná plocha zelených luk obklopených lesy pro náročné a s borovými stromy na jejich okraji pro lehkovážné spáče pod širákem. V dáli se krčily malé včelíny, nedaleko nichž stál posed hledící přes celou louku na svého stojícího konkurenta. Nad ním se částečně schovával nám známý čedičový kopec Ronov.

Slunce pomalu zapadalo za obzor, světla ubývalo, ale parta si již našla své stanoviště u lesa, chystajíc rozmístit své dva stany vedle polní cesty, tak jak si přála mladší kamarádka připravující společně se mnou prostor pod širákem. Vyvěsila vlajku na borovici nad spací prostor a tím označila teritorium party Hic. Povečeřelo se, načež začalo vyprávění

bratra kamarádky o různých příhodách např. o Chupacabra, rybách, lovištích, o Luně v úplňku, UFO nad Libercem, o černém brouku, zkrátka s vínem v ruce a dobrou náladou se snažili hovořit všichni co nestačili usnout. Nízko nad lesem zářila Luna v úplňku a přesvítila hvězdy nad námi nebo je zahalila ploužící se oblačnost. Před půlnocí jsem usoudil, že i já ulehnu.

Pes si vyhrabal nad mou hlavou vlastní doupě, jenže během noci nervozně větřil místní zvěř. Chvílemi vyběhl zahledět se do tmavého houští s vrčením naznačoval chuť rvát se. Když výběhů bylo tak akorát, pokusila se sousedka miláčka spacifikovat domluvou, pak uvázáním na vodítko, které ji při pohybu o rádiusu 360 st. nenechalo spát. Chladno jsme nepociťovali, teplota se pohybovala kolem cca 10 stupňů. Svítalo brzo,

po čtvrté hodině nebe zesvětlalo a zvěstovalo postupný příchod slunce. Nesnil jsem vůbec, ale pobyt na čerstvém vzduchu v přírodě, nepohodu vynahradil. Ptactvo se náhle rozezpívalo a ranní mluvící budíček z levoboku se přidal. Utvrdil mne, o hlubším zachumlání do spacáku. Vůně uvařené kávy a čaje vybídla nocležníky k vstávání ke snídani, kromě mne.

Putování za jasného slunného dne směřovalo k Blíževedlům na zříceninu Hřídelík, ne Hřídelník pro dámu s psíkem,

kam jsme dorazili v dopoledních hodinách. Bývalý hrad vytvořený na pískovci na první pohled nejevil se nijak vábně.
Co říká net :
Na pískovcovém skalním bloku nad obcí Blíževedly objevíte pozůstatky hradu z konce 13. století. Pobořen byl za husitských válek a následně byl opuštěn. Dnes zde najdete zachovalé zbytky zdí okružní hradby a paláce. Zajímavostí je podzemní chodba, která vás dovede do ruin paláce.

Prozkoumali jsme jej skrz na skrz a můžeme usoudit, že hrad kdyby nestál blízko obecních domů,

mohl by noční pobyt být příjemný za jakéhokoliv počasí. Žízeň nás dohnala na náměstí s morovým sloupem k obchodu s potravinami. Sedli jsme si před Jednotu k opuštěnému stolu s lavicemi a hodovali. Slunce pálilo a já si lehl na obecní lavičku do stínu, přemýšlejíc pojedeme li za hodinu vlakem do Lípy. Parta obešla zdejší hostince. Zavřeno. Návrh na naobědvání padl na obec Zahrádky, kde je největší pravděpodobnost otevřených restaurací v širokém okolí. Ve vlaku po 13. hodině společně se zpívajícími trampy s hudebními nástroji ukulele a benjo, jsme nasávali starobylou atmosféru 80.let.

V Zahrádkách U svatého Huberta chutnal Kančí guláš skvěle. Trochu větší námahu nám dalo neusnout po dobrém zažívání, neboť spoj jel za půl druhé hodiny.
Poněvadž jsme z Lípy cestovali výlukově jen do Brniště doufal jsem, že se na přestupu potkám s dcerou. Nepovedlo se. Protijedoucí spoj čekal na náš motorák, z něhož se přesunuli cestující do náhradní autobusové dopravy.

Prvním přespáním v přírodě jsme si užili hezký víkend, spojený s návštěvou kulturních památek. Sešlo se nás celkem dost a můžeme se těšit na nová dobrodružství s batohy na zádech. Nakonec nesmím zapomenout napsat o výborném lapači klíšťat, kterého s sebou vozíme, neboť zachytil na sobě čtyři a doma dvě přísavky. Nedá se nic dělat. Budu se muset zamyslet nad očkováním…Video z výpravy zde.