Za památkami jižní Moravy v sedle kola aneb dovolená pod širákem

Letní dovolenou na kolech nyní režíroval náš starší aktivní člen a zhostil se příležitosti velmi dobře, neboť jižní Moravu již několikrát navštívil. Samozřejmě se na cestě vyskytly obvyklé potíže s Českými drahami a jejich nevypočitatelnými výlukami. V sedle kola výpravu absolvovalo pět včetně nezletilé dcerky s celkovou délkou trasy cca 230 km během 8 dní.

V pátek ráno jsme si přivstali, abychom v 5:45 nakládali kola i s batohy do dodávky syna naší spolucestující. ČD omezili cestování se zavazadly až do Turnova, proto jsme využili převozu – naší náhradní dopravy. Nabízely se i možnosti jet vlakem přes Tanvald či odvoz osobním autem našich přátel, ale dodávku jsme považovali za nejrychlejší řešení. Nalezení míst pro kola ve vlaku proběhlo bez komplikací. Co nám dělalo vrásky bylo menší zpoždění rychlíku do Pardubic. Ve městě pernikářů mohl být přesun téměř ideální, kdyby :
-naše starší členka nejela pomalým výtahem na jednom konci peronu a pak musela dobíhat na druhý konec vlaku s umístěním pro kola
-jsme nedoběhli do vyznačeného vagonu s našimi rezervacemi k zaplněným hákům s koly a naše místa obsazená.

Naštěstí druhý vagón byl méně obsazen a našich pět kol se vešlo jen tak tak. Zabukovaná místa k sezení kdesi v předešlém vagóně nám byla na houby, raději jsme si hlídali bicykly. Postupně se místa uvolnili za Chocní. Na této trati se vyskytovala jedna výluka řešená 10 min zpožděním pracemi na kolejích. Vlaky se musely dělit o jednu kolej. Vědělo se, že na přestup v Brně máme téměř půl hodiny času. Ovšem uvedené zpoždění se navýšilo a nám zůstali cca 4 minuty na přestup. Mělo to háček. Náš 5.peron směr na Znojmo se opravoval a bylo potřeba najít přístup k němu. Občané ani sami nedokázali určit, kde se nachází až jedna paní nám ukázala obchvat okolo nádraží. Samozřejmě se spoj nestihl. Využili jsme pozdější osobní vlak, v němž jsme se rozdělili na dvě části. Návaznost na další spoj do cílové Šumné jsme ztratili. V Okříškách se čekalo tři hodiny.

Díky tomu se parta naobědvala a spravila novou šlapku u kola našeho lídra. Vysypalo se ložisko a při šlapání docházelo k zablokování otáčení. Naštěstí tu byl pravý stranový klíč, se kterým se oprava zdařila. Tlačenice v lokálce s ostatními cyklisty se hladce vyřešila. Konečně se vystupovalo kolem půl sedmé na zastávce Šumná. Doplnila se pitná voda z kohoutku pro ranní kávu a čaj.

Začátek dovolené na konci dne začal nepříjemným výšlapem nad obec k větrnému mlýnu v Lesné.

Mlýn holanského typu postavený v r. 1862 fungoval jako restaurace. Na posekané upravené zahradě rostla krásně vonící levandule, jejíž vůně omamovala.

Pokročilá hodina naznačovala spěch k nalezení přespání. Našli jsme místo v lese nedaleko zámečku s útočícími komáry. Teplý podvečer rozhodl, že my mladí spíme pod moskytiérou, protože se nechceme dusit pod pláštěm stanu.

Hlavní předností sítě je, postavení do pěti minut. Les celkem průhledný s poletujícími nočními světluškami mi dělal starost s jinými tvory. Když jsem se převaloval ve spacáku, ruky se mi dotkla jakási sametová srst. Hned jsem se probral a mobilem posvítil na světle hnědého hraboše. V tu ránu zmizel. Tak to nejsou kosáci, co se zde rochní, ale pobíhající hraboši. Přemnožili se a nyní hledají potravu v suchých lesích  Podyjí. A co ještě nás ohrožovalo, desítky huňatých vypasených housenek. Zalezly, kam jen mohly.

Ráno se naše kuchařka sbalila a odjela připravit snídani na altánek u loveckého zámečku. Přeci jen suchá oblast kolem nás a hrát si s ohněm na vařiči vybízelo k velké opatrnosti. I zde nás komáři našli.

Menší počet hmyzu nás nerozhodil a posnídalo se v klidu ze zásob. Nasedli jsme za horkého dopoledne směr Čížov po cyklostezce přes vyhlídku na konci lesa k pohraničním zátarasům z minulého režimu.

K rakouským hranicím jsme sjeli strmou silnicí až k odbočce na Hardeggskou vyhlídku, z níž se zhlíželo na historické městečko Hardegg s hradem, v malebném údolí řeky Dyje. Dřevěný altánek obnovený v 90. letech nám poskytl výhled na městečko i na tabulku o historii tohoto hraničního místa. Cestou nazpět jsem se jako bývalý pohraničník vyfotil na žebříku hlásky u zátaras.

Co píše net:
Část linie železné opony je připomínkou zdůraznění státní hranice mezi bývalou ČSSR a Rakouskem. Je umístěna podél pohraniční komunikace. Zátarasa byla tvořena 20 metrů širokou linií s drátěným plotem a signální soustavou, která znemožňovala volný přechod hranice.

V Čížově na popud organizátora výpravy jsme navštívili restaurace u Švestků a poprvé narazili na zlatožlutou limonádu našeho dětství.

Oběd chutnal skvěle a mladší se rozhodli projít zdejší rodinný kemp v zahradě.

Po jídle bylo dost sil, proto jsme nechali starší vzpomínat, jak zde pobývali před osmi lety a vyjeli bez zavazadel na kole na stezku se značkou zákazu kol pro nevhodný terén. Koně jsme schovali do stínu lesa s cílem podívat se na ledové sluje nad Dyjí.

Po kamenité stezce ve skalách jsme došli k jakémusi obelisku, u něhož se váleli mladí skauti.

Sluje se nacházeli kousek odsud ve skalnaté stráni s napadanými kameny. V jejich cik cak naházeném složení se nalézaly menší jeskyňky. Ráj pro netopýry.

Po návratu k penzionu U švestky se skupina vydala osvěžit se k Čížovskému rybníku. Téměř bahnitý rybník, u něhož seděli rybáři se našel i písečný břeh. Z něho se tři otužilci ochlazovali ve vodním živlu. Organizátor seděl na lavičce a litoval, že se nezašel podívat do kempu penzionu, byť na to měl spoustu času. Stezkou jsme přijížděli ke zřícenině Nový hrádek.

Když jsem spatřil prudké klesání po němž se budeme všichni vracet, můj návrh uzamknout v pustině kola, byl přijat v poměru tři ku jedné. Zřícenina na čáře byla zpoplatněna, což nás nemile překvapilo a odpudilo. Co o ní píše net:
Hrad vybudoval po roce 1358 Jan Jindřich Lucemburský. V roce 1645 byl ale dobyt a zničen Švédy. V 18. Století byl přední hrad po úpravě využíván jako lovecký zámeček a byt myslivce. Komplex zříceniny se skládá ze dvou hradů: staršího zadního hradu a mladšího předního hradu, který je více zachovalý.
Ač jsme za zády slyšeli něčí ženské stěžování na kopce, vydrželi jsme s terénní jízdou až do Podmolí k malému soukromému kempu s rybníčkem.

Dcerka se u stánku opět dojedla, jiní si koupili zmrzlé nanuky nebo nápoj kofolu či Zonky limonádu. Plán najít vhodné tábořiště se probíral na lavicích u stolu. Naše kuchařinka se mračila, páč poslala rodině fotku z mola jak sedí v houpacím křesle, před nímž se nacházelo mnoho rybářských prutů. Odezva ji však zaskočila a dlouho nevěděla co si s odpovědí počít. To my jsme přespání vyřešili umístěním v nedalekém lesíčku u obilného pole.

 

Smrákalo se a radary napovídaly příchod bouřek. Postavili jsme stany i já, ovšem po zjištění velkého 30 stup. vedra uvnitř, jsem nouzově postavil moskytiéru. Dcerka se také odhodlala na vzduch, po zhruba dvou hodinách se přesunula zpět, z důvodu neznámé havěti kolem spacáku.  Také mne otravovalo něco na ruce, po rozsvícení jsem zjistil otravnou chlupatou housenku. Nevzdal jsem to a přes noční štěkání zdejší zvěře usnul pod širákem na svěžím vzdoušku a bez deštivých přeháněk.

Nedělní ráno opět naznačovalo slunečný den s teplotami atakující třicítku. Parta lidí si vyklepávala ze stanů, vaků a spacáků protivné škvory než se po snídani vypravila poznávat krásy Národního parku Podyjí. Zamířilo se po asfaltové cestě po hřebeni na věhlasné vinice Šobes. Nádherné vyhlídky na meandrující řeku Dyji mi chvílemi

připomínali kaňony kdesi v Americe. Bohužel sucho se podepsalo na mnoha stromech i zde a kdo ví, za jak dlouho

se krajina jižní Moravy pomalu nezmění na stepi a savany. Prudký sjezd podél vinice jsme vnímali jako přípravu ochutnávek znojemských vín.

Já, ač abstinent, jsem ochutnal víno Rulandské šedé a nebylo vůbec kyselé, ostatní koštovaly po deckách různé

druhy. Po kamenité stezce jsme kola vedli až do údolí, kde se pnula visutá lávka nad řekou Dyjí. Jet za stálého

houpání po mostě není nic jednoduchého. Naši cykloturisté se na této atrakci fotili a zablokovali tím čistý průjezd. Hned za lávkou necelých 200 metrů se nacházela Gruberova studánka, u níž jsme původně chtěli nabrat pitné vody.

Škrtlá značka upozorňovala na vadnou vodou z rozboru obsahující bakterie. Zklamaně si náš organizátor vypláchl prázdnou PET láhev a pokračovali k blízkému jezu, u něhož se kdysi vyskytoval Hotel Gruber. Naše kamarádka šla prošmejdit břeh, když náhle na nás volala k velké užovce. Zachytila ji na fotce jak se klikatí do vody. Její druhý úlovek po předešlé zelené ještěrce. Po svahu z údolí řeky jsme směřovali přes Havraníky na vyhlídku ze skal

nazvanou Sealsfieldův kámen, po člověku studující v předminulém století v daleké Americe indiány. 

Pěkný rozhled

do všech stran na Dyji s okolními hustě porostlými lesy a strmými skalisky. Naše pouť se přerušila na oběd v obci Popice. Opět s oblíbenou třebíčskou žlutozelenou limonádou při jídle jsme si užívali dovolené. Přibývalo oblačnosti, slunko laškovalo s oblaky a některé zmohla únava, se kterou se utkali na nedalekém dětském hřišti na karimatce. Po hodince už parta šlapala do pedálů přes obec Konice na Kraví horu. Než jsme se k ní dostali zhlédli jsme ze 6 metrové Špalkovy vyhlídky moravský kraj plný vinic,

město Znojmo, vrchy Pálavu a rakouské dálavy. Na Kraví hoře holky nafotily z přemíry energie rozpustilé snímky,

aby se pak nechtěně kochali průjezdem kopcovitého Znojma za nákupem v supermarketu Billa.

Naše starší členka při vyhýbání se chodníku nešťastně upadla, načež musela protrpět zbytek dne. Úkryt na spánek jsme našli pod

vinicemi u Šatova mezi přírodními parky Skalky u Havraníků. Mladí při soumraku pod širákem hleděli na hvězdu, která tančila mezi mohutnými plujícími oblaky.

Po svítání bublala na vařiči horká voda na kávu a čaj, nocležníci se váleli ve spacáku jedni na louce pod širým nebem, druzí ve stanu a kuchařka si pomyslela co asi dnes zažijí nového. Sluneční kotouč  se šplhal výš a se svými žahavými paprsky probouzel ostatní. Pondělní plán sliboval výlet po rovině do okolí Hevlína .

Co k tomu předcházelo? Za čerstvým nákupem jsme dojeli do Šatova, v jehož okolí jsem kdysi vojákoval, ale dle informací paní pokladní, rota byla již zbořena. Stejně jsem si přesně nepamatoval, kde stála. Nevadí pozornost jsme upřeli na pěchotní srub u vesnice. Bohužel, otevřeno pouze v neděli. Včera. 

Následná pohodová cesta lemovaná alejemi meruněk, na nichž se leskly nápisy Prodáno, hlídáno,  (jedli jsme alespoň ty spadané),

ladně ubíhala přes honosné Dyjakovičky. Příjemná vesnická silnice vybízela k ženskému hlaholu polepolepolepole div, že se chechtáním nezmrzačili. Během cesty jsme objevili maková pole se zralými makovicemi.

V obci Slup jsme navštívili uzavřenou technickou památku vodního velkomlýna se čtyřmi nyní nefunkčními mlýnskými koly a velkým náhonem ze 16. století. 

Hlad podporoval naši výzvu naobědvat se co nejdříve. V Jaroslavicích  na náměstí v hostinci U Šmídů na terase, se parta pěti cyklistů cpala knedlíky a smažákem s hranolkami.

Nucená pochůzka po zchátralém zámku ve vedru mi nepřipadala vůbec zajímavá.

Ve vodáckém tábořišti  jsem naopak pookřál ve vlažné řece Dyji hluboké po kolena.

Nově postavené WC, jenž si přijel zkontrolovat sám majitel se náramně hodilo. Osvěženi jsme jeli po Greenway stezce Moravská vinná mezi zavlažovanými kukuřičnými poli.

V Hevlíně  se večeřelo v restauraci na náměstí s vodotryskem.

Před západem slunce jsme si našli na mapách zvláštní místo označené zatopeným lomem. V reálu se nenalezlo. Uhnízdili jsme se u mladého průhledného lesíka kousek od cyklostezky. Mladí opět pod širákem, komáři neměli šanci.

Úterý. Ráno jsem zaslechl jekot překvapivě od naší mladé kamarádky, vysypávající škvory z útrob vaku na kole. Čaj zelený a ovocný vzorně připraven společně s makovými buchtami, kterými se dcerka přejedla a nyní měla chuť na rohlíky se sýrem. Okrajem Jevišovky na Drnholec s krásným kostelem jsme začali den na kole.

Nad městečkem na kopečku stála dřevěná konstrukce nové rozhledny U Křížku z r. 2012 nabízející rozhled až do Rakouska.

V Brodě jsme si objednali oběd jako meruňkové knedlíky, tortilu, smažený sýr v bulce, polévku s chlebem.

Náčelník nám prozradil, že se blížíme k vodní nádrži Nové mlýny a ve Strachotíně se setkáme s našimi přáteli z Rychnova.

To bude pokec! Pobyt v Pasohlávkách s odpočinkem na koupání v nádrži opět pouze pro dva členy party a

po té válení se na karimatce.

Průjezd Aqualandem Moravia podél vodní nádrže,  kterou jsme místy museli objet kvůli zákazu vstupu do autokempu, uběhl vcelku rychle. Stezka překračovala přemostěním přes dvě moravské řeky Jihlavu a Svratku, u níž dcerka v zatáčce špatně odhadla šíři kola s brašnami při vyhýbání překážky a sekla sebou. Naštěstí nic závažného.

Ve Strachotíně na nás čekali Rychnováci, s nimiž se část skupiny trhla do hospody, mužská jela hledat vhodný  povrch k přespání. Moc příležitostí na výběr nebylo. Vinice, obilná pole, vesnice, bezlesá půda kam se podíváš. Nakonec jsme zvolili netradičně pobyt v tři metry široké mezeře mezi vinicemi s pohledem na Pavlovské vrchy v čele s Děvínem. Když jsme se vrátili do hospody seznámili se všichni s naším návrhem.

Navečeřeli jsme se částečně z vlastních zásob a odpovídali na otázky kempujících přátel. V podvečer se parta rozloučila. Při obhlídce prostoru se usoudilo, že lepší místo nenajdeme. My tři jak jinak pod širákem s výhledem na blikající Děvín, zbytek pod stanem. Při stavění stanu se očekávalo nervózní prohlášení Velké Mary a málem jsme se nedočkali. Až v závěru, ta powerbanka….

Tento den se pro nás stal nejnáročnějším. Po nasnídání u fotbalového hřiště se cestovalo po hrázi nádrže

do slavných Dolních Věstonic. Zde jsme navštívili archeologické muzeum známé svým nalezením sošky Venuše. Jak uvádí net o expozicích:

Expozice vás zavede do období lovců mamutů a seznámí vás se způsobem života pravěkých lidí pod Pálavou. V 1. patře najdete exponáty uměleckých výrobků a předmětů denní potřeby, v přízemí pak rekonstrukci pravěkého obydlí a hrobu tří mladých jedinců nalezených v roce 1986.

Opravdu jsme si početli o dobrodružství tehdejší archeologie, spatřili jsme zbytky nástrojů, zbraní, keramických misek, džbánů. V prvním patře jsme obdivovali vycpané ptactvo od Orla

po malé ťuhíky různě naaranžované na stromech či v křovinách. Psali zde i o životě zdejších obyvatel vesnice Mušov před zatopením v 70. letech 20. století. Zůstal jen přestavěný románský kostel sv. Linharta uprostřed nádrže. Čekal nás nejnáročnější výjezd výpravy na kole do obce Pavlov s převýšením cca 250 metrů.

Suvenýry odsud byly opravdu zasloužené. Nedivím se, že naše starší členka se již těší na elektrokolo, z něhož nám bude za jízdy mávat. Vrcholová prémie skončila nad Pavlovem,

ovšem moc jsme si nepomohli po následném sjezdu opět kopec do Klentnice. Zde na parkovišti, nechali jsme odpočinout kola i starší osoby a úprkem spěchali na Sirotčí Hrádek vedle Stolové hory.

Vyfotili jsme se s pěkným výhledem na Nové mlýny, pospíchajíc dolů ke kolům.

 

   

Co píše o zřícenině net:

Na skalnatém ostrohu nad Klentnicí můžete obdivovat krásnou zříceninu hradu. Gotická stavba vznikla ve 13. století, založena jednou z větví švábského rodu Wehingenů. Hrádek byl využíván do počátku 16. století, v roce 1590 je uváděn jako pustý. Dnes na místě najdete romantickou zříceninu, tvořenou torzem věže a paláce.

Nad parkovištěm jsme se zastavili u křížku, kde sentimentálně zavzpomínal na setkání před osmi lety náčelník se svoji něžnou Mary.

Pak se konal nejlepší sjezd z vrchů z celé týdenní výpravy, při němž jsem překonal rychlost 56 km/h. Vítal nás malebný drahý Mikulov – perla jižní Moravy.

Slavný zámek v italském slohu se zahradami, parta obdivovala společně se Svatým kopečkem s kapličkou sv. Šebestiána sídlící naproti.

Ten se nasnímal nejméně stokrát ze všech pozic. Co píše net o zámku :

Velkolepý zámek stojí na místě původního hradu ze začátku 13. století. Později byl přestavěn na renesanční zámek, po požáru v r. 1719 byl upraven barokně. Na konci 2. světové války byl vypálen německými vojsky.
K nejzajímavějším částem zámku patří zámecká knihovna a sál předků. Nyní prostory zámku využívá Regionální muzeum v Mikulově nebo jsou využívány k pořádání kulturních a společenských akcí, jakým je každoroční vinobraní.

Ve městě jsme po dlouhém hledání nalezli cenově přívětivou restauraci-jídelnu po předešlém nezdaru v Hospůdce pod zámkem, kde neochotně poskytli informace o menu již pouze pro čtyři osoby,

jinak minutky. Nákupem v potravin v Bille jsme opustili moravský šperk, jedouc po Stezce svobody s informačními tabulemi o osudech lidí utíkajících z Československa.

Viz net: