Pohodička na Černé Desné

Tři. To je počet nás tří, kteří se nebojí ohavných dlouhotrvajících veder a vydávají se poslední

prázdninový den připadající na prvního září podél říčky Černé Desné na Souš. Tři, tři s námi nemohou

neboť mají anginu, či zánět průdušek.

Řekne se vedro. Vlaky jsou  dnes vesměs klimatizované. Vystupuji z vlaku, mám ofouknutá ramena,

ledové nohy. Proto, když přicházíme k první tůni stinným údolím, nesmočím si ani palec.

„Kde jste bando! Víte, jak by vám tady bylo fajn.“

Až po dalších asi tak 300 metrech výstupu se začínám prohřívat.

Míjíme vodopády a spoustu krásných tůňek. Každá na mě volá, ale nevím, jestli mi je už dost teplo.

Už je čas. Odhazujeme batohy a máčíme si nohy a hned i celá těla. Neznám nic úžasnějšího.

Hlásí se hladík. Jdeme.

Dáváme si obrovský borůvkový knedlík, dvě piva, kávu. Fotografování přichází pozdě.

Vše zblajznuto, uklizeno.

Ještě trochu sluníčka….

Souš

  

Pomalu se vracíme. Už je dost teplo, ale po cestě je spousta jezírek.

Hned několik jich vyzkoušíme.

S touto fotografií jsem si trochu pohrála. Mezi tím co jsem vzadu vyretušovala cizí osobu,

panáčkovi narostly vlasy.

Tohle nemá chybu. Plaveme a cákáme se jako malí.

Balíme a jdeme pomalu k vlaku. Nad hlavami se nám nenápadně stahují mračna. Prší.

Naštěstí sedíme na nádraží pod střechou. Nasedáme do vlaku. Klimačka. Ještě, že mám pro všechny

případy nátělník. Přijíždíme domů. Je po dešti. Je krásně. Všechno je krásné.

Fakt vydařené první září.