Putování divočinou na Ptačí kupy aneb další pokus výpravy na Vánoční louku
Poslední teplý zářijový víkend jsme se těšili na přenocování pod širákem v některých z míst Jizerských hor, konkrétně v jeskyni blízko oblíbeného vrchu Ořešníku. Náš plán spočíval v mírné procházce s batohy na zádech horským úbočím podél potoka Bílého Štolpichu, od něhož bychom se odrazili k přespání v jeskyni. Vůbec by mne nenapadlo, že vše skončí jinak. Vlastně mělo mne to docvaknout, neboť se s námi chtěli projít procházkou Ferdinandští…A to na Vánoční louku.
Vlak v 10.33 nás tři plus pes, vezl podzimní oblačnou krajinou podmanivých hor do známé zastávky Hejnice. Protože se slavil státní svátek sv. Václava, dokoupili jsme především pečivo ve zdejším menším obchůdku a netrpělivě vyhlíželi vůz dnešního průvodce a spol, který slíbil výlet až na Vánoční louku s překvapením. Vánoční louku jsme ve velké skupině dobývali již od Vánoc. Stále se nám nedařilo ji uskutečnit. Vždy se došlo do nějakého úseku, kde čas rozhodl, že ho není nazbyt. Tentokrát jsme tahali s sebou spacáky bez stanu, protože meteopředpověď hlásila drobné deštíky pouze během dne. Ale kdo ví, jak se zachová počasí v horách, že?
Vozem s otevřeným kufrem, z něhož koukala děvčata na ubíhající silnic, jsme zaparkovali u lesa Jizerských hor. Nejprve se nám náčelník pochlubil zrezlým zbytkem kůlu ze staré brány od vchodu do obory před xxx lety,
pak jeskyní z vlastního dětství, kde prolézali jako malí kluci s průzkumem okolí.
Výstup pokračoval Slepou cestou k Malému vodopádu přes lávku na Novou poutní cestu kolem obrázků světců pověšených na kmenech stromů. Odpočinek na svačinku poblíž Skalní věže ukončil putování po modré turistické. Velký důvod nám osvětlil náčelník s fotografií v ruce z minulého století, na níž se vyjímal větší most přes potok s působivým výhledem přes údolí do krajiny Frýdlantska.
Původní stezka pokračovala stoupáním po bývalé zelené značce, někde i viditelné, k Rauscheckově cestě a my šlapali po ní. Čerstvě pokácené stromy naházené na cestě nás nemohli zastavit před zvláštním dobrodružstvím s vědomím minulosti. Nad Rauscheckem se chvílemi stezka zvýrazňovala přímým průsekem k vrchu.
Prodírali jsme se křovinami a já začal tušit, že ani nyní zřejmě nedosáhneme cíle Vánoční louky. Utěšoval jsem se tím, že je to trénink na těžší treky. Časově i fyzicky náročná expedice směřovala na Oldřichovskou silnici na rozcestí Pod Ptačími kupami, na jednu z nichž (devíti) jsme právě mířili. Dřevěné schody, lávky či balvany stupňovaly odolnost a vytížení skupiny. Prodrali jsme se hustým porostem, opatrně našlapovali mezi zarostlými děrami a už jsme spatřili jednu z kup, která je vidět z Hejnicka. Na velkém skalisku se nacházelo pět oček na zavěšení lana. Toť jeho překvapení pro nás neznalých horolezectví.
Průvodce chytře zvolil lanové úchyty pro lepší držení zakončené karabinou. Kdo chtěl mohl navíc využít mého lana k zajištění výstupu do cca 10 metrové výšky. Pes samozřejmě nebyl spokojen se samotou, když všichni šplhali po laně na rozhled, svým
štěkotem o sobě dával neustále vědět. Patvary temných mraků se převalovaly nad krajinou a jen obrysy Ještědského hřebenu
s Ještědem či vzdálených vrcholů lužických hor a jizerského Smrku částečně ozářených paprsky slunce dokreslovaly úžasné scenérie našeho výhledu. Pod námi městečka s vesničkami zahalená do mlžného oparu postupně odhalovala svá tajemství.
Hlad se ozýval všem, proto skupinka slezla z kupy a chystala oběd, který jsme si připravovali v úzké průrvě mezi skalami. Chvílemi jsme se klepali zimou, když oblaka zahalila slunce a k tomu se přidal jizerský studený větřík. K uvaření čínské polévky se použil vařič,
jenž si pořídili naši hostitelé. Mladší dorost si vychutnával teplé jídlo, ostatní se cpali např. sekanou, mufiny, domácí houskou zkrátka co si před svátkem nakoupili. Abychom rozšířili nováčkům znalosti, ukázali jsme jim i místo Tří přátel.
Naše nová kamarádka statečně bojovala se strachem z výlezu kamkoliv a odměnou jí i nám ,stali se výhledy po frýdlantském okolí.
Odložené batohy se opět nesli na zádech, nyní jsme sestupovali na Oldřichovskou silnici. Obdivovali jsme záhadný pětiboký patník,
určující jednotlivá lesní oddělení. A poněvadž se blížilo slunce k západu, nezbývalo mnoho času. Chtěli jsme si najít nocleh. Sám náčelník nám nabídl skvělý přístřešek v horách, k jehož nalezení se dostaneme do hodinky, tvrdil. Jenže husté pralesy s nepříjemným klesáním putování hodně ztížily, že jsme si museli odpočinout na uvaření kávy a čaje na Kasperce u křížku S Bohem (mit Gott). Ač zde není žádná spojitost, zvláštní bylo, že za pár dní Bůh zemřel, ale ten český…
Zešeřilo se, k tomu se přidal postupně zesilující déšť a z jedné hoďky hledání s batohama na bedrech, bylo nekonečné bloudění s promočenými bágly. Jeden převis se přeci jenom naskytl, ale náčelník nás nalákal na pohodlnější skalnatý útvar se střechou. Byť padající voda uzavřela kohoutky a my se rozhodli nespat pod širákem, nastala jiná nepříjemnost – sestup téměř neprostupným terénem za šera.
Museli jsme použít mapy ke správnému nalezení vytouženého přístřešku. Konečně se mohutné souskálí ve tvaru stanu nalezlo.
Stálo nenápadně na zalesněném svahu a hledající člověk by útvar v pohodě přešel. Opravdu velký prostor ve tvaru stanu i s ohništěm nás zaujal k zamyšlení na příští přenocování. Parta se pokochala nezvyklým místem dosytosti, načež se s čelovkami pokusila sestoupit na Rauscheckovu cestu. Drsný sešup za tmy se obešel bez nehody.
Tady se část skupiny rozdělila na ty, co seběhli zkratkou společně se zapomenutým psem k autu a na ty co obětovali psa a pochodovali vzorně po cestě k Ferdinandovu. Já dostal chuť na lívance, o nichž se kdysi hovořilo. Kamarádka znejistěla pocitem, že se ji pes někam zaběhl. Když jsme slyšeli zvuk couvajícího auta a náhle spatřili světla couvaček, poznali jsme v něm našeho průvodce s dcerkou i psem. Zavezl nás domů, kde nám nabídli společně s přítelkyní večeři a ubytování. Vlhké spacáky, bundy
a promočené boty jsme pověsili k usušení. Holky snědly s chutí polévku a my přírodní řízky s pečivem, sice měl hostitel nějaké
poznámky, ale byl rád a musel uznat, že jsme všichni přežili bez újmy. Nyní se vzájemně klábosilo o dnešních zážitcích. Za dvě hodinky jsme podřimovali, unaveni každý ve své komůrce.
Ráno jsem s dcerkou vstával jako vždy poslední, s pomocí všech, kteří s námi bojovali s přetahováním přikrývek. Lívance příjemně provoněly místnosti a uklidnily naše hladové žaludky. Rozloučili jsme se a pěšky po silnici došlapali do Luhu na vlak.
Sice se pod širákem nepřenocovalo a moc kilometrů neušlo, nicméně napínavé dobrodružství s plnou polní na zádech se spoustou nových dojmů se užilo dost. Možná, že je to trénink na náročnější treky. Třeba na Slovensku…Video výstupu na Ptačí kupu zde.
