Putování Českým Středohořím

Kalich je čedičový vrch se zříceninou postavenou Janem Žižkou. Nachází se v Českém Středohoří, které je malebné svými roztroušeně posetými vyhaslými sopkami táhnoucí se až do Lužických hor. Několik let jsem se sem připravoval. Nyní byla dobrá příležitost splnit si přání s plně vybaveným batohem na zádech. Předpověď počasí ideální bez deště, v noci jen kolem 5 st. se dalo přežít. Výpravu šel stejný výběr jako do Jizerek tzn. já, dcerka, Amazonka a navíc její světle zelené ukulele ladící s jejími doplňky.

Poněvadž se chtělo vyzkoušet, jak by se zvládalo 30 km za den, zvolil jsem v sobotu trasu z Blíževedel na Úštěk, podobnou co jsme šli loni  s partou na jaře, ovšem obráceně. Vlak nás včas dovezl na zastávku v rouškách, v nichž se ve vagónu člověk nepříjemně potil i před přísným průvodčím. Slunečné počasí kolem 20 st. dávalo tušit na bezchybný středně náročný výlet. Prvním zastavením  po 400 metrech se staly zbytky pískovcového hradu Hřídelík.

Procházeli jsme dále krajinou připomínající Kokořínsko svými borovicovými lesy se skalisky. Ukazoval jsem holkám naše předešlá oblíbená místa. Zde jsme stanovali, bivakovali, tady se dívali z vrchu Kostelíky na rozlehlé Středohoří,

v obci Ostré jsme kdysi jedli,  nyní pouze okénko s uzeninami, tudy nad roklí jsme procházeli, tady u Hrádecké studánky jsme pili a močili. Na hradě Helfenburk jsme před rokem hleděli z věže,

teď jsme obešli zříceninu kolem dokola s dívčím nezájmem z kulturní památky a pokračovali do městečka Úštěk. Po silnici vedoucí do města, dcerka najednou zula boty a zkoušela jít na boso. Také jsme to zkusili. Ovšem po vynucené přestávce u nedaléké říčky jsem zjistil, že její boty vytvářející puchýře na jejich nožkách, budeme muset vylepšit. Přesněji její paty polepit náplastěmi. Chvíli náhrada vyhovovala. Úštěk představovalo mrtvé město.

Prázdné ulice se zavřenými výlohami nás utvrdili, že půjdeme dále podél kempu až k jezeru Chmelař. Slunce pálilo a co nevidíme, kemp je otevřený. Šli jsme si sednout pod slunečník na lavice, kde bylo několik žíznivých. Já si koupil netočenou nejlevnější malinovku za 30 Kč/ 0,5ltr, Amazonka ovocného Birella  v plechu. Samozřejmě se nesměli srocovat lidi! Když nám nějaký nalitý štamgast z vedlejší lavičky začal zpívat lidové popěvky, zvedli jsme se a pokračovali v putování. Před námi stál obrovitý kopec Sedlo a pak již jenom Kalich.

Šlapali jsme po červené Zlatou stezkou Zemí hradů do obce Habřina. Krátce vedla po bývalé železnici, dnes po ní zbylo klasické kamení pod pražce,  Krásná tradiční historická stavení Habřiny jsme míjeli po obou stranách vsi. Následovala silnice stoupající k úpatí kopce do  Srdova. Tady se nalézalo muzeum preparovaných zvířat ba i menší zoo. Odpočinuli jsme si na lavičkách na návsi. Dcerka převázala obvazy na plosce nohy, byť ji to Amazonka profesionálně předvedla a já začal tušit, že náš cíl nebude Kalich. Ostatně i Amazonka potvrdila slovem „tired“ svou únavu z přibližně 25 km dlouhé chůze a vlastně cíl není nikdy závazný. Usoudil jsem tedy, že Sedlo nám všem bude stačit.
Stoupání se neměnilo ba naopak bylo někdy i dost prudké. Nejprudší svah s kameny čediče pod nohami nás teprve čekal. Po několika překážkách padlých smrků jsme došlapali přímo pod strmý svah vedoucí strmě vzhůru.

Holky již stezku proklínaly spolu s mým nápadem tam nahoře přespat. Přesto je nutno podotknout, že někteří lidé se na hřebenu už pohybovali. Budou chtít přespat? Bude tam místo? Takové otázky mne přepadávali při škrábání se do vrchu.  Konečně nahoře! Překvapivě velká zatravněná ploch na přespání! Něčí hozené krosny u ohniště zvěstovaly správně můj úsudek o společném nocování. Kdo by lezl při soumraku dolů? To ještě nebyla ta špatná zpráva. Když jsem se rozhlížel společně s nimi po krajině směrem na jih na Třebušín a dál,

spatřil jsem nepříjemně zataženou oblohu. Nechtělo se mi tomu věřit. Koupil jsem si po zkušenosti z mrazivých Jizerek péřový spacák, jenž nesmí zmoknout. Meteorologové nehlásili nic o dešti. A před námi se blížily, dle meteosatelitu, dešťové přeháňky. Sice mírné, ale několikeré a v noci i silné jak jsem později sám zjistil. Naštěstí nás zachránila nově koupená plachta. Mezitím jsem se rozběhl po skalnatém hřebenu hledat nějaký převis. Marně.
K batohům přišli tři mladí chlapi s dvěma roztomilými psy a připravovali si ohniště k ohřátí sebe i uzenin. Počasí se totiž ochladilo, proto jsme se ihned převlékli ze šortek do delších tepláků. Hledali využití plachty 3 x 2 metry. Přikrýt se jí?  A co batohy s ukulelem při větru ji odhrnou? Zvolilo se tedy zavěšení. Kde? Po dlouhé rozvaze se našlo místo pod trošku zarostlým keřem, jehož větve bychom využili jako konstrukci střechy, jejíž konce se bychom zatížily kameny.

Prostor se nacházel asi 6 metrů od ohniště a přibližně 12 metrů od stanů prozíravých chlapů. Ale kdo to po krásném teplém dni mohl čekat? Přidali jsme ruce k dílu, pod sebe si dali část plachty, kterou jsme rozvěsili po silné větvi. Ouha její rozvětvení nesprávným směrem překáželo a když zapršelo, má část plochy se promočila. Došlo tedy na řezání. Dokonalé to sice nebylo, ovšem aspoň zčásti mne kryl konec plachty.

Ohýnek od kluků jsme využili k opečení klobás a k zahřátí se. Kluci moc mluvní nebyli, avšak v noci klábosili u ohně do pozdních hodin déšť ne déšť.

Jak jsme se uspořádali na plachtě. Amazonka uprostřed a my na krajích. Než jsme usnuli, hodně jsme se nasmáli našim silným větrům zahřívající vlastní spacáky.
Nevím jak dcerka, já se snažil při dešti minimálně promoknout a tlačil jsem se co nejvíce ke středu. A jestliže silně zapršelo opřel jsem se o loket pravé ruky a zvednul část karimatky před vodou shora. Několikrát toto proběhlo než jsem únavou usnul. I sny se dostavily. Spacák vydržel, přesto mám dojem nepatrného chladu v ranních hodinách. Neboť prostor byl menší než má délka, musel jsem ležet tzv. do zatáčky. Jak ovšem mám spát, jsou li na pravé straně deštivé kapky a na levé nocležnice. Vyřešil jsem to natažením nohou přes batohy u konce plachty. Zapomněl jsem však na Amazončino ukulele, které se zřejmě zčásti vystrčilo ven, i když i ona ho měla přímo pod nohama. Podstatné je, že se ráno našly vlásečnicové praskliny u hlavy nástroje a pnutím se zvetšovaly. Amazonka zbledla a já věděl, že bude celý den blbá nálada.

Pár postřehů od jiných očí:

Probudili jsme se do chmurného rána. Silný vítr i po několika hodinách – přesněji v 6, 7 a 8 hodin ráno – (měla jsem totiž budíka, jsem talent, já vím) neustával a určitě nevědomky, změnil naše ukončení trasy.  Místo mého vytouženého města poblíž České Lípy, bylo už jasné, že budeme rádi, když vůbec dorazíme na první vlakovou stanici. Přemýšlela jsem o tom všem v mém milovaném spacáku do zimy, v kterém byla zima i v létě a s jistou dávkou lenosti, jsem si zakázala vstávat. Spacáky vedle mě se začali hýbat až kolem deváté hodiny. A ani se jim nedivím! Prudké nárazy větru do naší statečné plachty, bych radši prospala. Teď jsem pro změnu nechtěla vykouknout ven a spatřit, to co jsme v noci neviděli. Bláto bylo po celé mé karimatce, jako by si tam o půlnoci uspořádalo párty stádo divočáků. Milovaný spacák byl naštěstí navlhlý jen zevnitř, ale jen na chvíli. Protože jakmile jsem chtěla vylít loužičku z plachty ven, s moji šikovností mi to nakapalo rovnou do spacáku, na karimatku..a na hlavu. Když už se ti dva vylíhli z jejich určitě teplých péřových kukel, zjistili jsme další špatné zprávy. Vezmeme to zprava doleva. Ten, který si liboval, jak má svůj teplý péřový a hlavně NOVÝ spacák, byl totálně rozmrzelý a není se čemu divit. Z jeho strany na něj nestačila plachta, tudíž jeho NOVÝ spacák na půl  zmoknul, takže tam měl zimu, jak v chlaďáku. Nemyslete si, snažili jsme se tu díru nad ním zacpat, obětovali jsme triko, větev (uřízlá v 10 hodin večer) a ochotně jsem nabízela i můj žlutý šátek. Ale díra se v noci asi zas ukázala a tak, podívejme se na to pozitivně, mohl aspoň koukat na hvězdy, kdyby se čirou náhodou roztrhala oblaka. Zmrzlý člen na kraji zahájil svůj protiútok velmi vychytralým tahem. Začal se totiž tulit a uhýbal díře nad hlavou, jak nejvíce mohl až jeho nohy, zoufale žadonící po fotbale, vykoply chudinku ukulele z pod plachty pryč. Když to prostřední osoba majitelka zjistila, bylo to ehm..nemilé. Takže, byla nálada rozhodnuta. Nikdo nic moc neřekl a já po ranním čaji hned upalovala dolů z toho krpálu, kde jsme včera večer umírali. Pryč od té špatné nálady, od toho větru, od té zimy. Zpět domů, do údolí, do lékárny…

Bylo už tu zmíněno, že jsem nemohla chodit kvůli puchýřům a že jsem měla díky obvazům nohu tlustší? Ne? Tak teď už to víte! No nějak jsem dopajdala na rozkvetlou louku, kde jsem si konečně sedla a oteplovala se, jako naše Země za poslední léta. Ostatní to vzali, že jsem na ně čekala, ale tak co už, vyvracet jim to nebudu. Postupně jsme se indiánským skoro-během dostali na nádraží Úštěku. Průvodčí na nás byli nějak zasednutí, nejdříve nás upozornili na povinné nošení roušky na nádraží a pak ještě ve vlaku. Ale, pokud máme roušku, nemůžeme jíst, pokud nemůžeme jíst, začínáme mít hlad, pokud začínáme mít hlad, jde na řadu špatná nálada a pokud je špatná nálada, začnou být změny nálad, a pokud začnou být změny nálad, začínají deprese, pokud dostaneme i ty, musíme jít k lékaři a pokud už tam jdeme, tak jdeme kolem potravin, kde uvidíme jídlo a tou touhou zešílíme… Není lepší minutu nedýchat a najíst se už ve vlaku? A ano, přesně to jsme udělali. Nebudeme přece chtít, aby náš stát měl o tři blázny navíc… Po příjezdu už jsme to nějak domů doklopýtali, nebojte se. Jsme živí a zdraví a žijeme do dnes!