Putování Slovenským Rájem aneb medvědovi v patách

Dlouho jsme připravovali tuto expedici po Slovensku než se opravdu uskutečnila. Naplánována byla nejprve na červen, kdy kvůli Covidu 19 se zájezd přesunul na září a pak se ladili ještě drobnosti ohledně odjezdu. Rezervovaných šest míst se díky aplikaci lehce obsadilo, ale další přesuny a změny počtu cestovatelů dělalo v objednávání zmatek. Když jsme se setkali na Štrbském plese čítala naše skupina sedm hlav. Jana s Romanem později usoudili, že cestovat s těžkým batohem na zádech náročným pohořím nechají na jiných a vrátili se v pondělí domů.  A zbylo nás pět. Jak to vlastně začalo.
Brzy ráno v 5.30 vyjížděl žlutý autobus z Liberce s námi pěti tzn. já, Šárka, Ivona,Anička, Jaruška a těžkými batohy v kufru. Musím upozornit na maličkost, že naše objemné 60 litrové krosny použitelné pro daleké cesty se náramně vyjímaly na rozdíl od Španělek Ivči s Aničkou, které si nesly na zádech pouhé 20 litrové pro nás nepochopitelné baťůžky.

Přesun metrem na hlavní nádraží v Praze proběhl v pohodě. Do žlutého vlaku se zajištěnou místenkou, jsme nastoupili před osmou hodinou do kupé pro šest cestujících. Setkání se muselo důsledně oslavit ťuknutím alkoholu Nádherný den, jenž nás provázel po celý vandr. V kupé se zadýchávající klimatizací se parta utužila vzájemným vyprávěním a plánováním túr. Rychlík projížděl nádhernou krajinou slovenských kopců se zpožděním asi 50 minut.Výstup ve slunečné Štrbě při hlášení  odjezdu ve slovenském jazyce výlukovým busem na Štrbské Pleso, rozpomněl v některých dětské zájezdy v 80.letech do těchto míst. Za necelou hodinku jsme se procházeli kolem jezera plného turistů většinou Čechů a Poláků.

Krásná panoramata plesa s pozadím Tater uchvátila každého fotografa. Dostali jsme hlad, načež jsme zamířili do Koliby Patria. Když nás uvedli ke stolu s rouškami vybral si každý jídlo dle chuti.

Já měl halušky se zelím, sousedka halušky s bryndzou atd. S přáteli z Rychnova jsme se setkali na autobusovém nádraží, čekajíc na spoj Tatranské Štrby. V obyčejné Štrbě na nás čekalo ubytování, jenže vlak jel až za 50 minut , proto jsme se tři kilometry rozhodli  jít po svých za zpěvu s Nádherným dnem. Roman si na osobák počkal, byť nabral zpoždění. Šlapali jsme  po silnici podél krajnice vedle míjejících vozidel, načež mne to připomnělo nepříjemné ranní červencové putování z Popradu do Velké Lomnice.Ubytováni jsme byli ve vile ve druhém patře ve dvou pokojích včetně sprchového koutu s WC. Kuchyně nám byla k dispozici v přízemí, kde děvčata připravovali svačinu na ranní výstup na plánované Rysy. Majitelka mi slíbila, že se objeví s přihlašovacími lístky pro obec, ovšem objevili se na stole až druhý den. Tenkrát mi to nepřipadalo zvláštní až později mi došlo, že se pronajímatelé s Čechmi nechtějí kvůli C19 setkat. Večer se hrála společenská hra Double a pak na pokoji za mého přispění vyprávěním příběhu na dobrou noc všici usnuli. Také jsem slíbil, naučit děvčata cvičit jógu, jenže během pobytu na to nějak nezbyl čas, proto jsem dlužníkem a možná se protahování povede někdy…
Brzké vstávání na místní autobus jedoucí až na Štrbské Pleso proběhlo bez významných narážek při snídani. Konal se Nádherný den. Před sedmou hodinou naše početná česká skupina procházela silnicí s dalšími nadšenci kolem cedule směr Rysy za 4h 25min.  Měl jsem ostudně nejlehčí batoh a ač jsem se nabízel vyměnit si s Romanem jeho krosnu, nechtěl o tom ani slyšet a šel dál svým pomalým pevným tempem. Jana naopak kráčela rychleji mezi prvními turisty.

My ostatní si šlapali někde uprostřed poznávajíc nejen přírodní scenérie Vysokých Tater. Touto stezkou s pohledem na masív Ihla v Ostrve jsem nikdy neprocházel. Dorazilo se na rozcestí nad Popradským plesem. Naše skupinka si odskočila pohlédnout na Popradské jezero,

Jana s Romanem pokračovali ve výstupu Mengusovskou dolinou k Žabímu potoku. Po nafocení desítek snímků se i naše banda vydala zpět k rozcestí. U něho je malá bouda s věcmi pro dobrovolné nosiče na Chatu pod Rysmi. Za odměnu dostanete hrnec dobrého bylinkového čaje. Podmínkou je vzít potraviny o hmotnosti od 5 do 10 kg. Nyní tu zbyl jen meruňkový 5litrový kompot ve skle. Obětoval jsem se a za pomocí přiložené látkové tašky vzal marhule na milost.
Moc komfortně se s tím necestovalo, zboží zatěžovalo jednu část ramene a člověk při pohybu vzhůru musel vyvažovat. Španělky se brzy také trhly vpřed, načež jsme si zbyli tři. Já, Šárka, Jaruška. Romana jsme opět předběhli, hledíc jak s chůzí do vrchu statečně bojuje. Všichni jsme při stoupání funěli jako medvědi a svlékali nepotřebné propocené oblečení. Na Žabím potoce se odpočívalo se svačinou v ruce.

Šárka musela chladit své zavařené nohy ve studeném potůčku, aby si je osvěžila. Zatím jsme vcelku pohodlně překonali výšku 1600 metrů, nyní nastal obrat v ostřejším křížném stoupání cik cak. Naštěstí nejsou letní dny. To bychom se pařili v daleko větším horku. Stezička na Žabí pleso, kdysi mnohem větší, trvalo dobrou hodinku.

Ohlížejíc dolů spatřil jsem lidičky jak malé mravenečky lezoucí v zástupu nahoru. Snažil jsem se zrakem zachytit Janu někde daleko před námi. Mé necvičené oči ji nezahlédli, takto s lehkostí zvládala výstup.

Toužila se dostat co nejdále, nejvýše, což by byl její osobní úspěch. Prudká vysoká skála ozdobená řetězy s ocelovými lany nás v jednosměrce nabádala k ostražitosti před uklouznutím. Jít se závažím a nic nerozbít bylo velké umění. Teď jsme odpočívali častěji. Řidší vzduch nedával necvičeným plicím šanci.

Konečně se objevila v popředí malinkatá chata. Zvládli jsem to i podruhé, řekli jsme si se Šárkou. Jana zde delší dobu odpočívala na balvanech na něž si přisedl se svačinou i zbytek party.

Já jsem odevzdal v chatě sklenici meruněk výměnou za horský čaj. K jídlu mi přišly vhod ohřívané párky s měkkým chlebem za 5 Eur. Po půl hodince siesty jsme pokračovali v zástupu lidí ve stoupání k vrcholu Rysů.  Ve třetině cesty po stoupajícím zúžujícím se kamenném chodníku Jana pochopila, že výš by vyjít kvůli závrati nezvládla, počkala na nás a oznámila svoje vůli vrátit se.

Kvitovali jsme její rozumné rozhodnutí, existují pro každého osobní hranice, za něž je riziko se pouštět. Když jsme se blížili na vrchol, nevěřil jsem vlastním očím. Hlavní i vedlejší štít byl obsypán lidmi převážně z Polska, Slovenska i Čech. Nedalo se ani pořádně vstoupit k patníku Rysů.  Samé fotografování s radostí výstupu. Po chvilce sem dolezla i naše skupina. První den, první cíl splněn.

Zpáteční cestou jsem se zastavil na chatě na čepovanou kofolu, holky se ještě jednou podívali na výjimečný záchod s výhledem do hor, oslavili Nádherný den i pivem a sestupovalo se do doliny.

Ivča poskakovala po kamenech jako laňka s ukázkou jak máme našlapovat na špičky. Já však viděl před sebou týden těžkého cestování, proto jsem scházel svým tempem. U Žabího potoka jsme potkali smutného Romana, který dopajdal jen k Žabímu plesu. Dál by to časově nestihl. Janu jsme zastihli níže několik minut po něm.

Šárka nám ukázala Symbolický hřbitov obětí Tater nedaleko Popradského plesa, kde se nacházely barevně vybarvené kříže podobající se indiánským totemům. U  křížů se vyjímalo několik plechových tabulek se jménem člověka, datem a místem smrti. Podivné místo s kapličkou jsme opustili včas, abychom si na zastávce Popradské pleso mohli uvařit kávu pro potěšení. Všichni jsme se tu sešli po 21 km náročného výletu a spokojeně odjeli vláčkem na stanici Štrbské pleso. Mamka dceři Aničce během cesty slíbila lángoše, jenže v bistru už nevařili. To ještě Anička nevěděla, že se s chutí na lángoše bude trápit po celý týden. Den jsme zakončili s kartami.

Pondělní ráno jsme se ukončili pobyt ve Štrbě, autobus nás dovezl vesničkami do Popradu,

odkud jsme se chystali jet vlakem do Letanovců. Jana s Romanem se s námi rozloučili na nádraží, neboť poznali, že putování po Slovenském Ráji bude nejspíš nad jejich síly.

Osobákem pár zastávek v prázdném vagónu nás nabudilo k návštěvě do Ráje. Se zpěvy a tanci parta pokračovala opuštěnou silnicí k bráně oznamující vstup do Slovenského Ráje. Za rozcestníkem jsme narazili na ceduli hlásící tři minuty k občerstvení, jen pozapomněli dopsat ,, pouze o víkendu “ Odhodlaná děvčata s vidinou pěnivého moku,
jen zklamaně zírala na uzavřený stánek u starého vodního mlýna. Stezkou po červené začalo nepohodlné stoupání po skalách s řetězy. Sám jsem navrhoval jít po modré podél říčky Hornád s několika lávkami, ale plán byl přijít do kempu přes historické Kláštorisko. Co o něm ví net :
Kláštorisko je turistické středisko v centru Národního parku Slovenský ráj se zříceninou kartuziánského kláštera. Kláštorisko se nachází v samém středu Slovenského ráje v nadmořské výšce 760 m n. m. Je vzdáleno 75 minut chůze od Podleska a dvě hodiny od Čingova. Má zde vrchol Kláštorská roklina a nedaleko odtud ústí rokle Malý Kyseľ a Veľký Kyseľ.
Než jsme k němu dokráčeli uběhly dvě hodinky náročného stoupání s následným pozvolným sestupem na louku, na níž jsme se jako první usadili pod smrkem s pohledem na rozvaliny Kláštera.
Zanechali jsme zde věci i s odpočívající Aničkou a zašli se porozhlédnout po rozsáhlém areálu z rozvalin.Hezké počasí podpořilo dobrou náladu k obyčejnému obědu těstovin s polévkou, který jsme si uvařili na vařiči.  Pivo se přineslo z výčepu ze stánku a kdo chtěl uvařil si po obědě kávu. Užívali jsme si krásného dne, okolo nás se usadili další unavení návštěvníci především domácího jazyka. Po dvou hodinách se naše krosny znova houpaly na zádech s cílem dojít do rekreačního střediska Turistický ráj. Chatky z dob pionýrských táborů v čele s hlavní budovou nezakryly svým pachem čas dávno minulý. Ubytování pro čtyři osoby plus jedna na přistýlce vyšlo dobrých 40 Eur. Sprchy s teplou vodou v budově, též WC a kuchyňka pro ohřívání jídla. Povlékli jsme deky pro spaní, zanechali batohy, protože jsme se šli projít do blízké restaurace na večeři.
Na terase s pozadím Tater nám chutnalo výtečně, já si objednal knedlo, zelo, vepřo, holky halušky, zeleninové talíře, plněné pirožky, aj. Na chatce jsme si rozdělili lůžka dle libosti. Anička usnula neslyšíc hádky karetních karbaníků nad stolem ve hře žolíky. Ivča vyhrávala s přehledem, nám ostatním se nedařilo.
Po 22 hodině nás jednoznačná hra znavila natolik, že jsme se vysprchovali a poslechli moje vyprávění s přáním dobré noci.
Snídali jsme později v hlavní budově s následujícím plánem přejít Slovenská Ráj jednosměrným korytem potoka Suchá Bela.
Zelená značka doprovázela skupinku z Čech, kteří prožívali opět Nádherný den, přičemž na začátku došli k vrátnici se vstupem do Belé. Při platbě jsme se ptali na medvědy. Vrátný odpověděl, že nám medvěda může maximálně natisknout. Vyhrnuli jsme co se dalo a razítko s obrázkem medvěda okrašlovalo naše končetiny. Jak tak razítkoval, přišla japonská návštěvnice a automaticky nastavila též paži, bez platby? S krosnami na zádech, jsme se kochali průchodem úzkou roklí v níž protékal potok. Muselo se jít opatrně, neboť pád na kluzkém povrchu se zátěží na zádech by  byl nebezpečný.

Pomáhal jsem Jarušce v rovnováze, protože mé boty něco vydržely a mohly stát v tekoucí vodě. Jakmile přišly na řadu dřevěné lávky, tak tam jsem také znejistěl. Ochozené mokré ošoupané pryčny z kulatiny na položeném žebříku téměř dva metry nad korytem, mi dokazovaly jak umím zacházet s rovnováhou (stabilitou, balancí).

Množství spěchajících návštěvníků jsme nechali předejít, abychom si sami vychutnávali dobrodružný průlez korytem. Nejlepší na chůzí nad Belou byly  kovové schody zapuštěné do stěny skal.
Jak jsme se posunovali se zpocenými batohy, objevila se vpravo malá jeskyňka v obrovským masívu – čas na odpočinek se svačinou i vyblbnutím v útrobách skály.Následovalo putování údolíčkem různými průlezy překážkami padlých stromů a po několika stech metrech se nám naskytl pohled na Misové vodopády se zabudovanými ocelovými žebříky ve skalním masívu do výšky cca 30
metrů. Po kovových hladkých stupátkách se lezlo velmi opatrně. Jemně stříkající voda způsobovala kluzkost na pryčnách, proto se postupovalo pomalu. Vše jsme  si zopakovali ještě dvakrát u Okienkového a Korytového
vodopádu. Unavení stoupáním jsme po třech hodinách dosáhli vrcholu Suché Belé vyvěrající ze studánky pod stříškou. Dlouhý odpočinek na plachtě se naskytl na louce u odbočky Malá Polana s výhledem na kopce

Slovenského Ráje. V pozdním odpoledni za slunného počasí s příjemným větříkem jsme si uvařili nudle, jedli pečivo a relaxovali. Měli jsme před sebou více jak polovinu trasy směřující do obce Mlynky u Dědinek, proto jsem raději zavolal majitelce naše zpoždění s pravděpodobným příchodem kolem 19h. Věděl jsem také z mapy o lanovce do Dědinek, ale paní zavrhla můj nápad ulehčit si sestup, protože se tento rok rekonstruovala.
Společná cesta plynula rychle při rozličných rozhovorech o všem možném. Pochopil jsem, že s Ivčou se nemá smysl bavit o politice či spirituálnu, Jaruška mi vyprávěla o svých pobytech v zahraničí a téma Island bylo dost zajímavé. Když jsme procházeli hlubokým lesem lesní cestou zachytil jsem v blátě zvířecí stopy. Po bližším prozkoumání Šárkou se usoudilo na medvěda.
Ani bych se nedivil jeho úprku před našimi hlasy či mojí roztomilou rolničkou, kterou jsem zvonil při chůzi krajinou. Stopy se nalezly znovu o několik metrů dále. Pozorně jsme pokračovali terénem, přemýšlejíc, zda li sleduje on nás nebo budeme my první. Po půl šesté parta došla na velkou louku zvoucí Geravy s ubytovací budovou s restaurací. Zajistil jsem možnost posezení na terase na chvilkové občerstvení s nápoji případně polévkou či hranolkama. Nastával postupný soumrak. Zvedli jsme se s cílem sejít co nejdříve do obce při vodní nádrži Palcmanská Maša. Děvčata zahnali strach zpěvem což se projevilo jako účinné při vstupu do Dědinek po 19 hodině. Po silnici podél nádrže do ubytování v Mlynkách nám chůze trvala něco přes půl hodiny. Paní na nás svítila baterkou, aby jsme trefili přímo k ní. Bydleli jsme v patře ve dvou místnostech s malou kuchyňkou. Při nočním výhledu z okna na souhvězdí Velkého vozu, jsme s Jaruškou v hlubokých lesích uslyšely skřeky medvěda asi se těšil na příští setkání…
Ivča ráno iniciativně odešla pro nákup na snídani, abychom se nezdržovali při cestě do Dobšínské ledové jeskyně, která měla za den jen čtyři jednotlivé vstupy. Nám se hodil poslední ve 14 hodin. Opět slunečný den se musel oslavit Nádherným dnem nyní mixem koňaku s griotkou, aby se šlapalo. Nikdo nečekal, že nás potká nejobtížnější výstup v Ráji. Nejprve jsme museli obejít stěnu přehrady, načež se vylezlo na hřeben, po němž se cestovatelé

rozhlíželi po krásném zalesněném kraji Gemerských vrchů až po Nízké Tatry. V 11 hodin na rozcestí s cedulí o Gemerských vrších a naučných tabulkách Les nie je smetisko jsme si odpočinuli při slunečních hřejivých paprscích. Hodinu po té jsme trpěli při strmém výstupu po lesní neupravené pěšince. Zpocení jsme bez zájmu
minuli Zelenou jeskyni s téměř umírající Jaruškou, jež funěla nejvíc.
Když Španělky vylezly k sedlu, Ivča se nabídla a podělila se s Jaruškou o pomoc při nesení těžkého břemene do vrchu. Všichni jsme stometrového převýšení měli dost. Naštěstí útrpnost netrvala dlouho a během další hodinky jsme opatrně slézali k ledové jeskyni.

Vstup byl za více než 30 minut, tím pádem jsme se mohli najíst, rozvěsit zpocené prádlo po okolním zábradlí, zakoupit vstupenky, převléknout se do suchého.

Batohy se schovali do recepce před odchodem do skutečně studené jeskyně. Skupina návštěvníků čítala asi 15 osob. Procházeli ledovým království vápencové jeskyně na severním svahu vrchu Duča. Fotografovat mohl jen člověk se zakoupeným povolením, role se ujala Anička a zaznamenala opravdu hezké fotky. V nejnižším bodě ledového království se teplota pohybovala kolem -2 stupně. Vybaveni rukavicemi i čepicemi jsme po kovových schodech obdivovali výklad o Malé i Velké síni, kde v 50. letech trénovali bruslaři. Něco z netu :
Dobšinská ľadová jaskyňa je súčasťou systému Stratenskej jaskyne. Vytvorila sa v druhohorných strednotriasových svetlých steinalmských a wettersteinských vápencoch stratenského príkrovu pozdĺž tektonických porúch a medzivrstevných plôch. Dosahuje dĺžku 1491 m a vertikálne rozpätie 75 m.

Hlavnú časť jaskyne predstavuje obrovská dutina klesajúca od povrchového otvoru do hĺbky 70 m. Vznikla preborením skalných podláh medzi chodbami, ktoré vytvoril ponorný paleotok Hnilca v niekoľkých vývojových úrovniach. V súčasnosti je z väčšej časti vyplnená ľadom, miestami siahajúcim až po strop a rozdeľujúcim jaskyňu na samostatné časti (Malá a Veľká sieň, Ruffínyho kori­dor, Prízemie). Čiastočne zaľadnený je Zrútený dóm, ktorého severozápadný okraj zasahuje pod neďaleké prepadlisko Duča. Pôvodné tvary riečnej modelácie sú premodelované mrazovým zvetrávaním.

Ľadová výplň sa vyskytuje vo forme podlahového ľadu, ľadopádov, ľadových stalagmitov a stĺpov. Zaľadnená plocha je 9772 m2, objem ľadu viac ako 110 100 m3. Najväčšia hrúbka ľadu 26,5 m je vo Veľkej sieni. Vrstevnatosť ľadu sa tvorí v závislosti od priesaku zrážkových vôd počas jednotlivých rokov. Na styku s horninovým podložím nastáva úbytok ľadu odtápaním. Plynulá výmena ľadovej výplne trvá údajne 1700 až 2000 rokov. Ľad sa pomaly pohybuje od vchodu, Malej a Veľkej siene smerom do Prízemia a Ruffínyho koridoru (2 až 4 cm za rok). Dobšinská ľadová jaskyňa patrí medzi najvýznamnejšie ľadové jaskyne na svete, čo zvýrazňuje jej poloha mimo alpskej vysokohorskej oblasti (podzemný ľad je vo výške iba 920 až 950 m n. m.).

Priemerná ročná teplota vzduchu v zaľadnenej Veľkej sieni dosahuje –0,4 až –1,0 °C (vo februári –2,7 až –3,9 °C, v auguste okolo +0,2 °C). Teplota vzduchu v spodných častiach jaskyne zostáva celý rok pod bodom mrazu. Relatívna vlhkosť vzduchu v zaľadnených častiach je zväčša 75 až 90 %, niekedy aj nad 90 %. Teplota vzduchu v nezaľadnených častiach je +0,8 až +3,5 °C, relatívna vlhkosť 85 až 98 %. Ide o staticko-dynamickú jaskyňu s rozdielnym zimným a letným režimom prúdenia vzduchu. V zimnom období prúdi studený vzduch z povrchu do podzemia, v letnom období naopak.Jakmile jsme vyšli z nitra země, ovál nás přívětivý teplejší venkovní vzduch. Sbalilo se uschlé oblečení a spěchalo do restaurace Ladová, kde jsme se osvěžili nápoji při setkání s taťkou Jarušky, který plánovaně projížděl krajem na motorce. Informace z Čech o zvýšeném počtu nakažených koronavirem, tím pádem uzavírajících se hranic okolních států před nekontrolovatelným počtem turistů od nás, neznělo moc nadějně. Postavená symbolická brána Slovenský Ráj tu stála pro návštěvníky jeskyně, my jsme jej s nezapomenutelnými vzpomínkami opouštěli cestičkou mezi mokřady k vlaku.
Na zastávce Dobšinská ladova jaskyňa, kde lokálka staví dvakrát za den, jsme čekali pár minut. Jak jsme se tam tak váleli, všiml si nás výpravčí a se zájmem navázal hovor. Radil nám ať nastoupíme do prvního vozu, neboť v Telgártu se z druhého nevystupuje kvůli délce tunelu. Že to byl vtip jsme pochopili až při výstupu. Motorák projížděl tunely i po krásných viaduktech jako máme v Čechách např. ve Smržovce. Před dojezdem na výstupní zastávku udělal jakousi smyčku, aby snížil výškový rozdíl. Naše následující ubytování v obci Telgárt bylo dvoudenní.
Nacházelo se ve dvoupatrovém bytovém domě u obce. Majitel zanechal klíč v kodové schránce, jehož čísla mi poslal na email. Po vstupu do bytu jsme žasli nad moderně vybavenými pokoji a s umělým krbem na stěně v obýváku. Infrasauna s radiem v ložnici byla vypnuta, ale myčka, pračka, lednice v kuchyni dobře sloužili. Dvě koupelny s WC jedna s vanou druhá se sprchou, jíž nás amatéry (já, Šárka) naučila ovládat Jaruška, byl opravdový luxus.
Vyšly jsme okouknout místní venkov. Hledali jsme nějakou hospodu. Ač zde měli dvě prodejny potraviny COOP restauraci jsme nalezli na radu domorodců otevřenou jedinou. Hotel vypadal opuštěně, ovšem uvnitř nám dovolili si sednout ke stolu dát si nápoje. Čekali jsme na jídelní lístek, jenže tady se nikoho neptají a rovnou přinesou jídlo. Jaký kraj, takový mrav. Překvapivě jsme snědli rýži s masem, přemýšlejíc jestli si nás nespletli s ubytovanými. Náhle se do jídelny přihrnulo spoustu starších dědulů z bývalé Horské služby dožadujíc se občerstvení. My zaplatili a raději se vypařili.
Po návratu se v dobré náladě při hře žolíky zpívaly nebo poslouchaly písně našich mladých let. Pračka nám vyprala prádlo,
Šárka ho snažně pověsila dle velikosti a barev ve svého stylu, který jsme na ní tak obdivovali a nechápali. V kartách se vítězství obrátilo na mou stranu, načež favoritka Ivča si musela vyměnit místo, aby zabránila ostudě. Nepomohlo to. Před půlnocí již každý ležel ve svém pelíšku.Ve čtvrtek meteo hlásilo změnu počasí, náš připravený plán vylézt horu Kralova hola platil. Zpočátku slunečné větrné počasí se udrželo jen dopoledne. Z Telgártu celá skupinka začínala po červené značce vedoucí do svahu okolo Královské skály. Při stoupání z úpatí lesem jsme ucítili hrozný zápach .Jak od mrtvoly. Holky usoudili, že to může být od spícího chlapa, co spatřili kdesi v trávě. Kdo ví?
Stoupání, dnes s malými batůžky krom Ivči, bylo dlouhé. Pozvolna jsme opouštěli hranici lesa při pěšince hojně chutnými malinami a následovala kleč s holými pláněmi na nichž se červenali trsy brusinek. Také se zde činili sběrači cikáni, kteří je pak nabízeli v obcích společně s houbami. Krajina na Kralovu holu se zahalila do mlhy. Oblaka se převalovala jakoby nás chtěla zastrašit svou neprůchodností výš. Přidal se drobný deštík, na něhož jsme odpověděli pláštěnkami. Co hůře, oblohou zaznívaly hromy vzdálené bouřky. V mobilech jsme nastavili režim letadlo a prodírali se mlhou téměř po rovině k vysněné metě. Objevili jsme rozcestník ukazující vrch, při němž jsme se fotili a najednou se v pozadí zjevila červená roura
podobná komínu. Byl to radiovo televizní vysílač podobný Pradědu na Moravě. Doputovali jsme k němu, obešli uzavřenou budovu se zakloněnou hlavou, snažíc se dohlédnout špičku stožáru. Konečně jsme dorazili k cíli. Mohyla s kamene naproti jakýs takýs přístřešek s tabulemi o kraji Horehroní a obce Šumiac s okolní mapou. Sedli jsme si a s chutí si dali oběd – párky s rohlíkem. Pršet pomalu přestalo, mraky se na chvilku roztrhali, aby nám ukázali vršek pláně v celé kráse s vysílačem s částečnými  pohledy do okolí. Napravo nezřetelné Vysoké Tatry na opačné straně Slovenské Rudohoří.
Bouře odtáhla na jih a holky z dobré nálady napadaly sestavy pro focení na Instagram. Různé hvězdice v mracích, rozpažení ve třech, jo vyblbly se dosytosti. Padl návrh podívat se do vsi Šumiac do Muzea zvonců, jenž mi poradil na jaře kamarád z Frýdlantu.Vyčasilo se, roztrhaná osvětlená bílá oblaka od slunce zvýrazňovala sebevědomý vysílač do širého okolí. Z hole se scházelo po modré mezi skalisky, na nichž pokračovaly ženské fotovýtvory do mobilních alb. Uprostřed cesty jsme
narazili na otevřenou Horskou chatu pod Kralovou holou s občerstvením. Paní uvařila čaj, kávu, pivo pro znavené cestovatele z Čech. Anička si na stole dáchla, aby načerpala čerstvých sil. V Šumiaci jsme se museli zeptat na muzeum, protože nikde oznamující cedulka nevisela. Po doporučení jsme vlezli do  rozlehlého dvora a já zaťukal na dveře obytného stavení. Vykoukla starší žena. Po vysvětlení, proč tam jsem, odešla pro manžela.
Postarší pán po několika minutách přišel k hornímu nižšímu domku, do něhož nás pozval samozřejmě s rouškami s vysvětlením, že oznamující ceduli na vratech sundal díky koronaviru.
Vyprávěl o historii své bačovské i zvonečků převážně pro domácí zvířata ovce, kozy, krávy. Musel je zpět skupovat z ciziny, aby vytvořil pozoruhodné muzeum zvonců.

Vystaveny jsou zde i kroje, malované talíře, postavičky ze slámy, opasky pro bači. Cítil lítost nad takovou vzácností, kdy sám ve svém věku to již nezvládá opatrovat a samotná obec nejeví zájem.
Nakonec zahrál na fujary i na harmoniku s doprovodem zvonců. Neocenitelný zážitek skomírajícího času asi další generace nezažijí.
Po večeři v hospodě v Šumiaci jsme se vrátili zpožděným autobusem do ubytování v Telgártu. Po kartách jsme ulehli, těšíce se na páteční den výjezdu zpět do Tater.Ráno o půl deváté nás vezl autobus do Popradu. Dopravní vozidlo absolvovalo několik přejezdů nízkohorských hřebenů, aby se objevilo v údolí, kterému vládne podhorské město Poprad. Nevhodně zasazená paneláková zástavba s pozadím Vysokých Tater vítala návštěvníky přijíždějící z jihu Slovenska. Na nádraží jsme přestoupili na
vláček spojující město z horami. Na výstupní stanici Dolný Smokovec nás spoj zavezl během deseti minut.
Před námi se tyčily mohutná skaliska Lomnického štítu spolu se Slavkovským štítem. Dovedl jsem nás do krásného ubytování ve Vile Mudroň se dvěma místnostmi a kuchyňkou s kachličkovými kamny s masivním stolem  a uvědomili si, že je to poslední nocleh na Slovensku.
Ten byl, ovšem ještě daleko, před tím jsme se chtěli projít aspoň nad Hřebínek k nějakému vodopádu. Zanechalo se těžkých batohů ve vile, poněvadž nyní nás čekala pouhá procházka po kamenných tatranských chodnících. Ve Starém Smokovci se nakoupily suvenýry pro naše blízké společně s potravinami pro naše hladové žaludky na výletě. Nacházeli jsme se pod horami a tak nebylo nečekané, když naše
kroky směřovaly neustále vzhůru kolem panoramat tatranských štítů se sluncem v zádech.
Na Hřebínku se odpočívalo u stánku s nápoji, nejen, aby pivní fajnšmekr ochutnal místní pivo, ale  já si objednal maďarský guláš s knedlíky pro doplnění sil.  Po 13 hodině jsme sestupovali přes Bilíkovu chatu dolů k vodopádům.
Postupně jsme spatřili Dlouhý, Studený a Obrovský. Před posledním vodním živlem nám trasa ukázala nejstarší
vysokohorskou Rainerovu chatu. Sedli jsme si ke svačince a ejhle malá nebojácná liška žebrala cestovatele o kus
jídla. Lidé ji nabízeli cokoliv, dokonce ukradla sáček se svačinou. Nemohla se do něho dostat a vychovaně ho vrátila majiteli. Tuto, ne li podobnou, jsme spatřili před měsícem při návštěvě Tater o prodlouženého víkendu nad
Obrovským vodopádem krmící se od turistů na chodníku. Česká skupinka dokráčela k cíli. Mezi obrovské bych tento vodopádek rozhodně neřadil. Ženy si lehly na balvan u cesty vytvarovaný pro unavená záda, no a já si nad nimi z nudy pohrával s házením borůvek na snadné terče.
Turisté vracející se z výletů chtěli stihnout lanovku na Hřebínku, my zase dojít z Hřebínku za světla. Opět jsme procházeli stejnou pěšinou podél lanovky dolů, když v tu ránu slyšíme zvuky medvědů. Možná se nedaleko domlouvali, jak postraší lidičky. Nebo se s námi loučili. Jediná Ivča tomu nedávala velkou váhu a rouhala se, že je slyší daleko odsud. No nevím, nebyli jsme jediní, kdo odhadoval kratší vzdálenost. Nicméně se mohlo splnit Ivčino přání spatřit šelmu na vlastní oči. Do Dolného Smokovce znova bez slíbeného langoše či svíčkové pro Aničku jsme došlapali za večera. Po večeři oblíbenou partičku žolíků doplňovalo sprchování ve sprše s masážními střiky a radiem uvnitř. Hudbu jsme slyšeli více my než sprchující, přesto se divím nad vybavením těchto bytů. Jsou to výjimky zhotovené v moderním stylu pouze pro turisty nebo klasika střední třídy obyvatelstva na Slovensku? Odjezd domů v sobotu vlakem z Popradu v 9.23 probíhal s očekáváním nezakoupené místenky. Tzn, každý si ve slovenském vagóně minimálně jednou přesednul. V Púchově zpozdili kvůli nám rychlík do Prahy. Dlouhá nepohodlná cesta do hlavního města všechny naprosto unavila.
Ve žlutém autobusu jsem Španělkám oznámil, že je na všechny zvědavá má dcera, aby zjistila co je pravda na mém vyprávěním.
Autobus přijel včas. Dcerka mne s nadšením objímala. Ale velké seznamování ani rozloučení se nekonalo, neboť se situace změnila. Parta odjela vozem a my kráčeli domů pěšky. Náhle vše krásně pohodové skončilo a zůstal prázdný výhled do budoucna. Ani jsem nečekal, že mi to ženské švitoření bude za čas chybět. Když nás před lety napadlo naplánovat putování po Slovensku s partou, nikdy bych se nenadál, že se uskuteční ve velmi úspěšné sestavě nadšenců pro cestování za nepoznaným. Celkem jsme za 7 dní ušli přes 100 km.
Následující den ráno se mi v mobilu objevil textový obrázek s názvem Karpaty…

 

Vyjádření Jarušky k expedici
No asi takhle…..
Slovensko bylo pro mě náročné,ale  převyšuje  pocit štěstí a nadšení….
?….Řetězy,žebříky a lávky byly super zážitek….vlastně všechny výšlapy měly své ?KOUZLO?….
Jo a nezapomeň zaznamenat jak jsem už nemohla a chtěla zůstat na tom kopci směr DOBŠINSKÁ ĽADOVÁ JASKYŇA….
Každé to ubytování mělo něco do sebe….Mě osobně se líbilo bydlení v chatce kde jsme byli všichni pohromadě….,ale Telgart nebyl také k zahození ……..???.Byli jsme tam jako Rusáci na exkurzi..?….Za mě celkový dojem 1*?
Jo a ještě nesmím opomenout “KRÁSNÝ DEN” i ,když se to Tebe  teda Aleši vlastně moc netýká….?,ale Ty jsi měl vlastně  s námi krásný “CELÝ TÝDEN”??