Odkaz Gustava Maiwalda

Na začátku února jsme byli pozváni na tradiční setkání k odkazu svážeče dřeva Gustava Maiwalda. Covid řádil v Čechách čím dál více a my tušili, že uzavření pohybu visí ve vzduchu. Kdy se tak stane nevěděl ani premiér. Přesto jsme se v rouškách a respirátorech odvážili a přijeli uctít památku na ferdinandském hřbitově.

Po přednesu vzpomínek na statečného muže se část zúčastněných vydala na místo činu nehody ze saněmi, ježdíky, psy… Dlouhý táhlý kopec, který jsem s kamarádem v lednu poznal na vlastní kůži během natáčení filmu o Maiwaldovi již nerezonoval v naších srdcích v takové míře jak minulý měsíc.
Hlubší neprošlapaný sníh udělal z točení příběhu nelehký úkol. Věrně zachytit sjezd na saních na nevyježděné stezce kolem Galerie nám tehdy vzal dost sil. Saně nejely, naopak my jsme utvářely trať doslova vlastními těly. Po dvou hodinách několika vyčerpávajících jízd cca 50 metrů, které se postupně prodlužovaly až do místa tragické nehody jsme propotily veškeré spodní prádlo. Druhý den jsme dodělali dotáčky a užili si sjezdu na saních téměř po celé Štolpišské cestě.

Nyní při vzpomínkách na natáčení, sněhu dost ubylo a v dolní části ušlapaná stezka zledovatěla. U odpočívadla u Sisi nás čekalo překvapení.

Kamarád vyrobil miniaturní saně naložené čokoládovými trubičkami představující klády. Ostatní přidali na stůl další pochutiny, takže o jídlo nebyla nouze.

Po výstupu pod Galerií jsme si doposlechli vyprávění nehody, zapálily svíčky, někdo se nechtěně vyválel ve sněhu a frrrrr dolů po čemkoli. Jízda potěšila každého od dětí po dospělé. Psí potah si také užil své, ale rohačky jsou nejlepší…
U Svazu se rozloučila větší část účastníků odkazu, ta menší si šla odpočinout do chaloupky, aby si večer mohla užít otužování v ledové říčce za domem. Úspěšný den skončil klidným spánkem u hostitele ve Ferdinandově.