Svízelné putování po ještědském hřebeni

Abychom si užili předjarního slunného počasí dohodli jsme se na výletě po ještědském hřebeni od Pilínkova přes Pláně, Výpřež až do Karlova. Odolní turisté se psem začali po výstupu z autobusu v Pilínkově, ostatní dle fyzické zdatnosti si vymínili počátek na Výpřeži. Naše trojice si poslechla vyprávění od organizátorky akce o vzniku názvu Pilínkov a nejstarším zvonu v Liberci a po té se v zasněžené krajině šplhali lesem kolem Hanychovské jeskyně nahoru k Pláním.

Za polojasné oblohy se sluncem ozářené zasněžené pláně liberecké kotliny nám chuť nezkazilo ani prudké stoupání k hospodě na Pláních.

Zde jsme už pocítili ochlazení větříkem dujícím z české nížiny. Zoufalí lyžaři nosící lyže až na vrchol sjezdovek, protože zákaz vleků a lanovek i nadále trval, si pochvalovali příjemné počasí. Nám však houfy lyžujících dost překáželi při chůzi po hlavní cestě po hřebeni.

Nebo my jim? Po silnici přímo pod Ještědem zbývalo trošku času, abychom zavítali na Vířivé kameny, které tvořili souskálí

téměř na dosah Hubáčkova monumentu. Po lyžařské stopě ve hlubokém sněhu jsme odhalili přírodní scenerii bílých skal v tichém souznění vyhaslé sopky, dokud nezačal štěkat rozčilený pes, netrpělivý našimi častými zastávkami k pořízení snímků.

Na Výpřeži se setkala celá parta u restauračního bistra, kde jsme pojedli, a od něhož se společně pokračovalo na severní úbočí Černé hory.

Její vrchol vymýcený od smrků dával výhled průsekem na část Liberce.

Oblačnost nám začala kazit počasí a k tomu promočené boty od rozměklého sněhu. Sestup kopírující zelenou značku dělal našim účastníkům velké problémy. Někdo zvolil sjezd po igelitce, jiní se drželi opěrných jedinců, kteří byli k mání.

Po delší době se statečně všici opět setkali u altánku sedla Černé hory. Nasvačili jsme se

a ač jsme mohli jíti po modré kratší stezce dolů do Ostašova, odvážně se zvolila těžší cesta na vrch Rozsocha, z něhož byl sešup možný po čemkoli.

Poněvadž jsem měl v botách dosti mokro, rozhodl jsem se spolu s novou členkou party opustit dovádějící parťáky a s vidinou odjezdu vlaku směřoval do Karlova. Pravdou je, že jsme se ještě pokusili počkat v altánku v Srním sedle, ale po dvaceti minutách klidu jsme došli na zastávku s fialovou chobotnicí.
Co vím, tak parta vlak z Karlova nestihla, proto se vydala na marný souboj s časem do Machnína na vlak z Chrastavy. Po zjištění, že ani to nevyjde, nespokojení a promočení počkali na zastávce linkového autobusu.