První letošní jízda na kole – samé maléry aneb jak se jezdí v bahně

Nedělní teplejší počasí nás poprvé vyhnalo na kola. Předešlý sobotní běžkový výlet neubral sil ba naopak, těšili jsme se na projetí oblíbené trasy do Hrádku na zatopený důl Kristýnu. Dopolední setkání nevyšlo dle představ naší organizátorce, která ve sklepě zjistila, že má píchlé kolo. Zkoušela duši vyměnit, nicméně raději si vzala rezervní bicykl svého muže než by prodlévala na místě další minuty. Na sraz dojela s půlhodinovým zpožděním. Jízda svižně ubíhala peletonu o sedmi jezdcích. Celkem nenáročná trasa vedoucí Machnínem, Chrastavou, Bílým Kostelem neměla dělat nikomu potíže. Byť někteří  si ulehčili přepravu řeky přes transborder.

Pobyt na čerstvém vzduchu bez respirátoru jsme si užívali i díky kratší zastávce pro osvěžení se nanukem u nádraží v Chrastavě.

Cyklistů bylo na stezce plno oběma směry, covid necovid. Jaro se zlehka probouzelo příjemnou zelení se svěží vůní kolem nás a my nadšeně šlapali do pedálů první letošní kilometry.

V půli trasy jsme se posilnili obědovou svačinou v altánku u řeky Nisy, načež se zvolila pohodová trať Bílým Kostelem vedlejšími silničkami, které se za vsí vrátili na původní hlavní silnici. Na protějším břehu řeky jsme si všimli budování nové cyklostezky a dostali chuť se tam podívat při zpáteční cestě.

Po dojezdu na zatopený důl Kristýna, která byla obsypána lidmi šťastnými z volného pohybu, jsme obsadili louku na břehu. Hodinka na jídlo stačila i na odpočinek, přesto se vkrádalo chladno , že ani deka nepomohla. Čas na odjezd.

Vraceli jsme se přes městečko Hrádek nad Nisou  za naší vedoucí, popisující, kde všude bydlela a má příbuzný.

U mostu v Chotyni se zkusila nová trasa podél opačného břehu než jsme původně jeli. Vedla zprvu mezi obydlími, pak se změnila ve staveniště nově připravované cyklostezky. Nejdříve vše probíhalo v pohodě žádný kopeček, ba ani překážka za starou továrnou se cesta změnila v mírné ,ještě neuválcované, oraniště, takže člověk se musel řádně rozjet, aby nezapadl ve štěrkovišti. Asi tři metry z padesáti se cesta proměnila v úrodnou mokrou půdu, jíž se dalo projet s rozjezdem. Jenže. Jenže, když jsme my čtyři už vjížděli do pevného svahu budoucí stezky, zazněli za námi výkřiky a kruté nadávání. Naše nejvzácnější kamarádka na těžkém elektrokole se nerovném terénu potácela k zemi, přímo do země, do blátička i s celými řídítkami. Dlouho jsem neslyšel takovou erupci rozčílení.

Naštěstí ji zachránila kamarádka ,,záchranářka,, která ji pomohla s nervama i špinavým kolem. Nakonec se tomu holky také zasmály při čištění velocipedu. Po zklidnění situace se již pokračovalo obvyklou cyklostezkou do Bílého Kostela. Tady jsem uprosil partu o zastávku na točenou borůvkovou zmrzlinu.

Nechutnala nijak výjimečně. Následující kilometry se nedělo nic záživného, kamarádka se vytahovala špinavýma legínama a já přemýšlel, že se v Chrastavě odpojím a pojedu po vlastní oblíbené trase přes Bedřichovku. Tak se také stalo. Za 40 minut jsem seděl doma ve vaně.
Co jsem zaslechl od větrných víl, prý si nešťastná rodina vybrala smůlu do dna, protože nejmladší píchnul ve Stráži kolo, ale jak to bylo dál? Snad někde dodnes nebloudí Libercem…