Výlet do Boru pěkně z kopce aneb cvičí celá parta

Po delší době se nás sešlo více i díky snižujícímu stavu covidu ve společnosti na kratším výletě ze Cvikova do Nového Boru. Toto jaro je nebývale chladné a deštivé, snad, aby příroda vyvážila vodní dluh z minulých let nebo díky menšímu létání dopravních letadel, kdo ví.
Z autobusové zastávky nás provázela zelená turistická značka městem Cvikovem, kde se poblíž náměstí v zeleni skrýval typický barokní kostel sv. Alžběty Uherské. Od rybníka s rybáři, se zelená vinula zlehounka do mírného svahu lesem ke křižovatce s cyklostezkou.

Po pár metrech se parta, vidouc větší pařez z kůrovcové kalamity,  rozhodla posilnit se a probrat kudy kam. Organizující kamarádka zvolila cestu vrchem nežli sejít nyní a držet se zelené barvy. Pravdou je, že jí lákala na mapě zakreslená jeskyně ve skalách. Nechtěl jsem být kverulantem dokazováním, jaký nás čeká sestup a nechal to na jejím dobrodružství mimo hlavní cestu.

Stezička vedla po rovince borovými lesy až se objevily pískovce s prudkým sešupem dolů. Nyní nastala stezka odvahy. Náš nejvyšší člen, otec rodiny, sjel 15 metrů po zadku a skoro si ještě pískal. Když toto uviděly ženy s jeho mladším synem div jim nevypadly oči z důlku. Nejstarší členka se bránila opakovat nepříjemný pokus skluzu, ale můj návrh obejít skaliska neakceptovala. Nu chtěla si zřejmě vyzkoušet své klouby. Rychnovská kamarádka strmou část bravurně opatrně slezla, pak já jistil Marušku, potom slézala Šárka a nahoře zbyl synek točící naše trampoty. Při pohledu dolů se mu tělo rozklepalo a nemohlo se hnout. Přispěchal taťka s vlastní pomocí a vše dobře dopadlo. Mírnější, avšak stále nepříjemný, svažitější terén již ustupoval, ovšem jeskyně se nacházela po vrstevnici. Oddělili se odvážní předpokládajíc pěkný úlovek do archívu. Maruška s Janou sešli na značenou stezku v údolí, čekajíc na zbytek. My naopak zklamaní z udávané jeskyně Skalní brána,po níž zbyla větší průrva ve skále táhnoucí se k vrchu.

Zasloužený odpočinek na lavici z pískovce některým stačil k nadechnutí a ihned se sápali dál bez batohů spatřit údolí z vrchních skal.

Musím podotknout, že i nejmladší člen s námi slézal okolí, i když se nechal někdy hodně přemlouvat. Pokračovali jsme údolím Samoty k obnovené zastřešené studánce.

Při chůzi údolím se hledala cestička na náhorní plošinu na níž byly značeny vyhlídky. Konečně se taková nalezla. Šel jsem ji první prozkoumat. Ostatní si vybrali výstup o pár metrů dále se stejnou náročností terénu. Výhledy stály za to.

Vyvěsili jsme letošní první klubovou vlajku a kochali se výhledy na vzdálené kopečky v kouřovém oparu oblačné oblohy. Naproti stál majestátně čedičový vrch Klíč nalevo od něj Chotovický vrch s městem Nový Bor dále vlevo Špičák u Č.L. a nedaleko nás kopec Slavíček s podhradím Sloup v Čechách. Na další vyhlídce jsme vystřídali partu mládenců a poseděli se svačinou v ruce. Panorama s pozadím Lužických vršků nám byl odměnou za náročný výstup.

V pohodlné chaloupce s lavičkami se usadily naše dvě dámy s chlapcem, načež druhá skupinka hodlala provézt průzkum Havraních skal. Vyvýšené masivní věže s vyhlídkou s popisem blízkých vrchů se za chmurného počasí brzo opustily.

O návštěvě nádrže Na Vorech se ani nebudu zmiňovat, neboť následky s odpadky a prázdných lahví alkoholu předchozí noci čarodějnic mluvili za své.

V lesích nad Borem je pro místní obyvatele postaveno mnoho atrakcí ke sportovnímu využití.

Samozřejmě se muselo vše vyzkoušet. Všichni prošli úspěšně zkouškou přeručkováním, chůze na volných prknech

či lezení po překážkách, sklouznutí na skluzavce, byť areál je určen dětem do 15 let. Procházejíc Novým Borem spatřili ženy rozkvetlý strom, patrně hloh a jaly se uskutečnit omlazující políbení. Odnesl to nejmladší a jeho tváře. Nevím, zda li byl výběr správný. Zaskočený upovídaný mladík na čas oněměl.

Do odjezdu zbývala hodinka, která se využila jak jinak než návštěvou obchodu Penny. Věrný starý pes nemohl pochopit proč panička odešla do budovy a nevzala ho s sebou. Trpělivé vysvětlování, že jsem tu s ním, mi vůbec nepomohlo…