Dobytí nejsevernějšího cípu v sedle kola aneb po okruhu Šluknovského výběžku
Náš zkušený matador pro nás vybral pro cyklovandr nepoznaný Šluknovský výběžek. Využili jsme tedy červencových svátků k prozkoumání této Bohem zapomenuté končiny. Zúčastnili se čtyři členové party, byť do budoucna pevně věříme v širší kádr, co na to železnice je na jejich bedrech. Lístek na kola se nedá rezervovat v Trilexu a dle vývěsky se jich vejde 10. Jak jsme zpozorovali průvodčí počet zatím neřeší. Nedělní průjezd vlakem přes Německo se zakončil výstupem na zastávce Horní Mikulášovice za velkého tepla.
V městečku zaujala místní malá nefunkční hvězdárna z roku 1913
a protější kostel sv. Mikuláše. Ozýval se hlad, jenž nás nasměroval k hranicím do Dolní Poustevny na oběd. Vybírali jsme restauraci hodně dlouho. Nejdříve ve stinném místě bistro s dobrou kofolou, ale německými cenami, potom restaurace otevírající až za hodinu, další cenově pro eurové hosty až nakonec hospůdka Gurmán s uzavřenou terasou s poučujícím majitelem v roli číšníka bez možnosti placení kartou. Jídlo hotovky napsané na tabuli v německém jazyce se zdejší se zákony nijak nezaobírali. Pro našince neznalého jazyka germánského bylo dražší minutkové menu napsáno v klasické knize.
Pán domácí nám laskavě jednou přeložil hotovky, které jsme si na stole náramně vychutnali a zaplatili v hotovosti. Cesta pokračovala nešťastně s plnými žaludky do kopce na údajnou vyhlídku. Byla zavřena.
Okolo firmy Mikov vyrábějící nože rybičky přes Horní Poustevnu putovala parta do Lobendavy. Až zde na můj vytrvalý dotaz, kde bude siesta, mi dovolili ve stínu stromů na návsi rozložit plachtu, za tím co si sami uvařili kávu, jsme s Jardou trávili knedlíky.
Šárka mne po půlhodce přesto donutila navštívit na kole bez postrojů křížovou cestu na Anenském vršku. Opravdu na vršku s pár serpentýnami…
Můj zájem jevil se napřímiti na nejsevernější cíp Čech, nacházející se pár kilometrů, že jsem řečnicky všechny tak vlastenecky zaujal až jsme se za ním vydali. Mapy nás nejprve správně nenavedli, protože z neznačené stezky se staly uzavřené pastviny.
U hranice s Německem se podél čáry nedalo vůbec jet s byciklem přes kořeny. Starší došli cca 400 m a prý se na to mohou vykašlat. Moudře vyřkli a sedli si na lavičku na německém území.
Já se Šárkou využil příležitosti uschovali kola do roští a běželi na vysněný cíp. Stezka opravdu nebyla možná pro cyklisty. Blativá, samé kořeny, meandrující hraniční potok prostě samé nepříjemnosti. Po kilometru jsme nalezli žulový kámen s označením Nordcapu v ČR.
Šťastně jsem odeslal MMS kamarádovi s nepříjemným zjištěním zdejší bezoperátorové sítě. Při zpáteční cestě jsme se stačili postupně vycachtat v lagunce potoka, abychom se cítili čistí pro následující putování.
Vyzvedli jsme zbytek skupiny, trávící trávení na lavičkách ve stínu v lese a sjeli zpět do Severní směr Lipová. Navštívili jsme chátrající barokní zámek se zahradami v Lipové. Něco info z netu :
Chátrající a poničený barokní zámek není přístupný, o jeho rekonstrukci a znovu zpřístupnění se ovšem snaží občanské sdružení Via Tempora Nova. Stavba této kulturní památky byla zahájena ve 30. letech 18. století. Na přelomu 18. a 19. století se do vzhledu stavby promítly drobné klasicistní úpravy. Během druhé světové války zabrali zámek Němci. Následně byl zámek znárodněn a od roku 1970 chátrá.
Jestli se zámek opravuje nebylo vidu, ovšem rozlehlé zahrady se dočkaly rekonstrukce s blízkým rybníkem s labutěmi plujícími na hladině. Nastal nejtěžší úsek dne. Nalezení místa pro spaní. Krásná možnost u rybníka Solandského, se pro obsazenost cizími hosty s rybáři v čele, neuskutečnila. Hledalo se na louce u lesa půl kilometru od hranic. Po velkých dohadech se nalezl kompromis. Jarda s Maruškou navždy zanevřeli na spánek pod širákem a otevřeli si stan za klasického dohadování.
My napjali moskytiéru během chvilky připravili karimatky se spacáky. Povečeřelo se a po příběhu všici krom mne usnuli. Srnci naštvaně štěkali, že museli kvůli nám vytyčit novou trasu k Solandskému rybníku. Zkrátka, změna je život.
Po probuzení jsme s vděkem kvitovali další noc bez deště, když jsme zaslechli Maruščin ranní rituál, povzdechli jsme si a odešli na rozcestí snídat k lavici s přístřeškem. Oblačné chladné počasí dávalo najevo změnu, při níž se oblékali bundy. Lesem do Šluknova se jelo v pohodě krom podivného novodobého menhiru se nic zvláštního nezažilo.
Při dojezdu do města se trvaleji rozpršelo a nám nezbylo než přečkat cca dvě hodiny v centru pod stříškou.
Využili jsme pobytu k návštěvě památníku padlých za 1.sv. války a křížové cesty na Křížovém vrchu, z něhož jsem při zpáteční cestě
viděl poprvé Marušku prchat před deštěm pohybem běhavým. Po rozpuštění oblačnosti se musel obhlédnout zdejší recesní zámek,
jenž v roce 1986 vyhořel a na svá bedra ho zrekonstruovalo město i se zahradou. Ještě sem tam poprchávalo, ale my pokračovali po Jiříkovské stezce na Černý rybník
míjíc info tabuli o zaniklé vsi Fukov, jejíž zaniklé území dotýkající se říčky Sprévy, je nyní z jedním ze dvou klínů zařízlých do Německa. Prosvištěli jsme na asfaltce kolem zaniklé hájovny se studánkou na město Jiříkov s chutí na oběd.
Po vytěžení domorodce se zdárně parta usadila v zastrčené hospůdce Bílý dům, jejíž ceny nás mile překvapily. A to jídlo! Chutné i s limčou od Koli. A hle, po jídle nacpaní si všichni chtěli dáchnout, únava je přemáhala. Navrhl jsem odpočinek někde mimo město. Po opuštění Jiříkova po cyklostezce mazi makovými poli
nás nadchla obrovská bazilika ve Filipově o níž net píše:
Novorománská bazilika Panny Marie Pomocnice křesťanů postavena v letech 1873 – 1885 v místě tzv. Filipovského zázraku. Filipovský chrám je sice nejmladším poutním místem v této diecézi, ve 30. letech se však stal jedním z nejnavštěvovanějších ve střední Evropě. Společně s klášterem je v péči redemptoristů. Od roku 1926 se může pyšnit titulem basilica minor.
Protože se neustále kopírovala hranice odskočili jsme si dáchnout do Němec do Neugersdorfu k rozhledně Bismarckturm. Jak si tak trávíme na plachtě v parku, hledíme na míjející se oblaka s rozpustilým sluníčkem,
zpozorujeme v dáli avizovanou dešťovou anomálii. Ihned se vracíme na české hrbolaté silnice třetí třídy a mizíme v lesích před lijavcem, který nás zastihne těsně před Rumburkem.
Naštěstí košaté lípy u stavení chvíli zadržují nápor, jakmile přijde druhá vlna, voda nekompromisně nateče na naše drahoušky kola, načež my se krčíme u zdi domu. Po půl hodině se vydáváme po mokré silnici do centra města. V restauraci u kostela jsme si objednali nápoje k osvěžení a využili WC. Plánuje se trasa na rozhlednu Dymník. Stačíme se ještě zastavit před uzavřeným Klášterem Kapucínů s loretánskou kaplí k vyfocení památky. Při stoupání do vrchu před 19 hodinou se mi zjevně nechce trmácet se k zarostlé zavřené rozhledně, i když kola necháme u výletní restaurace, kde je pohlídají Maruška s Jardou.
Netrvalo dlouho a jsme zpět. Zaujme nás nedaleká velkolepá stavba kamenných 22 žulových kamenů, z nichž 12 patří znamením zodiaku.
Z netu :
Na louce pod kopcem Dymník stojí 22 štíhlých žulových kamenů, které jsou uspořádané do tvaru hvězdy. Pouze jeden, kterému se říká Poutník, stojí kousek opodál. Kameny jsou vysoké 5 – 6 metrů a váží přibližně 4 tuny. Vztyčeny byly postupně během roků 2003 a 2004. Obvodové kameny symbolizují dvanáct znamení zvěrokruhu. Objektu se také říká Kamenný Strom života.
Nastala doba hledání, kde složit hlavu. Sjížděli jsme polesím po cestě zničené těžaři a nalezli ve vyšším prosvětleném lese tip na přenocování. Dlouho se vybírala vyhovující rovinka.
Před večeří již stál stan a moskytiéra, protože předpověď nepředpokládala deštivou noc, stany jsme my dva nerozbalovali. Vlastně je vozíme jako malé závaží pro klid v duši.
Spát pod širákem je příjemnější, krásnější a člověk souzní více s přírodou, byť vás vystraší ze sna štěkot srnců, chrochtání prasat či houkání sov. Malebný západ byl v dáli nádherně zabarvený do oranžova až žluta a ukázal nám ráno zvláštní záhadu, neboť na podobném místě též vycházelo slunce. Povinný příběh na usnutí z knihy Faja jsem ani nedovyprávěl, poněvadž sousedka mne využívá jako kulisu, aspoň Maruška statečně dočkala konce.
Vycházejí slunce nad obzorem nás probudilo do dobré nálady, přesto jsme si trošku poleželi než teplota stoupla nad úměrnou mez. Po snídani se pověsila klubová vlajka na pletivo ohrady, u níž jsme ji vzdali čest.
Cyklostezkou přes ideální Skřivánčí pole na spaní do Krásné Lípy (po kolikáté v tomto roce) jsme pokračovali v pohodlném tempu. V rybníku Klabeček se mladí vykoupali, aby smyli pot s prachem z toulavých cest. Návštěva pramenů Křinice se studánkou ve stínu stromů doplnila skvěle vydařený den, následující zastávka u větrného mlýna Světlík holandského typu byla bonbonkem.
Na oběd se parta zastavila v Dolním Podluží v nenápadné hospůdce u obecního úřadu. Opět všem natolik chutnalo, že jsme se odvalili
na protější park do stínu listnáčů na plachtu k trávení. Je s podivem, jak při tomto pasivním odpočinku jsou děvčata ústy dobrovolně aktivní mluvící o všem a o ničem.
Po vyznačené stezce parta přijela na nádraží Varnsdorfu s půlhodinovým předstihem. Setkali jsme se tu s člověkem důchodcem, který za čtyři dny prošel podobnou trasu výběžkem, co my ujeli na kole. Naše pouť dlouhá něco přes 100 km kopírovala téměř celý Šluknovský výběžek a naše příprava na týdenní dovolenou s bicykly se dozajista vyplatila.
