Běžeckou stopou ze Smědavy do Bedřichova

Lednovou sobotu jsme se poprvé v novém roce společně dohodli i s Frýdlantskými, že navštívíme bílou stopu na Smědavě. Já, Vladimír, Šárka, můj bratr Pavel jsme ráno vstupovali do autobusu plni obav z přeplněnosti, podobné té podzimní při expedici na Gorzsystow. Překvapil nás poloprázdný vůz, v němž již seděli Ruda s Maruškou. Před vstupem do stopy nám Maruška předala upečené buchty se švestkami a borůvkami před smrtí hladem po zakufrování.

Po té jsme se domluvili na trase, neboť Ruda byl po nemoci a nemělo smysl se zbytečně namáhat. Ke krmítku pro sýkorky společně, pak nás sledovali z povzdálí po Kasárenské ke křižovatce od níž se vrátili zpět.

My se vydali na 16 km dlouhou běžeckou trasu do Bedřichova. Po výšlapu na Knajpu, u níž si vystáli frontu dva rumíci,  toho měl bratr plné zuby z neustálého stoupání.

Nu, posilnili jsme se a s nadšením pokračovali v krasojízdě na Čihadla, potom na panelku, kde se mimochodem chtěla před námi schovat ve škarpě Šárka, ale projíždějící dáma ji ráda pomohla s vysvobozením ze sněhu. Do Kristiánova  jsem musel z kopce pekelně odpichovat, abych jim všem stačil. Holt šupiny. U Blatného rybníku se trojice pokochala u hráze, aby následně celá komplet zastavila na svačinu u Šámalky.

Fronta na sezení k obědu v restauraci se táhla od hlavních dveří až na WC.  To Vladimír nelenil a stoupl si k nedalekému bufetu za chatou na nákup štamprdle rumu i pro Šárku.

Dojedli jsme Maruščiny koláče před závěrečným finišem na bedřichovský stadion. Ten se uskutečnil v tréninkovém tempu. Hlad jsme zahnali v restauraci Dolina a domů odjeli veeeelmi přeplněným linkovým autobusem.