Tatranské výstupy s výhledy, s kamzíky i medvědem

Na polovinu června jsme se všichni těšili jako děcka. Nadešel čas odjezdu na oblíbené Slovensko do destinace Vysoké Tatry. Co budeme dělat a kde putovat měla na starost Šárka, já zajišťoval veškerou logistiku dopravy, zbytek se vzájemně dohodl na jídle do chaty, kterou vybrala Zina na internetu. Chata Štrbianka pro celou partu 11 osob se nacházela nedaleko hlavní vlakové stanice Štrba a za 450 Eur/3 noci, to bylo ucházející ubytování. Uskutečnili jsme statečné výstupy na štíty dle našeho plánu. Někteří zahlédli i medvěda…  Jak to všechno proběhlo?

Ve čtvrtek za polojasného dne jsme se sešli na hlavním nádraží v Praze ve vestibulu haly. Hromadný přesun na první nástupiště společně s cestujícími stejným směrem a následný běh za lokomotivou, za níž se vlekl náš vagón s kupéčkama po šesti, nebyl ničím nezvyklým zvláště u Regiojetu. Sedmihodinová cesta probíhala zprvu pohodově. V našem kupé (já, Anežka, Jarča, Natálka, Jana)  seděla i paní ze Slovenska a někdy prohodila i pár slov, pokud jsme byli s něčím v nesnázích, přesněji já.  Dostali jsme zdarma menší lahev vody Rajec, jablečný džus nebo kávu. Kdo chtěl, mohl si výhodně nakoupit jídlo, hlavně koláče s drobenkou za 10 Kč a nápoje. Za Chocní, když se Natálka ptala, kdy už tam budem, nás přepadávala únava ze všech poloh sezení, proto se šlo drbat do vedlejšího kupé (Zina, Vladimírek, Štěpán, Šárka, Jarda, Marie). Ani to po chvíli nestačilo, byť se překročila hranice státu. Změnil se ovšem ráz krajiny, vlak se vinul údolím podél řek Kysuca i Váhu, z kopečků v Čechách se vyklubaly prudké vrchy Javorníků a Malé Fatry. Netrpělivě jsme vyhlíželi Vysoké Tatry se stanicí Štrba.

S nepatrným zpožděním spoj zastavil na nástupišti, odkud se kontaktoval majitel chaty. Přišel nám naproti jen na druhý břeh rozsáhlého kolejiště, kde viselo zákaz přecházení.  Jarča, když toto spatřila, omdlévala strachem z vlastních představ z masakru projíždějících rychlovlaků.  Ani se jí nedivím, při pohledu na Jardu, jak se mu při nebezpečném přecházení kolejí pletly nohy.

Většina to raději obešla na aspoň viditelný chodník přes koleje. Majitel naložil těžké batohy do auta, aby je dovezl o cca 500 metrů dále k chatě u lesa.

Nevelká chata po bývalé české firmě vykazovala v některých případech potřebu obnovy. Po vstupu do budovy na levé straně dva záchody zakončené sprchovým koutem. Vchod vpravo z chodby větší obývák- jídelna s přepaženou kuchyňkou s dřezem a varnou konvicí vedle stojící sporák zabudovaný v lince. Vedlejší vchod vedoucí do místnosti pro čtyři osoby s palandou, procházel kolem druhé menší kuchyňky s lednicí. V obýváku byl instalován krb, který jsme později využili. Ve vrchním patře dva pokoje, které obsadily naše pečující ženy.

První sváča v novém obydlí po prozkoumání. Já s Anežkou jsme dostali chuť na teplé jídlo a tak jsme po oznámení odchodu navštívili v Tatranské Štrbě kolibu Žerucha.  Mezitím se odpojila skupina zvědavá na Štbské Pleso nedbající varování od Jardy, že přijdou deště.

Po kohoutovém vývaru a talířem salátu(dcera- kuře a brambory) jsme spěchali zamračenou dědinou, nad níž se tvořila deštivá oblaka ze severu, do chaty. Před ní se vesel houpal na houpajícím křesle  hlídající Jajda, aby se při jednom zhoupnutí dokázal tak vymrštit, že se celá konstrukce převrhla. No k popukání. V momentě se pomalu rozpršelo a my prchli do Štrbianky. Uvnitř jsme pocítili nepříjemný chlad. Nezbývalo než rozdělat v krbu oheň. Díky pepu s dřevěnými peletami jsme po chvíli pozorovali vesele plápolající plameny. Tatry ohlušovaly hromy blesky, nás uklidňovalo teplo rodinného krbu. Zmoklé turisty jsme uvítali zlomyslným smíchem. Uzamklo se obydlí před zloději a zapnuly se pohybové světelné senzory venku na divoká zvířata. Během večera se hrály karty či se plánovaly výpravy příštího dne. Pro dobrou noc jsem na vrchním patře vyprávěl příběh, jenže nikdo neusnul, ba naopak v protějším pokoji se ozýval neustále smích. Kluci dole spali a já se snažil též.
V pátek se parta po snídani rozdělila na dvě skupinky. Já s Anežkou a Vláďou jsme zamířili na Koprovský štít, početnější družstvo vyrazilo na Popradské pleso. Dle meteo se chladné počasí mělo postupně měnit odpoledne na teplejší část dne. Přesto naše výprava na štít  si s sebou vzala pláštěnky, pršibundy, teplé mikiny. V deset hodin parta Hic společně vykračovala ze zubačky na Štrbském Plese.

V obchůdku se doplnili zásoby sušenek s nápoji, abychom na cestách vydrželi. Trasou po červené se parťáci roztrhli míříc každý po svém dobrodružství.

Naše trojka minula na rozcestí Popradské pleso s potravinami pro donášku do chaty pod Rysmi a odbočila směrem po červené na Rysy. Jestli dosud stezka plynula v pohodě nyní začala nenápadně stoupat. Oblačné počasí nám hrálo do karet, tolik se člověk nepotil ač nesl každý těžký batůžek.

Další odbočka nás navedla na modrou směřující na Tři Studničky. Během cesty moc turistů nechodilo.

Zastávka u Hincova potoka přišla vhod na odpočinek a doplnění vypocených tekutin.

Výška 1650 metrů rozlišovala lesnatou část od skalnaté, proto se mačkala spoušť při focení skalnatých obrů- štítů nad námi. Čím výše jsme stoupali, tím více nebe tmavlo s pohrávajícími oblaky si pohrával nepříjemný ledový větřík. Nyní jsme využili teplého oblečení v batůžkách. Vystoupali jsme po sněhovém svahu, jenž se zuby nehty držel před tající smrtí.

Překročili několik sedel, několik vyschlých Hincových ok – louží, až k Velkému Hincovu plesu, nad nímž se valily temné mraky.

Trošku krápalo, ovšem dalo se to vydržet. Opět nekonečné stoupání do svahu křížem krážem do Koprovského sedla. Pěkný rozhled po okolí při kratším odpočinku a následuje posledních cca 200 výškových metrů. Přesto v délce 600 metrů obtížný výstup připomínal nedaleké Rysy. Mraky se převalovaly kolem nás, sluneční paprsky nepravidelně ozářovaly celé zdejší pohoří a studený vítr mu pomáhal trhat oblačné počasí.

Šťastni jsme se rozhlíželi po 15 hodině sami na Koprovském vrchole a čekali na svit slunce, na zahřátí. Boleli nás nohy po náročném výstupu, ale překonání výzvy nás uspokojovalo. Anežka bravurně zvládla výstup s vidinou výšlapu příští den.

Trénink doma denně do desátého patra bez výtahu přineslo ovoce. Vladimírek se též unášel na hladině adrenalinu, netušíc jak se kolena ozvou při sestupu. Po dvaceti minutách kochání se zavelelo k sestupu do reality. Vystřídal nás pár Poláků. Krátce pod kamenným vrcholem leželo sněhové pole, které nejen Vladimír využil k sjezdu na botách.

Sjezd to byl obdivuhodný nebýt balvanu jenž ho přibrzdil a vyhodil z rovnováhy. Pád do mokrého hlubšího sněhu mu nic neudělal. Anežka se poučila a na bundě protrpěla pomalý sjezd ke kamennému břehu. Odměnou jí byla promočená bunda visící na batohu. Dost radostí, nyní sestup do nížin. Probíhal rychle a bez potíží. Kolínka se všem ozvaly po hodince chůze. Anežka bolest vyřešila během po balvanech, čímž eliminovala velké ohýbání kolene, kde se chrupavky s vazy dosti namáhají. My starší jsme ji nestačili sekundovat. Jen se nám vzdalovala a měnila se v nepatrnou tečku. Společně jsme se setkali u rozcestí k Popradskému plesu. Odtud po stejné stezce na kolibu Patria ve Štrbském Plese naproti jezeru. V restauraci čekal zbytek party s objednaným jídlem.

Vyměňovali jsme si zážitky, když k nám přišli hudebníci s návrhem písně. Jaruška zvolila píseň Hej Macejko a houslista ji s nadšením vyhověl. Připadal jsem se si jak ve filmu Sherlock Holmes Hra stínů, kde malebná rytmická cikánská melodie v táboře cikánů rozhýbala všechny postavy filmu.

Při západu slunce vezla partu zubačka zpět do Štrbianky, do níž se dostali za soumraku. Unaveni lehli s odhodláním dalších zážitků příštího dne.

Druhá skupina si dala za úkol dojít k Popradskému plesu a zpáteční cestou přes Symbolický hřbitov obětí Tater a vrátit se po asfaltce na vlakovou zastávku Popradské pleso.

Ač trasa měřila cca 8 km, Jarda toho měl plné zuby, Zina plné zuby neposlušného Štěpána, Marie zpocená s cesty na cintorín a Šárka s Jaruškou i Natálkou? … nafocené album fotek.

V sobotu se časně vstávalo. Počasí slibovalo nádherný teplý slunný den. Tentokrát se pláštěnky vyměnily za výživné svačiny s pitnou vodou. Rozdělili jsme se dle náročnosti na tři skupinky. Nejtěžší trasa pro zdatné členy party čekal výstup na Bystrou lávku za Soliskem. Marie s Jardou si vybrali lehčí trasu s využitím lanovky pak pěšky na vrch Prední Solisko

a Zina si vybrala návštěvu města Poprad, v němž dostala za úkol sehnat ručník se symbolem Tater pro mne, páč zde nebylo utěráků nazbyt.

Naše družstvo nastupovalo do zubačky ve spěchu v 7:40.  Na Plese jsme doplnili v obchůdku zásoby míříc do doliny Mlynické.

Jaký rozdíl pozvolného stoupání po kamenném chodníku od včerejška!

Ve stínu lesa si turisti svlékli nepotřebné oblečení před nechtěným propocením. Opět cvakaly mobily nad úchvatnými scenériemi obřích hor, kde si človíček připadal jako nepatrné zrnko kamínku.

Před desátou jsme se dokráčeli k vodopádu Skok na potoce Mlynica ve výšce 1750 m.n.m. Usedli jsme ke břehu na sváču a pozorovali ledový živel s hadem turistů po levém boku vodopádu.

Při výstupu po tomto kluzkém povrchu s řetězy musel dát člověk pozor před skluzem po hladké skále.

Jana stoupání s pomocí zvládla s přehledem a snažila se být stále vpředu. Zatím se nekonaly nijaké nářky.

Objevilo se  průzračné Pleso nad Skokom, v němž se zrcadlily okolní hory podobně jak jezera ve Skandinávii.

Protože jsou mezi námi dospělé děti nedržely se a při procházení sněhovým polem pohazovaly sněhovými koulemi do všech stran. Samozřejmě, že si hrátek nenechali líbit poškození koulovačkou a kdykoliv následoval jiný sněhový úsek musel jsem za odměnu dostat ledovým předmětem na citlivá místa.

Stezka pokračovala kolem pomníku padlých záchranářů po velkých balvanech vzhůru. Náhle jsem uslyšel padající kámen s protější stěny štítu. Můj dalekohled na svahu nic nespatřil. Po deseti minutách stoupání jsme naproti v dálce spatřili stádo kamzíků promenádující se po sněžných svazích.

Upoutali pozornost zpocených turistů na několik minut. Kdo neměl dobré oči, nic neuviděl, protože i v dalekohledu se zvířátka jevila maličká.

Výprava došla do posledního plesa s názvem Capie.

Teplota kolem 22 st. s částečně oblačnou oblohou vyznívala příznivěji než v Čechách, kde hlásili přes 33 st. Blížili jsme se po prudké stezce k cíli, jenž se nacházel nějakých 200 výškových metrů nad námi. Začlo to pravé dobrodrůžo.

Navzájem jsme si pomáhali, neboť i dětem ubývalo sil, i když Štěpán odhodlaně střídavě nesl naše batohy, přeci jen docházela kondice. Naštěstí při nás bděli andělé a nedopustili žádného nebezpečí, byť k tomu měla Natálka blízko.
Bystrá lávka, kam jsme po žluté šplhali, je horský přechod 2300 m, ležící v Soliskovém hřebeni mezi Bystrými věžičkami a Bystrými hrby. V letním období tvoří turistickou spojnici mezi dolinou Mlynickou a Furkotskou po níž jsme se vraceli zpět. Posledních 10 metrů nás čekal výstup ve sněhu ve vyšlapaných vysekaných stopách. Řetěz se nacházel někde pod sněhem, poněvadž jeho počáteční část držela ve skále. Přitisklí turisti ke skalnatému útvaru se postupně posunovali výše  k sedlu. Tato trasa kdysi bývala jednosměrná, aby se lidé různých jazyků navzájem neshodili. Proto nyní jeden směr řady počkal než sejde či se sklouzne ten druhý. Očekával jsem sníh i na protější jižní straně, ale nezůstala zde ani stopa.

Naopak rýsoval se drsný sestup po kamenech. Doplnili jsme sil odpočinkem se svačinkou při výhledech na nedaleký Kriváň s ostatními nepoznanými vrchy. Anežku bolela kolena, ovšem vůbec o tom nehlesla

a statečně se držela při nepohodlném sestupu k Vyššímu Wahlenbergerovu plesu. Nezkušená Natálka pociťovala nejistotu a byla ráda za každou pomoc dolů. To Jana odvážně kráčela se spokojeností co dnes zvládla. Jaruška se Šárkou se tvářily jakoby šli na delší procházku. Nenechávaly na sobě znát jakoukoliv únavu. Stejně tak Štěpán, který poskakoval po kamenech těšíce se na mamku.

Vladimír cítil v nohách součet náročnosti ze včerejška podobně jako já, nicméně kondice v tomto nebyla problémem. Jenže ty kolena. Jo, už nám není dvacet let. Před půl čtvrtou jsem naléhal na partu ohledně skupinové sestavy do sbírky.

V posledním sedle jsme na kamenech utvořili krásný monument s pozadím tatranských štítů. Kolem nás se objevila vysoká kleč na znamení blížící se civilizace.

Unavené zpocené nohy  jsme otužili ve Furkotském potoce, načež toho využily holky Jana s Anežkou a odešly napřed. Při procházení klesajícím nerovným chodníkem zpívaly naše klouby píseň o asfaltové rovině. Na jedné louce, asi 4 km od cíle, odpočíval mladý pár.

Přidali jsme se také,  nožky vzlétly vzhůru do obrácené polohy, aby se řádně odkrvily. Ve chvíli kdy Anežka vcházela do Štrbského Plesa dopajdali jsme k rozcestí pod Furkotskou dolinou a obvázali vyvrknutý kotník Natálce. Mamka ji pak obětavě podpírala celou cestu vedoucí až k plesu po klasické cestě. Všichni jsme se nakonec setkali v restauraci Haluškárně ve městě poblíž stanice. Něco jsme pojedli, popili. Zina mi koupila vytoužený tatranský ručník s názvem Vysoké Tatry a vyšitým malým medvídkem. Nakoupila i Špišskou borovičku. Jinak ji Poprad vůbec neuchvátil a tramvají se vrátila zpět. To Jajda s Maruškou byli nadšeni z výkonu, který předvedli při lezení na Přední Solisko. Po velmi hrubém kamenném chodníku jim vzala cesta hodně sil. Vláčeli se přes kleč podobně jako my, ale nakonec nejjižnější vrchol v hřebeni Solisek dali.

Při mé objektivitě, abych nezapomněl popsat zvláštní událost. Při sjíždění zubačky do zastávky Tatranský Lieskovec, začla hulákat část party sedící u okna napravo. Tvrdila, že spatřila staršího medvěda jak civí na vláček. Tak se splnil Šárce sen o medvědovi. Jen to nemůže potvrdit druhá půlka party sedící nalevo, protože moment trval asi pět sekund. Možná to opravdu nebyla dřevěná socha u modré turistické značky strašící návštěvníky hor. Nu což legrace musí být. I taková, kdy na nádraží ve Štrbě přecházel Vladimírek kolejiště na němž se blížil zprava vlak. Pravdou je, že něco na nás křičel, ovšem my stáli daleko a čekali až nákladní spoj přejede. Nepřejel. Zatroubil a zastavil na červenou. Po minutě zasvítila zelená a vlak s početnými vagóny odjel. Vláďa nám potom vysvětlil, proč na nás hulákal. No přeci jel vlak!

Na chatě děvčata uvařila k večeři těstoviny s omáčkou bolognese a gulášovou.  Ta chutnala! Unaveni jsme lehli do postelí s krásným snem o Tatrách…
Ráno po snídani jsme majiteli na stole zanechali klubovou vlajku s podepsanými účastníky zájezdu.

Vlak Regiojet kolem 9.30 zastavil s kratším meškaním na peroně, na nějž se parta dostavila včas i s nakoupenými dárky. V kupé se sedělo stejně i stejná byla  kolísající klimatizace těchto vozů. To jsme netušili, že až dojedeme do Prahy, v níž se pohybovaly teploty kolem 36 st, tak autobus Regiojetu z Černého Mostu bude mít místo klimatizace hřejivé větrání….