Na rozhlednu Smrk s bouřkou v zádech

Z pátku na sobotu nám přátelé z Hejnic nabídli společné přespání pod oblohou plné hvězd na Klínovém vrchu za Paličníkem. Situace se během týdne postupně měnila na deštivou předpověď, což znamenalo změnu plánu ve výstup na rozhlednu Smrk. Meteo hlásilo vydatné bouřky v celé oblasti severních Čech. Už při odpoledním příjezdu vlakem do Hejnic se v Liberci zatahovalo a hřmělo, že ozvěna byla slyšet až do Bílého Potoka, kam nás Jirka dovezl spolu s Klárkou, Ivetou a Šárkou.

V lese se po 2 km oblékly pláštěnky vstříc dešti doprovázeného bouřkou. Ta se přibližovala k našemu cíli stejnou rychlostí jako my.

Výšlap Nebeským žebříkem již byl zcela v režii hromů blesků a deště. No zažil jsem horší.

Ač jsme všichni měli na sobě pláštěnky či ponča, přesto se vodní živel částečně dostal do našich batohů. Na rozhledně na Smrku

jsme se potkali s cyklisty a jednou cestovatelkou z Prahy s větším laskavým psem Bertholdem. Kolaři počítali s přespáním v útulně pod rozhlednou, ale uvolnili pro nás koutek se stolem a lavicí. Promočené boty, oblečení se pověsilo, kde se dalo. Elektřina, voda se zde nevyskytovaly. Pouze suchý záchod 20 metrů od stavby.

Uvařili jsme si čaj a každou chvíli vyhlíželi konec bouře. Jirka nám slíbil západ Slunce, proto mu spadl kámen ze srdce, když po deváté mohl ukázat, že měl pravdu.

Roztrhaná bouřková oblačnost visela nad krajinou s výhledem do kraje českého, polského i německého.  Kolem 21:15 se za větrného chladného větříku oranžový sluneční kotouč nořil za obzor. Jakmile přehlídka skončila a přerušilo se focení, obecenstvo se vrátilo zpět do civilzačně nekomfortní ubytovny pod rozhlednou. Aby se nás vešlo co nejvíce na podlahu, upravila se místnost posunutím stolu k lavici. Čtyři poutníci se nasáčkovali do spacáků vedle sebe, jen Iveta čnila nad námi na truhle v koutku. Než jsme hlavy uložili, hoši od kol již ulehli na protější straně útulny. Dva jedinci přespali venku před vchodem. Ještě jsem slíbil vyprávět příběh, když se mi do řeči začali plést nepříjemné zvuky řezání několika spících dřevorubců… Aniž by jim vadilo mé vyprávění, s přehledem mne přehlušili v čtyřtaktu chrápání včetně psa. No to byla noc !!! Venku silný vítr dul do stěn, uvnitř ohlušující chrápání nebralo konce. My tři,  já, Šárka, Klárka se snažili oči zamhouřit , jenže hukot pily neusínal. Konečně po hodině trápení se zvolnilo řezání do příjemných nižších decibelů lidského tichého hovoru. Sem tam nechtěl být pozadu Jirka, kterého se podařilo zpacifikovat.

K ránu  jsem i já ucítil přicházející spánek. Ale slib východu Slunce jsem neporušil a společně se Šárkou jsme ve 4:45  vyšli na rozhlednu spatřit červený vycházející  kotouč vplouvající do mraků.

Iveta dávno nespala uvnitř budovy, nýbrž ležela na lavici před vstupem a užívala si ráno. Zpět jsme zalezli dospat nějaké hodiny. Kolem sedmé se snídalo z přinesených zdrojů s uvařenými teplými nápoji. Před návratem, nám ukázal Jirka tajemnou chatku Smrk, kterou kdybychom mohli někdy použít, zavládla by spokojenost. Neznáme majitele, nemáme nic.

Poslední výhledy z rozhledny a opustili jsme tabulový kopec.

Trasa zpět směřovala přes prameniště Hájeného potoka a slavné Jizery.

Naše jakž takž uschlé boty se opět topily ve vodě. Zkusili jsme jít bosi, nicméně chtěli jsme stihnout plánovaný dopolední odjezd vlaku a nazuli si je zpět. Pramen Jizery kousek od státní hranice jsem viděl poprvé. Místo je to nevelké ještě nezarostlé s pramenící Jizerou

celkem upravené. Při klesání po včerejší trase se opět mírně rozpršelo jako symbol rozloučení Jizerek s námi. Vozem nás Jirka zavezl na zastávku včas, načež jsme se rozloučili s přáteli, v mokrých botách nastoupili do spoje domů a přemýšleli o řece Jizeře o srpnovém víkendu. Video zde.