Podzimně barevné jízdy a chutná krmě v Dětenicích

Ač se covid opět pomalu vzdouvá, barevné podzimní počasí nás stále láká cestovat covid, ne covid. Noční teploty jsou ještě přijatelné a když přes den zasvítí sluníčko, zahřeje nás na těle. Rozhodlo se vyjet o víkendu na kolech pod Český ráj. Maruška, Šárka a já jsme ráno naložili kola do vlaku Arrivy s přestupem v Turnově a cílovou zastávkou Mnichovo Hradiště.

Kraj halila bílá mlha ztěžka se rozplývající v nízkou oblačnost, což znamená zimu. Šárka připravená v rukavicích nabídla mamce podívat se na zámek ve městě.

V zámeckém parku jsme si každý nasbíral kaštany pro dobrý pocit uzdravující klouby. Cyklostezka vedla podél jezu Ptýrov,

kde v jedné části svahu místo nakloněné roviny zůstaly pro cyklisty schody s cedulí Sesedni cyklisto! U pískovny Veselá zavzpomínaly holky na staré časy před lety, kdy sem zavítaly. Další zastávka nastala za vsí Veselá při trhání hrušek z hrušní stojících v aleji. Míjeli jsme obec Lhotice na Boseň, když  zavolal Vláďa s informací, že přijede vlakem za námi. V Bosni jsme obědvali v honosné restauraci Agarden,

v níž nabízeli zvěřinové hody. Ceny odpovídaly vyzdobenému prostředí, takže s nápoji jsme se přehoupli nad 250 Kč. Mne kančí nudličky s nudlemi chutnali, ale za děvčata psát nebudu (jelení ragú s těstovinami).  Snad se nám to zdálo, jakmile jsme vyjeli byla větší zima než dopoledne. Zachumláni v bundách, rukavicích jsme šlapali kolem Kněžmosti na Drhleny. Odpočinek se hodil na rybníce v Suhrovicích na molu.

Mezi soustavou rybníků postavili volnou dřevěnou lávku po níž se doputovalo na protější břeh s houpací lavicí.

Ve vesnici Drhleny je kemp, kde jsme si splnili povinnost podzimní očistné koupele (bez Marušky) vůči  reakci lákavých tuniských hřejivých fotek zaslaných od Jirky.

Výšlap na rozhlednu Čížovka nás řádně zahřál. 40 metrů vysoká špičatá rozhledna nepatrně připomínající tu na Vrbici,

nás zaujala prosklenou podlahou v mezipatře a zvonem v podkroví stříšky. Výhledy do kraje zpočátku nebyly valné, avšak oblačnost se snažila na chvilku roztrhat.

Rozeznali jsme mlhavé Trosky, Humprecht, vrchy Vyskeř, Mužský, které doplňovala barevně sladěná příroda listnatých lesů, byť opravdově zářivé barvy jsme spatřili následující den. Jak tak hledíme z věže, probleskuje po silnici jízdní kolo.

To Vladimír přijel až k nám, aby doplnil partu a pokochal se výhledem.

V útulně ve věži jsme si dali sváču na posilnění. Z kopce do Malobratřic k hlavní silnici se dolů jelo na jeden zátah. Na louce u komunikace trojice spatřila nějaká rezavá zvířátka, ovšem osobně to nemohu potvrdit. Mezi tím zavolala Jana, že by v neděli přijela rozšířit peloton o dalšího člena. Později jsme ji nadiktovali  místo setkání. Písečný lom u Obrub je nejen stále aktivní, též zatopený průzračnou vodou, jak jsme z vrchu poznali. Zajímavá situace nastala při projíždění lesa po asfaltce, u jejíž okrajů byly uřezány sloupky. Konspirovali jsme o nějakém zrušeném tajném areálu a přejeli odbočku vedoucí do Bechova po cyklostezce. Stezku jsme opět našli při najíždění do Svobodína – Bechova. Odtud podél železnice jsme se přiblížili k cíli přespání, které jsem odhadl dle map mezi dvěma rybníky. Krásné místo na posečeném břehu rybníka všem vyhovovalo. Zastrčeni daleko od cesty v polích pod kopcem, se toto zdálo jako dokonale skryté.

Stany se postavily dva. Možná bychom se vešli do Vladimírova příbytku, jenže se mi nechtělo u cizích mačkat, vždyť mám obydlí své! Zavolala Jana s návrhem příjezdu v 9 hodin s kolem. Dobrovolně jsem se přihlásil k jejímu rannímu vyzvednutí. Náhle jsem uslyšel dusot kopyt. Někdo nás odhalil. Neznámý mladík se projížděl na koni a jak nás uviděl, prohodil několik poklidných slov i o svém ranči.

Připravilo se dřevo pro noční oheň. Nadešel nádherně zabarvený žlutooranžový západ slunce, který všichni obdivovali skrze focení mobily.

Plameny olizovaly uzeniny nadšených cestovatelů, kteří vzhlíželi vzhůru zahlédnout hvězdy při úplňku Měsíce.

Chladno se pomalu vkrádalo k ohništi, když někoho napadlo otočit se zády a navzájem se ohřívat. Nebe se zahalilo oblačností, když se skupinka rozhodla v deset jít spát. Sám jsem ještě chvíli poseděl u ohně s tím, že bylo vyžadováno vyprávění příběhu. Tak tedy o horolezcích. Po půlhodině vyprávění jsem si uvědomil, není li lepší raději počítat. Efekt je stejný.

Ráno mne překvapil hluk běžce. Šárka dělá jogging? Ne, nějaký běžec z vesnice si plnil ranní otužování naběhanými kilometry. Vstal jsem a zíral na tajemnou mlhu nad rybníkem. Slunce vycházelo zpoza lesa osvětlujíc orosenou louku vedle našich stanů.

Vyklubali se též ostatní ze spacáků. Divili se proč okolo pobíhám. Zimičkou brzy poznali, že ve spacáku je tepleji než venku. Odhadl jsem teplotu 2 stupně nad nulou a připravoval se na výjezd na zastávku Bechov. Během jízdy lesem mi mrzly ruce i přesto, že se mlhavo rozplynulo, slunce nemělo tolik síly.

Jana přijela s pětiminutovým zpožděním a po pár metrech jízdy zjistila píchnuté zadní kolo. Několikrát jsem jej dofukoval, marně. Po příchodu k břehu rybníka, kde se zbytek ohříval na slunci, se Vláďa podíval na kolo a jednoduše vyměnil duši za novou během chvilky.

Všichni jsme po snídani se sbalenými stany na kole pokračovali k předem vytyčeným cílům.

Krásný podzimní den se studenými rysy ve stínu ohromoval barevnými lesy naše zornice.

Vrchovinová silnice dávala zabrat. Odměnou bylo zahřátí svlékání i opětovné oblékání zpocených svršků. Odbočka na soukromý zámek v Domousnici s jeho zahradami za vysokými zdmi byla rozporuplná.

V Osenicích si parta zahrála divadlo na místním jevišti na zahradě. Muzeum Dětenického betlému mělo

zavřeno, proto jsme využili vlastního nadání pro hru na prknech, co znamenají svět. Tvorba Hádanky – pohádky všici uhádli.

V nedalekých Dětenicích jsme navštívili vyhlášenou středověkou krčmu,

v níž v temné místnosti za svitu svíček na lidi pokřikovali čeledíni prostořekou mluvou s nabídkou chutné krmě, korbelů nápojů, až jsem z toho musel do močkárny, ženy do kadírny.

Objednal jsem si čtvrtku kačeny s knedlíky, byť jsem Šárku varoval před těžkým jídlem, ona ho též chtěla vyzkoušet. Maruška s Janou a Vladimírem si poručili kuřecí přírodní prsní řízky s pečenou kukuřicí, hruškou, bramborem a zelím.

Před žranicí jsme si prohlédli místnost v patře, kde se nacházel veřejný pranýř s dalšími stoly pro hosty se středověkými prvky.

Žrádlo chutnalo náramně a místní pivo údajně také. Maruška projevila zájem prozkoumat nádvoří před hotelem s  placeným programem rytířských soubojů.

Po tají jsme si vyfotili zahradu se zámkem a pokračovali směr Jičín.

Po několika stovkách metrů na uzavřené komunikaci na Libáň si Marie uvědomila, že není chráněna proti slunci, tudíž, kde jsou brýle? Vláďa pak Šárka jali se je hledat zpět do Dětenic. Přijeli s nepořízenou a tak Maruška ztratila poněkolikáté brejle….
Jízda po silnicích na Jičínsku je zrádná, neboť kopíruje terénní povrch nahoru dolů. Šárka toho měla plný zuby, načež při jednom odpočinku si Vladimír všiml ovoce rostoucího na stromech v aleji typu: špendlíků, jablek, krásně zralých hrušek, jež museli natrhat pro rezervu na doma. Bodejť by ne! Ceny na trhu jsou nyní vysoké. Vlak v půl páté byl tedy v tahu a následující spoj jel za dvě hodiny. Minuli jsme vesnici o níž se proslýchá, že odtud zřejmě pochází rody našich dvou kamarádek….

Využili jsme času k návštěvě vrchu Veliše vyhaslé sopky před Jičínem.

Ohromující výhledy kolem do kola stály za poměrně příkrý výstup. Po něm se na úpatí vrchu uvařila poslední víkendová káva, aby se vychutnala dobrá nálada končícího dne.

Sjíždění z Veliše obcí Podhradí nebylo nic zábavného. Ve stínu sopky se výrazně ochladilo, nasadili jsme teplé oblečení, které nám vydrželo cestou až na zastávku v Jičíně. Odjezd při setmění lokálkou do Turnova proběhl bez problémů. Za dva dny jsme zvládli ujet cca 70 km. Obrazy z cest, které jste tady neviděli zde.