Pytláci v mlze aneb na Jelence bez jelenů

Několik let jsme toužili zopakovat si možnost ubytování v lesích jizerských na samotě bez civilizačních vymožeností. Až nyní v říjnu, díky kontaktům naší milé Petry, se uskutečnil víkend bohatý o nevšední zážitky.

Celkem dvanáct osob opustilo civilizaci a vsadilo ve studeném mlhavém počasí na dobrodružství s lidmi podobného ražení. Chata Jelenka postavená ve středu Jizerek na paloučku mezi smrky se nám na první pohled zalíbila.
Anežka s Vaškem, Janou a mnou se svezli autem až na Smědavu s mezi zastávkou u Petry v Bílém Potoce, u níž se nechaly těžké batohy. Dohodlo se zajištěné parkování u otočky autobusu na příjezdové travnaté cestě k obydlí. Druhá skupina  Jirka, Klárka, Iveta, hajný po půl hodince nabrala Petru a batohy. Třetí část velkého celku Šárka, Vendy, Matys, Vladimír měli přijet v noci na 22 hodinu.
Když jsme zaparkovali mimo blátivou vyježděnou cestu, Anežku přepadl hlad a zamířila do suterénu občerstvení bývalé horské chaty.

Plný talíř chutné hutné polévky kuřecího vývaru zahřála děvenku na delší čas. Mezi tím jsme se minuli s vozidlem druhé skupiny jedoucí přímo na chatu. Pomalu se smrákalo při pochodu dvou oddělených dvojic. Mladí se táhli padesát metrů vzadu, jakž takž nás sledovali kudy jdeme. Pro jistotu jsem použil GPS mapy, načež jsem později zjistil, že modrý bod na digitální mapě v mobilu stojí na místě, takže je nefunkční. Naštěstí jsem trasu projel na kole v létě a pamatoval si ji. Těsně před Jelenkou nám za tmy přišli naproti Jirka s Klárkou.

Užasli jsme nad vybavením vnitřku chaty podobající se Lupínku. Na spaní palanda a jedna postel u okna stůl s nohami stromu, pod okny lavice. U stěny malá kamna rozžhavená od hřejivých plamenů.  Světnici nedostatečně osvětlovali svíčky s dopomocí lampiček na baterii. Vlevo od kamen stoupali schody na půdu, kde se nacházely matrace na spaní. Přivítali jsme se s Ivetou a Petrou, která nám nabídla vlastnoručně vyrobené chlebíčky. Během deseti minut byly misky prázdné.
Před 22 hodinou se ozvala Šárka a potvrdila příjezd poslední čtveřice. Anežka s Vaškem a Klárou znaveni náročným dnem vlezli na půdu do spacáků a usnuli. Nezbývalo mi než jít s Jirkou sám naproti posledním návštěvníkům, kteří si vybrali kratší, ale dobrodružný směr neznačenými stezkami. S čelovkou na hlavě jsme hledali odbočku s prkenné stezky na pěšinu přes slatě.

Sice chtěl Jirka použít mapy v mobilu, jenže ty se jako naschvál zasekly. Po vyčištění mezipaměti se objevila trasa směřující k setkání. Zanedlouho se dvojice se skupinou setkala na Pruské cestě vydlážděné naskládanými poleny.

Šárka byla tak nadšená až sebou sekla na zem. Spadl ji kámen ze srdce, že nemusí ve tmě hledat kudy dál. Na Jelence je přivítaly vytrvale nespící ženy Petra, Iveta, Jana.
Počasí venku zatažené,  studené, prostě jizerské. Podebatovali jsme o následném dni a před půlnocí zalehli.

Po  snídani jsme mladým chtěli ukázat alespoň skalní masív Houbu, neboť se dopoledne vraceli oba páry domů za vlastními plány víkendu. (Vašek své auto utopil při couvání v blátě, naštěstí mu dobří mladí lidé čtyřkolkou pomohli  vytáhnout vozidlo z bahna) Venku mžilo, chladno, vlezlá zima připomínala, kdo bude vládnout v příštích měsících.

Po desáté nás mladí opustili cestou po Hřebenovce E3 a my se posilnili na chatě svačinkou před výletem na střední hřeben Jizerek na Pytlácké kameny a viklany. Výhledy žádné, mlha zahalovala za přispění silného větru široké okolí. Do toho jemný deštík zkoušel naše oblečení co vydrží.

Jirka si vzal s sebou staré mapy pro nalezení Vlčího doupěte,

pod nímž dle pověsti leželi kosti pytláka. Počasí se nelepšilo, stále mžilo, přičemž na vrcholcích skal neustále foukal prudký vítr. Viklanů jsme našli spoustu, ovšem ten pravý nikoliv.

Některé se viklali dostatečně, jiní se ani nehnuli. Zlatým hřebem výpravy po hřebeni byl viklan podoby divočáka.

Promočení jsme už odmítali jít na Jelení stráň a tak Jirka vlekoucí se s klínem, odložil čištění kamene na neurčito. Po návratu do chaty jsme se nakrmili Ivetiným buřtgulášem.

Jirkovi se nelíbilo rozmočené prostředí kolem chaty a začal tento nešvar upravovat odvodňovací drážkou. Za což mu později poděkoval sám správce objektu.
Na zápraží jsme si všimli obrácené vany pro letní koupele. Na osvěžení to stačilo.

Hned vedle stavení protékal mrazivý potok. Jirka nám vanu pomohl vložit do koryta, abychom se mohli vesele vyčvachtat. Postupně jsme se všichni (krom Jirky) vystřídali na pár vteřin ve studené vodě za Jiříkovy radosti někdy i víckrát.

Teplota vody měla 7 st, oproti 10 stup. vzduchu. Kamna v Jelence po té prohřála naše těla stejně jako pověšené promočené věci z výletu. Večer přišla na řadu úspěšná karetní hra. Přiložilo se příliš do kamen až se i Jirka rozhodl dole nespat kvůli velkému teplu. Krom Jany a Patry spali ostatní na půdě. Ač jsem původně chtěl jet z chaty odpoledne, během noci jsem si odjezd rozmyslel a ráno po snídani společně se Šárkou, Vláďou a Janou jsme se rozloučili s milým pobytem na samotě v lese. S sebou jsme vzali nepotřebné věci, abychom zbytku odlehčili. Ty jsme plánovaně zanechali na Smědavě v restauraci.

Cestou na Smědavu se parta ještě osvěžila koupelí v nádrži Černá Smědá těsně před příchodem návštěvníků zamlžených hor.

V bistru jsme si koupili teplou chutnou sytou polévku boršč, vývar. Po chvilce jsme se vezli spokojeně autobusem do slunných Hejnic.

Zbytek skupiny se rozloučil s útulnou chatou a po Pruské cestě za klubajícího sluníčka si došli pro odložené věci.

Pobyt na Jelence byl velmi příjemný, byť tentokrát nám počasí ukázala jizerskou podzimní mlhavou tvář. Nabyli jsme nových dobrodružných zážitků a třeba se zde sejdeme někdy v zimě na běžících prknech. Video z víkendu zde.