Na chalupě na konci světa

Covid 19 se pomalu stává minulostí, kterou jsme museli nějak přežít, naopak od února svět ohrožovala vedená válka Ruska na Ukrajině. Následné rčení zub za zub, Evropě jasně ukázalo nesmyslnou závislost na energetických zdrojích z velkého Ruska. Na protest válečnému tažení se Evropané rozhodli nevyužívat ruského nerostné bohatství, čímž si na druhou stranu upletli bič v podobě náhradních zdrojů z jiných zemí. Rusko ihned zareagovalo a postupně uzavíralo kohoutky produktovodů. A to roztočilo nepříjemnou inflaci ve všech zemí na kontinentě. Zdraží li se energie, nahoru jdou ceny všeho, od ubytování, potravin, jízdného, cestování atd. Tato provázanost zastihla většinu společnosti nepřipravenou a byť se vláda snažila finančně zastropovat energie, v jiných zemích i paliva s potravinami, prázdná pokladna s navýšením dluhu ji vystavila výstrahu důvěry občanů. Uprchlíci z Ukrajiny, které nejen České země ochotně přijali s pochopením z vlastních zkušeností rozpínajícího impéria Ruska, byli vděčni za pomoc před válkou. Tyto události, ovšem rozpoutaly hněv dezinformačních menšin, které po netu úspěšně šíří nepodložené, úmyslně zavádějící zprávy.

V tomto čase nás na víkend některé z nás pozval Tomáš B. k sobě na chalupu využít podzimní čas s prohlídkou okolí. Někteří se dopravili do těchto míst se zájmem návštěvy místního kostela. Kamarádka Jiřina nám se zájmem tajemně povyprávěla o hornolužických pověstech jejich symbolech a tajemstvích   včetně zdejšího mlýna.

Chtěli jsme si prohlédnout kostel sv. Martina v Oldříši, ovšem člověk vlastnící klíče byl v tuto chvíli nezvěstný.

Navečer jsme se vrátili do svých domovů, ti zbylí si s rodinou Tomáše zahráli zajímavé hry nebo debatovali o historii předválečné i současné době.

Ráno po snídani měl pro nás Jirka přichystaný výlet k Bílým skalám u Srbské. S sebou nebylo nic  důležitého potřeba, tak jsem vzal aspoň termosku s teplým čajem.

Za chladného dopoledne za doprovodu paprsků slunce, se skupinka vydala neznačenými stezkami, hranice ne hranice, východním směrem. Jak to známe z Jizerek, jít s náčelníkem Jirkou znamená, že dobrodružné cesty se proměnily, ve stezky a ty v pěšinky a pak za nosem GPS.

Na polském území jsme objevili Boží muka s nápisy na podstavci.

Když jsme téměř před cílem narazili na ohradu s koňmi nedalo se nic dělat než překonat ji a projít mezi stádem statných lichokopytníků. Zvědavá zvířata zavětřila příležitost případného krmiva.

Obestoupily nás, načež my procházeli jakoby nic. Zkoušely najít nějaký pamlsek očicháváním batohů, co nesla rodina hostitelů. Napětí rostlo. Katka s malou Klárkou ve strachu možného ataku zrychlily chůzi pryč z ohrady. Klárku R. s Ivetou, které naopak prožívaly seznamování v klidu, koně doprovázely s vidinou jídla. A nedostaly nic. Koně se navzájem pošťuchovali s nelibostí nás samotných. Já se pokoušel promlouvat jim do duše, ať si jdou po svých. Po překonání plotu jsme se ocitli na místě několika skal na malém vršku, cíle našeho výletu.

Po prozkoumání Bílých skal se parta vybrala plochu u lesa na svačinu s odpočinkem. Čaj se hodil stejně tak housky se sušenkami. Ale  kuře v chalupě se zapomnělo! V leže se náramně dobře odpočívalo za svitu podzimního slunce.

Zpáteční odlišná trasa vedla polesím opět přes |Polsko poblíž obce Grabyszice Gorne.

Zemědělci připravovali půdu k zimnímu spánku zoráním polí, jinde zůstala kukuřice ještě nesklizena. Naopak starší Klárka sklidila aplaus ve válení v příkopě, neboť nějak zakopla nebo co… U české hranice si holky ještě jednou dáchly.

Nakonec jsme po 13 km společně v pořádku došli k opuštěné chalupě, v níž jsme se po obědě, po kávě  rozloučili s domácími a poděkovali za příjemně strávený víkend.