Tajemná Jedlová opět v mlze

Lednové teplé počasí nás vyhnalo na první výlet v tomto roce, konkrétně do Lužických hor. Šárka navrhla výšlap na Jedlovou, byť se posledně návštěva této rozhledny na lužickém kopci vůbec nepovedla díky tajemnému mlhavému závoji. Když  nás pět a pes vystupovalo na zastávce v Jiřetíně pod Jedlovou bylo počasí polojasné až proměnlivé.

Během cesty po zelené na Křížovou horu se přeci jen sluníčko snažilo prodrat skrze oblaka.

Za námi na žitavské straně téměř jasno, kdežto zde se pomalu chystal závoj obepnout Jedlovou

i se samotnou rozhlednou. Nejvíce se z pohybu radoval pes Fido, který pobíhal po vrchu mezi 11 rokokovými zastaveními svobodně i se svým značkováním, byť si sám myslel, že ho nikdo nehledá.

To samotná panička ze zoufalství volala na neslyšícího starého psa, který se s naivním smíchem bezostyšně proháněl a pouze tlesknutí ho přimělo otočit se a se sklopenou hlavou se vrátit. Vůbec netušil, že v přibývající mlze na svahu k Jedlové se může bez okolků ztratit/zaběhnout, co by řekl ,, pes ,,

Ano, opět naši pětici přivítala mlha při výstupu po sjezdové dráze beze sněhu.

Kdo ví, jestli tato sjezdovka, byla někdy funkční. Po prudkém vyškrábání na vrchol s rozhlednou, jsme nešťastni

raději vstoupili do místní restaurace na čaj a jídlo. Ceny se pohybovaly za polévky cca 75 Kč a jídlo cca od 145 Kč. Nerudná servírka neustále upozorňovala na náhubek pro psa, neboť nedávno řešila pokousaného zákazníka.
Zklamaní z výhledu jsem skupině navrhl navštívit jeskyni Komora pod Malým Stožcem. Šárka zkoumala co si vymýšlím , Lenka s Janou souhlasili se vším a Vladimír ještě dojídal smažák. Jedna zvláštnost. V hospodě se nacházely záchody společně. Tzn. vpravo dveře pro ženy , vlevo muži . Mezi tím žádná oddělená přepážka neeexistovala a tudíž soukromí také ne.

Cesta na Stožec proběhla bez nejmenších problémů. Slunce střídavě vykukovalo na turisty zpoza mraků pohybující se po lednové obloze.

Zaujal nás čistý nádherný rozhled po okolí i zahalená Jedlová.

Výše zahalená Jedlová, níže částečně odhalená.

Po focení do alba následovala trasa do jeskyně. Šárka to jako vždy musela zkomplikovat a na její nápad sejít k jeskyni přímo kamenitým svahem ze Stožce kývli Vladimír  s Janou. Já s Lenkou jsme správně odhadli nesmyslnost této myšlenky a podivovali jsme se Janě, která chtěla zažít krkolomné dobrodružství.

Dva běžci sbíhali z vrchu k jeho úpatí, u něhož odbočili vpravo po vyšlapané pěšině k řídkému lesu a dále dle mapy směřovali k jeskyni Komora. Slyšeli hlasité volání na psa odněkud zhora, kde se nacházela silná prudce svažující skála pokračující po vrstevnici. Štěkot psa se ozýval na odpověď paničky. Kroutili jsme hlavami nad tou naší trojkou, která si naběhla na svahu hledáním dobrodružství. Blížili jsme se po neznačené trase ke skalám a zahlédli nahoře jakýsi temný otvor. Dostat se k němu byl velký oříšek. Po strmém svahu jsme se po čtyřech doškrábali k malé díře. Po porovnání  s mapou nám GPS určila jeskyni o několik metrů výše. Náročný výstup po nepevném kamenném povrchu pokračoval. Zhruba deset minut jsme prozkoumávali vršek se skalnatými útvary tvořící součást Malého Stožce. Nic. Vrátili jsme se na původní cestu, když v tom slyšíme hlasy našich dobrodruhů, jenž odcházejí od nás. Ohlásili jsme se. Když jsme dole spolu hovořili tvrdili, že už dávno v jeskyni byli a hledali údajně nás. Nechtělo se mi tomu věřit. Ale čas je relativní a při našem hledání dle GPS jsme se mohli zdržet více. Ještě před sestupem ke trojici jsme se podívali do díry – jeskyně.

Malá jeskyňka trojúhelníkového tvaru, někde výšky cca dospělého člověka mne vůbec nenadchla. Nastavili jsme azimut návratu čítající malý zpustlý lom s reliéfem portrétu dívky vytesané v pískovci

a hrad Tolštejn.

Já jsem hrad již několikrát navštívil, proto jsem v restauraci hlídal psa Fida než se všichni pokochali rozvalinami zachovalé zříceniny.

Jelikož jsme měli cca dvě hodiny času objednali jsme si v podhradí mls palačinky s ovocem každý v jiném provedení. Za necelých 40 minut jsme si kopali s míčkem na zastávce v Jiřetíně. Užili jsme si legrace jako kdyby nám bylo dvacet. Je neskutečné, kolik sil se ještě našlo v rezervě. Za odměnu nás noční spoj v dobré náladě odvezl s jedním přestupem domů. Video z rozhledu Stožce zde.