Trénink na Jizerskou 50

V neděli jsme se rozhodli podpořit našeho kamaráda Vladimíra v běhu na lyžích v tréninku na tradiční závod Jizerská 50. Původně jsme uvažovali, že se přidáme i my (Šárka, Jaruška, já), ale po propočítání trasy s naším časem jsme se neodvážili závod využít. Čas vycházel na 10hodin plus a kdo ví, zda li fyzické síly stačily. To Vláďa se hrdině postavil výzvě. My jsme ho chtěli dokonale připravit a projet s ním úseky ktéré projede při 50.

Zprvu slunečné počasí potvrdilo dobrou náladu, k níž se přidala i kamarádka Dana z Jablonce. Po výstupu v 9.25 na zastávce Harrachov, na níž jsme potkali Pepu vracejícího se z muzea, jsme překvapeně zírali na malé množství sněhu.

Vyšlápli jsme kopec na českopolskou hranici, nasadili běžky a hurá na Orle. Během cesty jsme museli po cca 3 km běžky sejmout, neboť překážku v podobě spadlého stromu nebylo možné jinak překonat.

Sportovců běhalo méně – nám se jelo lépe.

Z Orle se skupinka projela k rozcestí odbočující na českou hranici u řeky Jizery. I zde jsme museli běžky sejmout, protože řada potůčků směřující dychtivě do řeky přes pěšinu, obnažila kamený a zledovatělý povrch.

Nový most se železným zábradlím vypínající se nad Jizerou jsme museli zdokumentovat.

Při výstupu od mostu mne parta překvapila leností pohybu nenasazením běžek do kopečku na zahřátí. Šlapali celý kopec pěšky, kdežto já se již rozhlížel z návěje na jizerskou louku.

Za sebou jsme měli sotva 10 km. V muzeu na Jizerce jsme nechali běžky na důkaz toho, že se zde po obědě zastavíme a pohovoříme s průvodkyní Mirkou.

Na jídlo v chatě Pyramída se nemuselo čekat dlouho. Turistů o poledni málo, stoly volné. Ideální pro nás. Po kávě s koláčem v muzeu po neutuchajících debatách výsledku skončených voleb jsme se vydali dále po trase legendárního závodu. Dana, které to na poprvé letos stačilo,  se s námi u bunkru rozloučila a my se rozjeli po Promenádní vpřed Bedřichovu. Dlouhá nekonečná rovinka hodně vyhovovala Šárce, jejíž postavu jsme s odstupem sledovali. Na rozcestí na Hraniční jsem něco od ní slyšel, že bychom mohli jet jinudy, ale já byl neústupný a zavelel směr Smědava.  Prudký kopec po Štolpišské silnici dal zabrat. Chytil jsem druhý dech a nyní koukali na má záda zbylí parťáci. U Knajpy jsme se napili čaje a frčeli dále. Před námi zbývalo cca 12 km do Bedřichova. Při zataženém počasí čas neúprosně letěl. Vláďa běžel svým pravidelným tempem. Za Kristiánovem jsme mu přenechali iniciativu a pustili ho před sebe. Začal nám z kopce ujíždět, dopřáli jsme mu pár minut  radosti. U Blatného rybníka směřovala odbočka k Šámalově chatě, v níž jsme si odpočinuli po 29 km výkonu.

Objednali jsme si nápoje, přemýšlejíc jak dál, když další autobusový spoj následoval za 90 minut. Rozhodli  jsme jet dál na Maliník. Stmívající obloha nám zdramatizovala sjezd z Maliníku do Rudolfova. Já jednou spadl po neviditelné muldě, Šárka jezdila stylem po zadku, později sedíc na hliníkových hůlkách. Doklouzali jsme se až k hlavní křižovatce silnic Rudolfov Liberec. Zasněžená cesta lesem do Liberce, kterou jsme nedávno sjížděli nám přišla vhod. Jenomže cesta dolů zledovatěla a stala se nebezpečnější. Nad Skautskou studánkou se mi běžky natolik rozjely, že ani plužení nepomohlo. Včasné uskočení Vladimíra ho zachránilo od modřin. Šárka opět po zadku nebo na hůlkách nedala žádnou šanci strachu, přesto raději před závěrečným sjezdem od Strážného buku sejmula běžky. Všichni tři jsme sjeli za tmy až k vodárně. Nechtěli jsme ničit sportovní náčiní o možný štěrk, načež jsme je sňali a šli pěšky do Lidových sadů .

Tady nám Šárka odhalila své báječné hůlky, které vytvořily tvar závodních hůlek.
Trasu cca 37 km jsme ujeli za 8.39 hrubého času, což je asi 7 hodin stálého v zápřahu ve stopě.