Prázdniny nezvyklé v Poniklé

Každoroční jarní prázdniny tentokrát od 20.2 do 24.2. pro náš kraj se příliš nevydařily díky deštivému počasí a teplotami nad nulou. Objednali jsme si chatku Babetu v Poniklé, známé obci v podhůří Krkonoš.

V současné sestavě proběhla změna v podobě Štěpána za Anežku, která studuje na VŠ. Meteo předpokládalo silný vítr s deštěm, což se v údolí moc nepotvrdilo. Zatažené počasí s občasným mrholením nás tři (Jarušku s Natálkou a mne) přivítalo na zastávce v Poniklé.

Druhá část přijela autem a momentálně čekala v bistru U Roubenky při hlavní silnici. Objednali jsme si lehký oběd a po telefonátu od majitelky ubytování se parta na dvakrát vypravila do centra obce. Útulná nevelká chata se sportovním areálem patřící zdejšímu sokolu se nám zalíbila. Nacházelo se zde vše potřebné k přežití při zamračené obloze. Ubytovaní se nasvačili s připomínkami u kulatých brambůrek, zasmáli se u pantomimy Aktivity  a vymysleli procházku po okolí. Střed městečka  tvořil kostel sv. Jakuba s protější hasičskou zbrojnicí, jejíž siréna se rozezněla právě v době naší návštěvy. Krámek Nad věcí a restaurace u Hasičů doplňovaly centrum nevelkého města. V postranních uličkách jsme procházeli kolem nádrže a prodejny zdejší unikátní výroby perličkových ozdob a Muzeum středověkých řemesel. Naším cílem bylo obhlédnout nějaký vodní živel na otužování. K němu jsme došli za temné noci za okrajem obce. Ovšem v zamrzlém koupališti se nedá koupat ani tužit si zdraví, proto se parta otočila zpět do chatky. Večer se tancovalo v rytmu diska se zpěvem karaoke za přispění televizního monitoru a Božkova.
V neděli po snídani byla na pořadu dne návštěva Muzea a výroba perličkových ozdob. Pošmourné nevlídné počasí o teplotě kolem 10 stupňů nás odkázalo na čumendu po blízkém okolí. Prohlédli jsme si místní kostel s Boží vnitřní výzdobou, následně jsme po objednání poslouchali v chalupě v Muzeu řemesel na co se používalo zde vystavené nářadí či starobylé stroje z minulých století.

Prohlídka zakončená štamprdly z krkonošských bylinek, trvala přes hodinu a půl. Uvnitř byla chladno, proto jsme uvítali na zápraží polední sluníčko a plánovali na odpoledne kam na běžky. Nyní však objevování Poniklé pokračovalo návštěvou prodejny výroby Perličkových ozdob. Každý si mohl zvolit ručně navlékané korálky ve vlastním barevném stylu dle předlohy v návodu poté je zaplatit.

Nám starším pomohl pomocník prodejny, protože najít všechny druhy korálků a jak je navlékat na drát,. dalo i bez brýlí zabrat.
Odpoledne po společně uvařeném obědě na chatce se vyrazilo na běžky. Nyní jsme velebili Vláďu, že nás na dvakrát může osobním autem zavést do hor. Autobusy zde nejezdily pravidelně a hlavně odtud směr Jestřabí nesmyslně přes Jilemnici.

Utvořilo se polojasno s nádhernými výhledy do kraje, jimiž jsme se  na bílém poli rádi kochali. Na mapě značená běžecká stopa v realitě neexistovala, tudíž jsme si ji vytvářeli sami dle GPS v mapách.

Ujeli jsme z Roudnice kolem Vurmovky okruh kolem vrchu Kobyla cca 5 km. Jízda lesem z kopce se zdála nejzajímavější. Dokonce jsme s paseky viděli Ještědský hřeben.

Poněvadž se Natálce podařilo nehezky upadnout, rozdělili jsme se a já se Šárkou popojeli blíže k silnici na Poniklou. Ani na svazích nešlo sjíždět. Sníh byl měkký, lyže se bořily a člověk nedokázal ani zastavit. Rozhodlo se sejít k silnici a  jít pěšky naproti odvozu. Vládík při projíždění okolo nás dělal, že nás nevidí, ale za okamžik jeho vůz dorazil a my se svezli do chatky. Slunce ještě nezapadlo a parta začala vymýšlet různé zábavné hry.

První byl závod na boso v plavkách oběhnout venkovní areál po schodech nahoru, vylézt nakloněnou horolezeckou stěnu, sjet na kovové klouzačce dlouhé 10 metrů zpět doběhnout do Babety.  Samozřejmě se konaly dvě kola kvůli možnosti zlepšení. Počítal se lepší čas. Vyhrál mlaďas Štěpán, následně taťka Vladimír, za nímž jsem o vteřinu zaostal já. Bramborová medaile zbyla pro Šárku a Jaruška získala páté místo za elegantnost. Když jsme se dokonale vyblbli pokračovala hra v kuželky, umělohmotné. V obýváku  se vytvořilo místo a vylosovaly dvojice, které různými způsoby koulely plastovou kouli vůči kuželkám. Házelo se nejdříve tradičně přímo, potom vleže na zádech a nakonec zezadu s kontrolou mezi nohy. Co se dá netrefit z těchto poloh, to byste nevěřili.

Stále jsme nebyli unaveni.

Šárku napadla opičí dráha, při níž se podlezl stůl, prosmýkli jste se po břiše po druhém stole, vyběhli po schodech k pokojům, obrátili se, sjeli po zábradlí obkročmo čelem a přes stůl a gauč doskočili plácnout dveře balkónu.

Tolik srandy jsme si ještě neužili. Jediná Natálka, díky kotníku, tyto nepřekonatelné pohybové hry vynechala aspoň nám vytvořila diplomy na památku. Nakonec se den zakončil novou stolní hrou Krycí jména. Nadešel čas vyprávění příběhu pro sladký spánek.

V pondělí jsme si vybrali běžkování, neboť jsme tu byli kvůli tomu. Den se nějak umoudřil. Nepršelo. Vozem jsme se vyvezli k osadě Rezek.

Nasadili jsme běžky, s nadšením šlapali do svahu po trase směr Kozelský vodopád.

Po zdokumentování tohoto ledového živlu se dalším cílem staly Dvoračky.

Je to sedlo pod Lysou horou se známou velkou turistickou chatou. Za mlhavého počasí jsme pokorně šlapali ve stromečku téměř několik kilometrů. Ten kdo měl šupiny na běžkách si užíval zdejší zasněžené přírody. Jediný Vladimír, naše legenda, je přenechal synovi a sám se mučil v prokluzujících skluznicích až pod Dvoračky.

Myslím, že ocenil vlastnit šupiny. Na rozcestí na Dvoračky se objevila roztomilá útulna, ona jedna ze šesti postavených v Krkonoších.

Nakoukli jsme dovnitř a slíbili si opětovnou letní návštěvu hor.

Nyní po odpočinku následovala cca 500 metrů dlouhý výstup k chatě. Hledal jsem nejlepší cestu, ale v mlze člověk nikdy neví. Tak jsem zvolil podél sjezdovky. Hustá mlha by se dala krájet, proto ani sjezdaři nelyžovali. Jen já slyšel za sebou kde ta chata je ???? A náhle se zvolna prodírala skrze bílé mléko. Konečně. Jinak by mne ukamenovali.

Zašli jsme do prostorné jídelny ke dvěma stolům. Domnívám se, že díky špatnému počasí tu pro nás bylo nějaké to volné místo v čase oběda. Holkám jsem prozradil tajemství o blížícím se volném meteookně na obloze. Mezitím jsme obědvali čočkovou polévku, roštěnou a rýží či hranolky se smaženým sýrem atd. samozřejmě za horské ceny. Točená kofola chutnala výtečně. Nebe se rozjasnilo a my z okna koukali na otevřené okno na údolí Rokytnice se vzdálenými kopci. Venku se parta vyfotila s pozadím Krkonoš.

Abychom zde zanechali řádný otisk, Natálka s mamkou rozezvučeli vytím dva psy Husky, jejichž hlas se nesl širou krajinou. Ten kdo měl odvahu, sjel po sjezdovce svah (Aleš, Štěpán), jiní sešli pěšmo po cestě jistoty.

U útulny jsme se vydali jinou trasou a tím jsme utvořili okruh, jehož konec tvořil dopolední začátek. Nebylo nouze o dobrodružné sjezdy po lesních stezkách v mezích osobní odvahy.

Večer si parta zahrála karty, čelovku s nápisy a oblíbené Krycí jména.

Úterní den se opět zkazil, proměnil se v dešťové přeháňky. Usoudili jsme tedy výběr ze dvou výletů, že ten na Rokytnici nad Jizerou je lepší.

Autobus z dolní Poniklé nás odvezl do Rokytnice, kde se v místním Huťským potoce valilo hodně vody.

Zašli jsme na oběd. Pršelo dál. Po obědě denního menu se parta vydala na nově vzniklé vyhlídky na svazích nad tímto městečkem. Přeháňky chvílemi ustávali, aby je vystřídal nepříjemný vítr na vrcholcích. Aspoň mlha se rozpustila.

Vyšplhali jsme na všechny čtyři vyhlídky nazvanými Liška, Medvěd, Ovce, Horník.

Nechtěli jsme jít nazpět po stejné cestě, proto se zvolila trasa na Jablonec nad Jizerou.

Když jsme procházeli Končinami, poznal jsem zde hotel Stráž, na němž jsme byl kdysi s jinou pražskou partou ubytovaný, před cca 25 lety.

Zabahněným terénem, přes rozvodněné potůčky jsme došli do cukrárny v obci Jablonec nad Jizerou.

Dobré a levné dortíky nám náramně zachutnaly a za hodinku jsme se již vezli autobusem do Poniklé. Úterní večer proběhl ukončením vyprávěného příběhu od Jana Kariky Priepasť, který jako jediná ocenila po svém Jaruška.

Ve středu v den odjezdu se část bandy opět rozdělila. Šárka s Vláďou a Štěpánem autem, zbytek vlakem. Ve 13.30 v Liberci na nás Vladimír počkal a luxusně rozvezl vybavení s batohy do našich domovů.
Video zde.

Následující týden provedlo počasí obrat na krásné slunečné zimní počasí, že jsme mohli závidět, ovšem to bychom nezažili naše netradiční zážitky….