Jezdci na koních v hornolužické Ostritz

Na velikonoční neděli jsme navštívili německé město Ostritz, abychom spatřili tradiční průvod po osení se 70 jezdci v oblecích na vyšňořených koních. Nejprve zastávka na průsečíku 51. rovnoběžky

trvala pár minut. Potom jsme navštívili hřbitov na Andělce s márnicí.

Než jsme naše vozy nechali na zastávce v polské  Krzewině, oddělila se část skupiny na hranicích na popud Šárky M. nalézt čerstvé petrklíče, kdesi na poli.

Zbytek zájemců neriskoval procházku bahnem a trpělivě čekal. Přejeli jsme cíp Polska a zaparkovali na zastávce. Překročili jsme hraniční řeku Nisu, směřujíc ke kostelu  Nanebevzetí panny Marie.

Návštěvník na netu to popsal takto :

Procesí z jedné do druhé farnosti – zde z Ostritz do Mariina údolí – Marienthalu k ženskému cisterciáckému klášteru, provází nadšení obyvatelé i četní turisté na kolech i pěšmo. Nádherně vyzdobených koní je několik desítek, pocházejí z místa, či z blízkého okolí,  sváženi jsou však i z 50ti kilometrové vzdálenosti. Letos je snad konečně spočítám, odhadem je koní kolem 70ti. Malebné německé městečko Ostritz ležící nedaleko Žitavy, dělí od polské obce Krzewiny pouze hraniční řeka Nisa, nad polskou obcí se pak zvedá vrch s českou osadou Andělka. Územím prochází  hranice mezi 3 státy: SRN, Polskem a naší republikou. Trasa velikonoční jízdy je dostupná autem, asi 15 km od Žitavy, nebo vlakem. Samotný průvod se začíná řadit po poledni u kostela v Ostritz, kněz požehná, jezdci objedou s křížem v čele po dvojicích kostel, nesou i korouhve a velikonoční svíce. Myrtové věnečky jezdců v cylindrech zdobí klopy jejich fraků a zvěstují, kolikrát již který jezdec jízdu absolvoval. Někteří mají i číslo 25 a vyšší.  Celý průvod důstojně zamíří na náměstí a několikrát je objede, pak jezdci zamíří ven z městečka směrem k Mariinu údolí, kde se nachází klášter – cíl průvodu. Tradice více než 380ti letá, prosebná procesí za dobrou úrodu, nebyla v minulosti přerušena.

Anežka se musel včas vrátit do Liberce, rozhodl jsem se ji doprovodit na vlakovou zastávku. Čas kvačil tak akorát, když vjíždělo procesí do kláštera.

Otočili jsme se a spěchali zpět na náměstí. Zbylá část skupiny se z průvodu odpojila a šla na vršek na Křížovou cestu, pokochat se pohledem na Marienthal.

Ozval se hlad, načež jako správní neznabozi si sedli u jednoho ze zastavení a rozbalili své svačiny.

Pohoršení Němci jen kroutili hlavami nad takovou troufalostí. Mezitím já přemýšlel jak zaplatíme ve vlaku. Předem jsem si vyhlédl na náměstí jediný bankomat a doufal ve funkční výdej. Viděl jsem vycházet ze Sparkasse turisty, proto by mne ani nenapadla katastrofická domněnka býti bez peněz. Ovšem vše bylo jinak. Kartu stroj načetl přiložením, nechal mne vybrat kolik Euro chci. Stačila mi nejnižší možná částka 20 Eur. Po odklepnutí vyvstala hláška něco ve smyslu nelze vydat kontaktujte svoji banku. Nechápal jsem příčinu. Peníze na účtu jsou, platit s ní mohu, limit je dostatečný a za pár minut jede spoj. Zkusil jsem vložit kartu do bankomatu. To samé. Další možností, karta od jiné banky určená přímo pro platbu Eura nainstalovaná v mobilu. Stav kritický a čas letěl. Anežka znervózněla a já si dával naději platby přímo v Trilexu jako u nás v Čechách či placení v korunách, když jsme v příhraničí. Přicházíme na peron a já zahlédl Pepu K. v bílém odění s dalšími spoluturisty. Náš zachránce, pomyslel jsem si. Lehce jsem nastínil náš problém, který lehce odhodil a řekl, že platí ve vlaku kartou. Rozloučil jsem se s naštvanou dcerou a pomalu se vracel za partou. V tom mi začali chodit SMSky.
Neberou české peníze.
Neberou karty
A ISIC je jim u zadku
A nemám žádné připojení ani WIFI ani data
Děkuju
Není tu(Pepa) nesedím s ním a tohle je všechno tvůj problém
MAJÍ EURO
Pak se odehrálo pár přestřelek ohledně návaznosti vlaku ze Žitavy, který dcerka neviděla, páč ještě nepřijel. Nakonec napsala :
Jsem  v něm, máš štěstí, že se do odjezdu do O. neuvidíme. Pokud s vámi někam pojedu tak už se podle tebe orientovat nebudu
Takže z příjemného dne se mi stal den na houby. Příště budu muset s sebou nosit Eura, možná zlotý, protože spolehnout se na technicky zdatnější Německo je iluze, natož Polsko, kde možná ani 5G sítě ani neznají.
Vracel jsem se tedy ke klášteru hledajíc zbytek. Ti po sváče, se šli porozhlédnout po jeho areálu.

Navštívili kostel, zahradu, historické budovy. Já jsem dokráčel na dvůr a hledal kde by mohli být. Naštěstí jsem potkal ztracenou Šárku, která je zoufale hledala a našla mne. Společnými silami se podařilo opětovné shledání u zahrad. Po prohlídce areálu se parta nahrnula do vinného sklepa na bílé víno.

Další plán zněl, návštěva lomu poblíž města. Velikonoční výzdoba zahrad předčila naše očekávání.

Procházeje mezi dvěma hřbitovy jsme vyšplhali k válečnému pomníku s výhledem na město.

Tady se děvčata pokoušela vytvořit skupinovou fotografii v poloze ležmo,

načež dobíhání ke skupince způsobovalo zadýchávání a nám úsměv na tváři.

Stanuli jsme nad cílem procházky nad zatopeným lomem s rybáři. Samozřejmě, jako praví Češi jsme nelenili a začli plašit ryby plaváním. Příjemně jsme se osvěžili.

Voda byla jarně studená, ale dala se vydržet. Rozloučili se s námi Jiřka a spol, kteří odjeli vlastním autem. Zbytek se vydal na opuštěné sousoší, jež nejvíce fascinovalo Šárku.

Mezi sochami kajících měla i ona své místo. Jako by místo říkalo, pojď sem a klekni si před nejvyšším, on ti to spočítá…

Cestu přes cizí pozemek nám umožnili sami majitelé, sledující naše nesnáze u zavřené brány. Sešli jsme se u zaparkovaných samotných aut na zastávce v Polsku a odjeli přes Andělku domů do Čech. Nastal večer, když se na křižovatce u Višňové vozidla rozdělila a každá jela domů svým směrem. Video zde.