Údolím Zábrdky

V polovině dubna v neděli za polojasného počasí jsme se ve čtyřech vydali na výlet do Ralska poblíž Mnichova Hradiště se začátkem v obci Hlavice.

Navržená trasa byla následující. Najít ruiny mlýnů na říčce Zábrdce.

Prudký sestup svahem dle GPS nám narušily crosové motorky řvoucí na druhém břehu údolíčka.

Náš cíl malebně zeleně zarostlého úbočí obou břehů neznatelného potůčku, poskytla neznámému objeviteli pohled jako z pravěku. Zanedlouho jsme stáli na louce s viditelným náhonem z říčky Zábrdky. Sice svítilo slunce, ale teplo na opalovačku si ještě počkáme. Jak jsme se vraceli od náhonu, napadlo Šárku přejít přitékající potok po dvou kmenech vlastně kmínkách, abychom ušetřili 28 kroků.

Dlouhými kroky oplývající Vladimír na dva nášlapy opatrně překročil vodní živel. Následující Jana na pochybnou lávku šlápla doprostřed, přičemž se ztrouchnivělý kmen zlomil. Zemskou přitažlivostí při pádu zničila i silnější kmen a nechtěně se vykoupala v potoce . Tak brzké otužování jsme u ní nečekali! Šárka se popadala smíchy, já ji pomohl promočenou ihned na břeh. Rychle se sundalo téměř všechno šatstvo a sušilo na slunci při prohlídce pískovcových bytů bývalého Zourovského mlýna. Informace z netu mapy.cz:

První zmínka o mlýnu pochází z počátku 17. století, v roce 1612 byl mlynářem Georg Sauer. Poté byl mlynářem jeho syn Andreas Sauer, dále Havel Sauer. U mlýna byly tři rybníky. V roce 1691 koupili mlýn Valdštejnové, v roce 1746 Václav Rigl. Dalšími majiteli byli František Rigl, Franz Korselt, František Korselt, Josef Schwartz a rodina Weisserova. V roce 1906 byla instalována Francisova turbína, mlýn byl v provozu do 2. světové války, po ní byla polovina mlýna zkonfiskována. U mlýna byla do roku 1957 v provozu pila. Mlýn byl později vyrabován a v 80. letech 20. století zbourán. Dnes je patrné, kde byl rybník, hráz, náhon a přepad. V okolí mlýna jsou dnes vyhloubené prostory ve skále. Dříve sloužily jako maštale a garáže.

Pokračovalo se údolím říčky lesní cestou přes novou budovu Nového mlýna

k další vzdálené ruině k mlýnu Pytlíkovskému. Co říká net:

V údolí Zábrdky se nachází zříceniny vodního mlýna – zbytky zdí, strojovny a schodů. První zmínka o mlýnu je z druhé poloviny 18. století. Dříve zde byla také pila. V roce 1899 proběhla rekonstrukce jezu, došlo ke zrušení regulačního stavidla nad mlýnem. Vodní kola byla v roce 1911 nahrazena Francisovou turbínou, tou dobou byla zrušena pila.

Během 2. světové války přišla do mlýna revize a gestapo odvleklo mlynáře Ottu Fechtnera na nucené práce do dolů, kde brzy zemřel. Vězněn byl také jeho syn Jaroslav, ten se po válce vrátil domů a do roku 1948 provozoval mlýn. V tomto roce byl mlýn zabaven a stal se součástí vojenského prostoru Ralsko.

Pozemek se zříceninou je dnes v soukromém vlastnictví, na pozemku stojí zrekonstruovaný dům dříve sloužící jako hospodářská budova.

Odtud se ráz údolí více rozevíral zalesněným stráním s rozsáhlou planinou k možnému táboření.

Sedli jsme si hladoví ke stolu s lavicemi k polední svačině a na záda nás hřálo slunce. Blížili jsme se ke konci údolí, když jsme spatřili malý vodopádek na Zábrdce, kam jsme se samozřejmě vrhli.

Jana, již dříve vykoupaná, neměla zájem opět se máčet, proto čekala na tři otužilce, kteří postupně vylezli z vody. Následné roubené stavení dalšího mlýna bylo již hezčí a odpovídající mlýnu. Nyní Podvicmanovský. Co na to net:

Roubený mlýn pochází z 18. století, od roku 1965 je památkově chráněn. K velkým úpravám a přístavbě přízemního křídla došlo v roce 1806. V roce 1924 převzal mlýn Josef Blažek. V říjnu a listopadu 1938 byl mlýn obsazen německými vojsky, mlýn byl tou dobou mimo provoz. Ve mlýně se dochovalo kompletní mlecí zařízení z přelomu 19. a 20. století – válcová stolice, mlecí kámen, loupačka, koukolník, Francisova turbína atd. Dříve byla součástí také pila.

Vcházeli jsme do civilizace přes obce Mukařov, Borovice, k Dolní Bukovině do areálu koupaliště. Zavzpomínali jsme na minulá léta návštěvy této lokality, kdy jsme byli mladší a tepleji než dnes.

Z Kláštera po nepříjemné silnici dokráčela parta do cíle Mnichova Hradiště. Poslední zážitek z putování se konal zde, když nám zbývalo pět minut do odjezdu autobusu z nádraží. Všichni se snažili za každou cenu úspěšně doběhnout. Běželi jsme tak rychle, že na spoj z Prahy se čekalo ještě pár minut.