Putování po beskydských památkách aneb po kopcích a bez medvědů
Letošní putování po Moravě se mělo původně týkat Bílých Karpat kolem Žítkové a Kopanic, ovšem iniciátor akce udělal kompromis a na žádost Jarušky naplánoval trasy nejdříve po slavném Moravskoslezkém beskydském hřebeni včetně podmínky, dvou ubytování v penzionech. Termín od 4.5. do 8.5. všem zúčastněným (Šárka, Jaruška, Natálka, Anežka až v Olomouci, Jana, Vladimír, Aleš) vyhovoval. Sám osobně jsem prostudoval nepravděpodobnou možnost setkání s medvědem, pro jistotu.
Náhradní autobusová doprava Arrivy do Turnova vyjela ve čtvrtek v 8.05 včas a do navazujícího spoje jsme čekali jen na Janu, která přijela pozdějším busem. Ve vlaku se nám vůbec nevěnovala bledá Šárka. Jak se zjistilo večírek udělal své.
Rychlík Cracovia se zpožděním asi 4 minut přijel do Pardubic, kde na peronu naše šestka hledala vagon do místenkového kupé. Na další přestup v Hranicích na Moravě jsme získali 40 minut náskok. Jenže výluka mezi Chocní, Brandýsem, Ústím dokonale vymazala časový náskok. Naštěstí spoj z Přerova do Valašského Meziříčí se také činil ve zpoždění mála minut. Z nástupiště č.2 na třetí jsme tedy nemuseli spěchat. České dráhy opět nezklamaly ani v osobáku do Valmezu, neboť zde nás průvodčí ujistil, že domluví počkaní na turisty zdaleka do Frenštátu. Vlak stojí na 2. nástupišti. Zkontroloval jsem si cíl vlaku v mobilní aplikaci – Frýdlant nad Ostravicí. V podchodu návěští potvrdilo správný směr a já rychle vyběhl schody, abych dal průvodčímu najevo, ať počká na ostatní. Vyšlápl jsem na peron a vpravo čekal v poklidu muž v modrém kynoucí do vozu. Naběhli jsme spokojeně do vozu. Osobák ještě dlouho stál a já v koutku sluchu jsme slyšel ty dva Šárku s Vláďou jak se čemusi smějí, Frýdlant to je jako u nás… Vlak se rozjel průvodčí oskenoval papírovou jízdenku a posunul se dále. Když to takto půjde dál, budeme mít čas i na prohlídku Frenštátu, pomyslel jsem si. Slevil jsem z ostražitosti a to byla chyba. Z repráku se za 20 minut ozvalo Rožnov pod Radhoštěm, konečná stanice, prosím vystupte. Lidé vystupovali a teprve nyní jsem si uvědomil, co hlásí. Šel jsem za průvodčím. Proč nejedeme do Frenštátu? Protože tu koleje končí, pane. Kam byste chtěl jet? Vždyť dle jízdního řádu máme jet do Frenštátu? To ste měl nastoupit v Meziříčí na druhou stranu peronu, pane. Vždyť ste mi potvrdil jízdenku? Pane, buď pojedete zpět a přestoupíte nebo si vystupte. Překvapeně jsem přemýšlel, jak dál, Jaruška si přisadila, kam nás to velitel dovezl. Zaslechl nás pán a poradil nač se vracet zpět, když můžeme jet busem č.11, jenž jezdí dvakrát do hodiny přes kopec do Frenštátu. Všichni civěli na mne, jak rozhodnu. Dobře pojedeme busem. Platíš pivo, ozvala se radostně Jaruška. Po 15 hodině se autobus rozjel z nádraží naším vytouženým směrem. Při pohledu do jízdního řádu byla řada zastávek nazvána Trojanovice plus označení místa. Té pravé obci v centru se linka bezpečně vyhýbala.
Nezdálo se mi výhodné šlapat po silnici až k penzionu, ovšem parta na popud Jarušky začala spekulovat o vzdálenosti, kde je výhodnější vystoupit. Většina byla pro vystoupit dříve, ač jízdenka končila ve Frenštátu. Nechápal jsem proč se jim chce po silnici, když můžeme pohodlně po červené, ale budiž. Vystoupilo se a dopadlo to pochodem po komunikaci druhé třídy do Trojanovic do penzionu Kutil.
Samostatný domek vedle objektu majitelů byl připraven nás uvítat.
Kdo chtěl zašel si dokoupit zásoby do jednoty Hruška poblíž penzionu.
Po návratu odpolední sluníčko ještě silně hřálo, parta využila balkonek k odpočinkové siestě.
Protože Anežka přijížděla na 20 hodinu do Frenštátu, vyšlápl jsem o hodinu dříve do 4 km vzdáleného města podél říčky Lomná. Upozornil jsem ji na problém správného přestupu ve V. Meziříčí.
Dcera avizovala předem chuť k jídlu, prozkoumal jsem tedy místní otevřené restaurace. Pouze do jedné z nich jsme po uvítání zavítali na pizzu. Jinde se v tak pozdní hodinu nevařilo. Nazpět jsme se vraceli značenou trasou za svitu měsíce v úplňku. Na ubytování se pomalu usínalo při audioknize Skočný příliv, jakmile jsme došli, chtěli spáči poslouchat Žítkovské bohyně pro přípravu návštěvy v Karpatech. Kolem jedenácté jsem knihu vypnul, neboť nebylo již nikoho, kdo by poslouchal.
Páteční den po snídani jsme opustili ubytování kolem 9 h a spěchali na lanovku do nedaleké Ráztoky.
Přes kilometr dlouhá trať lanovky pro dva pasažéry jezdila dle informací od Romana každou půlhodinu.
Téměř všichni nasedli po jednom s velkým kamarádem batohem a vyjeli se vznášet nad povrchem.
Tuto společnost ve dvou neakceptovali pouze Jaruška s Natálkou, jejichž batohy se tísnili mezi nimi.
Na Pustevnách na vrcholu areálu se Jana rozhodla, že pohlídá naše zavazadla, abychom mohli spatřit visutou stezku Valaška, jíž viděla před půl rokem.
Nádherné výhledy s úžasnými zážitky pro dospělé i děti, tedy osoby do váhy 50kg, s možností chození a skákání po síťové trampolíně
či chůze po Himalájském lanovém chodníku,
focení pomocí webové kamery, stání na průhledném skle stovku metrů nad povrchem,
to vše jsme si užili. V rámci vzdělávání se četly zajímavé informace o charakteristice zde žijících divokých zvířat na tabulích či známých osobností s otisky dlaní a nohou pod nimi.
Také jsme se dozvěděli o místním architektovi z předminulého století Jurkovičovi, jenž se podílel na stavbě dřevěných staveb na Pustevnách a v širém okolí.
Na rozlehlé rozhledně nad koruny stromů se nám prodloužili pobyt o celou hodinu. Ochutnávka kuličkové drahé zmrzliny završila konec prohlídky.
Jana přežila v pohodě zmíněný čas prohlídkou na daleké kopce s Radhoštěm na beskydském hřebeni. K obědu jsme si vybrali cenově ucházející menu v Kolibě U Záryša.
Malebné stavby Maměnku s Libušínem jsme po prozkoumání nechali za sebou,
abychom po pár metrech zjistili, že máme dost sil na koulování se zbytkem sněhu na planině.
Těžký výstup po kamenných schodech k vyhlídkovému altánu Cyrilka byla předzvěstí na náročný pochod s těžkým závažím na zádech.
Na štěstí asfaltová cesta nás vedla vesměs mírnými svahy, které se daly vydržet, byť jsme museli děvčata rozptýlit různými cíli.
První se nazýval Radegast. Co o ní píše net mapy.cz:
Původní sochu Radegasta vytvořil sochař Albín Polášek z betonu a kameninové drti. Na horský hřbet mezi Pustevnami a Radhoštěm byla umístěna v roce 1931. Horské podnebí sochu narušovalo, a proto byla v roce 1996 přesunuta do haly radnice ve Frenštátu pod Radhoštěm a na jejím místě stojí od roku 1998 kopie z odolnější žuly. Radegasta uctívali pohané jako boha slunce, hojnosti a úrody. Albín Polášek jej ztvárnil jako postavu s mužským tělem a lví hlavou, na které má nasazenou přilbu s býčími rohy. V pravé ruce svírá roh hojnosti, levou se opírá o sekyru.
Po hromadě fotek s Ráďou jsme pokračovali k restauraci \Radhošt.
Stala se však nevídaná příhoda. Natálka se z ničeho nic začala ošívat, že má něco na krku. Asi klíště.
Přisátý hmyz nejprve vypadal na nafouklý připínáka, ovšem barva mu neodpovídala. Naše botanička Šárka společně s vědkyní Jaruškou brouka zařadily mezi berušky beskydské a hmyz odstranily bez cavyků. Po této tak složité situaci jsme se rádi za velkého tepla, uvelebili na trávníku chaty Radhošť,
koupili se piva, sundali zpocená trika s přípravou na jarní opalovačku. Šárce i mne se po chvíli nadbytek slunečního tepla začal zajídat a přemístili jsme se do stínu chaty, kde mírně chladně profukovalo.
Za téměř dvě hodiny, po půl čtvrté, se parta odhodlala posunout se o kus dále ke Kapli sv. Cyrila a Metoděje.
Co oní zvěstuje net:
Kaple se sousoším věrozvěstů Cyrila a Metoděje postavená v roce 1898 v byzantském slohu, kteří toto místo podle staré pověsti navštívili. Před kaplí stojí bronzové sousoší sv. Cyrila a Metoděje od Albína Poláška z roku 1931.
Návštěva kaple i malé věže s vyhlídkou na slovenské Javorníky, cíl Velký Javorník nad Rožnovem a další vrchy měla úspěch. Janě začla býti zima, proto jsme se přesunuli z větrné hůrky do jejího závětří. Potom nás čekal náročný sestup. Ten se podepsal na bolesti v kolenou,
u těch co nepoužívali bandáže. Natálce jsme je pomohli zpevnit obinadlem zajištěným izolepou. Pomohlo to. Po několika kilometrech se odpočívalo na vršku Káni.
V sedle Pinduly kolem 18 hodiny nastal zlom a parta po sestupu
zase stoupala po modré pod vrch Kyčera.
Zachránila nás schůdná asfaltka po vrstevnici vedoucí směrem na Javorník. Tentokrát se otevřela krajina díky pasekám
na protější kopec vysoký 1119 mnm Radhošť, Trojanovice, Frenštát, obce osvětlené zapadajícím sluncem. I my jsme pochopili, že na Velký Javorník nedojdeme.
Před rozcestím na Zadní Javorník se parta dohodla na odbočení k nově postavené uzavřené boudě. Shodli jsme se na převážně rovném prostoru pro stan u chaty a zůstali zde. Holky si vybrali stan, v němž je v této lokalitě přespávat přísně zakázáno, dospělí si spacáky s karimatkami připravili ke spánku pod širák, což je povoleno.
Jaruška překvapivě souhlasila, že bude premiérově spát jak ve spacáku, tak pod širým nebem. Muži obsadili kraje pro ochranu před dravou zvěří . Samozřejmě, že se všichni před spaním navečeřeli a napojili.
Než se ulehlo ještě za šera se v dáli objevili světelné kuželi nějakého vozidla. Jedou sem ochranáři. A je to v háji. Nebo majitel chatky? Kombik šedé audiny přijel po různých přesunech k nám. Zašel jsem ke staršímu řidiči a vysvětlil důvod pobytu. Hlavně nepoužívat oheň, čílil se děda. bude tu střílet divočáky, ať se tedy nelekáme a odjel. Opravdu, v noci kolem deváté se ozvala jedna střela. No jestli to bude jako na střelnici, moc se nevyspíme. Rána byla jediná a asi trefila zvíře, neboť si přijelo další auto, které po chvilce odjelo a nastal klid.
Zima nebyla, vál jemný větřík. Jaruška mne informovala o dvou padajících hvězdách během mého vyprávění příběhu Agenta bez minulosti. Jasná noc s měsícem se pomalu zahalovala oblaky a vedle mne se do ticha rozléhalo řezání dříví. Druhá noc skončila pro všechny úspěšně. Přežili jsme.
Po jasném svítání se sobotní ráno proměňovalo v oblačné, jak avizovalo meteo a k tomu budoucí déšť.
My dospělí, jsme využili času snídaně k rychlé návštěvě 2 km vzdálené rozhledny na Velkém Javorníku.
Děvčata pod stanem probuzená výpravou na kopec, dostala úkoly se sbalit než se vrátíme. Dřevěná rozhledna postavená v roce 2013 dle valašské architektury se tyčila vedle chaty osamoceně bez lidí. Výhledy mlhavé s počínajícím deštěm z Ostravska. Dalekohledem jsem kontroloval, zda li se holky připravují na odchod.
Zašli jsme do restaurace se napojit a po osvěžení spěchali rychle nazpět. Jen jsme došli k tábořišti, začalo krápat. Nasadily se pytle na batohy a společně s pláštěnkami se vyrazilo k sestupu do Rožnova.
Přestávka u pramene Jahnovy studánky dodala sil,
ač se Jarušce ozývala bolavá pata, statečně nesla břímě až do restaurace Poesie u náměstí v Rožnově. Hledalo se nejvýhodnější menu, ovšem nemá li někdo předem připravené info je nalezení dobré hospody na bíledni. Poesie se jevila poeticky, ale menu znamenalo jídelní lístek bez polévky s hlavním jídlem o malé porci. Další kroky následovaly do předem objednaného Ledového království. Batohy se složily na kupu ke skříni, aby nepřekážely. Při vstupu do mrznoucího prostoru při teplotě -5 stupňů jsme si navlékli stříbrné pláště, které nás chránili před prochladnutím.
Mladík vyprávěl o ledových výtvorech vytvořených polskými ledoborci. způsobu výroby s různými druhy ledu.
Nesměli jsme se dotýkat ledových soch, ale dostali jsme příležitost sednout si do královského křesla
nebo podívat se do ledového zrcadla. Na závěr prohlídky nám tomu kdo měl předplaceno, nalil do ledových forem štamprdlí ovocný džus.
Venku se vyčasilo a parta se zaměřila na návštěvu Dřevěného městečka – skanzenu.
Já s Anežkou jsme zvolili Jurkovičovu rozhlednu na níž putovala i Jaruška.
Ta si ji vyfotila, kdežto my se vyšplhali až do nejvyššího patra s výhledem na Rožnov. Přibývala oblačnost leckde zahřmělo,
načež náš čas se krátil, páč batohy ležely ve vstupní hale pokladen. Vraceli jsme se zalesněným vrchem zpět podél plotu ohrazeného středověkého městečka. Přes plaňku vidím jak sedí unavení parťáci na lavici s oblíbenými nápoji. I když jsem na ně volal, že je čas, nic. Nezbývalo než batohy si vynést z budovy před zavíračkou sami. Nadešlo nejúmornější putování s otázkami, proč sídlíme v horské chatě v lesích a ne ve městě. Proč musíme do kopce na závěr odpoledne, atd. Najednou nikoho nezajímala cena ubytování nebo druh pobytu, ale prudké stoupání k chatě Mír umístěné pod vrchem Černá hora. Jaruška byla vzteky bez sebe, že se přímo chodecky rozjela s Janou za vidinou oroseného moku. Nepříjemný svah po červené skončil po cca kilometru vstupem na pohodlnější silnici.
Když jsme se doplížili k turistické chatě, obě děvčata dávno odpočívala na lavici u stolu se splněnými sny.
Začli narážky od Jarušky ohledně placení piva za chybný vlak, byť jsem neporozuměl tomu, jaký má k tomu nárok. V restauraci, jež byla součástí chaty, jsem ihned zaplatil ubytování. Dvě komnaty nazvané Martiňák a Pustevny jsme obsadili v tomto složení.
Já s Anežkou a Vladimírem a zbytek ve druhém pokoji. Anežka doplnila energii v restauraci borůvkovým knedlíkem, holky s Vláďou dobíjeli pivem venku. Brzy je z plácku do chaty vyhnal déšť, který přinesl výrazné ochlazení pro následující dny. Jaruška mi dala jasně najevo, co si myslí o nezaplacení mé chyby pivem, kvůli mylnému příjezdu ve čtvrtek, což výstižně nepřenesla přes srdce…
Já s Vladimírem jsme využili sdílených sprch a smyli pot. Samozřejmě po chvíli ženy bušili na dveře, neboť i ony chtěli osvěžit svá unavená těla.
Na výtečné večeři se podílela děvčata, která si aspoň ulevila od své zátěže těstovin se sýrovou omáčkou. U stolu ve společenské místnosti jsme si společně pochutnávali na chutném jídle. Kluci umyli nádobí a mladí je naučili ve stolním fotbale prohrávat. Zíral jsem, jak se Anežka herně naučila tento způsob oddechu (na intru). Spolu s Vláďou jsme proti Natálce s Aňou neměli šanci. Po té přišli na řadu karty a debata o změně příštích dnů. Abychom si užili Žítkovou v Karpatech nemělo smysl tam spěchat, vyběhnout kopce a druhý den seběhnout dolů do Hrozenkova na zpáteční jízdu domů. Počasí se měnilo k horšímu, tudíž se podíváme třeba do Zašové. Kladné odsouhlasení s převládajícím optimismem dřívějšího odjezdu, rozpustilo večerní jednání ke ulehnutí v komnatách.
Studená neděle nevěštila nic dobrého. Zima kolem 10 stupňů po celý den rozhodla o společném působení party v Beskydech. Po rozloučení s chatou Mír směřovaly naše kroky opět do Rožnova, v němž jsme se naobědvali v Gyros Pizza na hlavním náměstí. Různé tortily, pita, burgery nám byly záchranou v neděli uzavřených restaurací. Šárka sice nehladověla, ale pochutnala si náramně.
Spoj do Zašové trval deset minut, přičemž procházka městečkem, ve kterém se nacházelo téměř vše potřebné, probíhala při studeném povětří. Kdo chtěl navštívil Poutní kostel Navštívení Panny Marie s komentovanou prohlídkou, v němž nás paní zavedla i do tajné zákristie. Max čtyři metry vysoká rozhledna na kotě 366 mnm nám dech nevyrazila.
Na oplátku jsme zde pověsili klubovou vlajku na památku.
V nedalekém altánku se Jaruška s Natálkou, Janou dohodli, že odcestují společně s dcerkou odpoledním spojem do Olomouce. Zima se projevovala nepříjemně a my jim to neměli za zlé. Poslední návštěva u zajímavé akce, nového místního orloje s Frňákovníkem.
Ještě jedno zastavení u pramene Stračka, kde dle netu po napití či převaření hrozila sračka díky bakterii ecoli.
Nakonec jsme se rozloučili u Pohádkového orloje po předvedení krásně vyřezaných pohádkových figurek v celou hodinu s překvapením na závěr od loutky šaška.
Já, Šárka, Vláďa jsme zůstali, abychom si splnili přespání ve stanu v přilehlém lese. Kolem se konal závod cyklistů v terénu a každým okamžikem jsme jim uhýbali. Vedle mýtiny v borovém lese se naskytl celkem pohodlný plácek.
Po navečeření se promítla pohádka na dobrou noc Korunní princ. Zlověstný vítr během noci ustal, ovšem teplota klesla k 5 stupňům. Naštěstí naše péřové spacáky neměli sebemenší problém s udržením komfortní teploty.
O svátečním studeném oblačném pondělí trojice zbytku party, spěchala po snídani úprkem na dopolední vlak jedoucí před devátou hodinou. Všechny přestupy proběhly v pohodě. Jak dopadla zbylá děvčata? Jaruška s Natálkou si užila Olomouc, kde přenocovala v soukromém ubytování, Jana se dopravila domů o půlnoci a má dcerka na kolej v Olomouci před 19 h.
Za těch málo dní jsme ušli cca 70 km, což je se zátěží s nováčky dobrý výsledek. Ač tato výprava měla za svou prioritu původně objevování obce Žítková dle knihy Žítkovské bohyně, změna k návštěvě Beskyd s významnými památkami se společnými zážitky, se stala nezapomenutelnou. A Žítková bude určitě příště…
