Krásné Orlické hory na kole aneb cestou necestou z kopce do kopce vstříc dobrodružství
Dlouho očekávaná dovolená na kolech po Orlických horách se konečně v sobotu vyplnila i když pouze v pěti členech party. Původně pěší expedice měla mít více účastníků , ovšem různá úskalí osudu rozhodla o týmu o pěti lidech.
Sobotní ranní rychlík jsme obsadili bez největší námahy jen kola s brašnami bylo nutno pověsit na háky, což se nestalo a za to nás průvodčí důrazně pokáral. Že ČD nejdou s dobou se dávno ví, ale jak je možné, že trasa Praha – Ostrava může mít ceny se super vlaky jak v zahraničí a soupravy v pohraničí se inovují velmi pomalu a na vagony pro cyklisty se zapomíná. Po přestupu do vlaku na Letohrad jsme si oddechli, že nás nečekali nějaké komplikace s bicykly, ale očekávali jsme již samá nová dobrodružství.
Výstup v Liticích nad Orlicí stal se krušným, neboť vysoké schody z vlaku ukázali, kdo z nás má nejtěžší kolo. Celý týden jsme využívali systém GPS na mapách.cz a mohu říci, nemít je tak svižně by se nejelo.
První naše zastávka směřovala na blízký hrad tyčící se nad řekou Divoká Orlice. Zaparkovaná kola odpočívala v restauraci u piva s nejstarším členem,
aby se ostatní mohli podívat na rekonstruovanou zříceninu zblízka. Bohužel, na prohlídku kvůli nezájmu většiny nedošlo. V restauraci se pojedla polévka, pilo pivo, káva, ale silná přeháňka nás nechtěla pustit cestovat. Asi po hodině se naše kola rozjela.
Mírná vrchovina nás prováděla vesničkami po značené cyklotrase o níž jsme několikrát přemýšleli, je li to opravdu stezka pro bicykly nebo naopak pro cyklokros.
Během putování terénem uprostřed lesů jsme viděli mnohé,
například se nám podařilo překvapit člověka sedícího v otevřené kadibudce u táborové osady….
Blížil se večer, čas k hledání místa k přespání. U jedné ze studánek při čerpání vody do lahví jsme objevili zdejšího skřítka proměněného v křečka hlídající zdejší pramen.
U nebesky krásné Nebeské Rybné ( obce ) jsme nalezli ideální koutek mezi lipami s Božím zastavením se sochou Panny Marie ohraničený ohradou pro ovce, jež nám při pastvě roztomile cinkaly svým zvonečkem. Odvážili jsme se hned první noc, a naposled, ke spaní pod širákem. Samozřejmě ne všichni, někdo musel rozvinout stan, co kdyby se během noci přihnal déšť…
Pověděl se příběh O Kačence a Krakonošovi jediný za celý pobyt, přičemž teplá noc, Měsíc v úplňku a téměř žádní komáři, dokreslovali dovolenkovou idylku. Až na štěkání srnců, na kvíčení někoho ze spaní či ostrého téměř denního měsíčního světla s nárazovým ochlazujícím větrem, to docela šlo…
Den druhý :
Ranní vyprávění zvláštních snů nám zpříjemnilo snídani s teplým čajem a kávou. Polojasné počasí dávalo tušit báječný teplý den s cílem ve skanzenu Villa Nova v Uhřínově. Klidná jízda po pohodové silničce využívající aleje před horkem nás donutila hledat něco teplého na zub.
Podle místního domorodce však široko daleko nebylo žádné občerstvení. Po telefonickém dotazu jsme zjistili otevřenou,asi 3,5 km mimo trasu vzdálenou, restauraci zvanou Šajtava. Cesta k ní vedla přes zvolna se zvedající návrší, ale vidina dobrého jídla nikoho nezastavila. Horská chata se náramně hodila k naplnění žaludků dobrým jídlem. Venku jsme ho pak společně trávili na lehátkách s dobrovolným sluněním.
Někteří zvědavci si prohlédli okolí chaty, jiní debatovali s dalšími cyklisty cestující jednodenně po horách na lehko. Při návratu na původní silničku se u naší vytrvalé členky musel vyměnit ventilek ucházejícího kola.
Naštěstí to byl jediný defekt za celou výpravu.
Slunce pálilo a my našli na mapě menší rybníky. Po zhlédnutí zelené vody i upozornění od místního rybáře se od koupání upustilo.
V obci Uhřínov se nachází archeolog. muzeum, které jsme navštívili.
Historie tohoto místa z netu :
Archeologické muzeum v přírodě Villa Nova, tzv. středisko experimentální archeologie, se snaží přiblížit středověkou kolonizační vesnici v období 13.–14. století. Za tímto účelem vznikají v areálu o rozloze cca 6 ha rekonstrukce objektů ze zmiňovaného období. Stavby jsou budovány s respektováním zásad a principů experimentální archeologie. To znamená, že veškeré práce jsou prováděny pomocí replik dobových nástrojů a historických technologií. Pomocí tohoto principu se například ověřují některé pouze teoreticky prokázané technologické postupy, zjišťuje se také jejich časová náročnost či odolnost a trvanlivost výsledné rekonstrukce. Zpětnou vazbou k ověření správnosti použitého pracovního postupu je potom tzv. archeologizace objektu a její porovnání s originální předlohou. Pomocí replik středověkých nástrojů a postupů byly vybudovány dva obytné domy, kovárna, hrnčířský okrsek s pecemi a několik hospodářských staveb. Do budoucna se počítá s výstavbou tvrze. Součástí jsou i dvě pokusná pole pro rekonstrukci středověkého zemědělství.
Slunce se klonilo k západu a začalo dohadování o místě k přespání. Nad Uhřínovem se nalézá Podolský kopec, na jehož svahu na posečené louce se objevili tři stany.
Nutno připomenout, že se večer pár přátel naučilo hrát prstovou hru Ching chung a užilo se spousta legrace s opičí porodnicí nebo hrou Kdo/co jsem.
Den třetí :
V pondělí jsme se chystali na nejnáročnější trasu s velkým převýšením – cestu na Šerlich na českopolském pomezí. Ráno po snídani opět polojasná obloha s přibývajícími mráčky. Krkolomnou cyklotrasu nám překročil další skřítek v podobě ježka.
Cesta procházela několik kilometrů lesem k Luisinu údolí, kde jsme se opláchli a vyprali zpocená trika v malé chatce s protékajícím potokem ve dřevěném korytě.
Následoval po silnici prudký sešup až na hranici města Deštné v Orl. horách. První restaurace Hotel Orlice v Zákoutí nás zaujal svým menu a hlavně zde stála zastávka autobusu směr Šerlich.
Ten se využil pro starší účastníky výpravy, poněvadž jsme tušili, že příští kopec jen tak nevyjedeme/nevyjdeme. Po obědě jsem zajel nedaleko do potravin na nákup, abychom měli co jíst, protože až se dopravíme na hřeben Orlických hor krom chaty Masarykovy žádné občerstvení nebude. Dojedli se kornouty zmrzliny, výjezd na sedlo Šerlichu mohl začít. Široká silnice zpočátku nedělala problémy , avšak dál jsem já zvolil stoupání pěšky obě děvčata zvolila šlapání na nejlehčí převod. Po čtyřech kilometrech dlouhého stoupání jsem chtěl všem ulehčit od silnice. Sjeli jsme lesem ke žluté značce, která mířila po svahu přímo k chatě.
Se zlou jsem se potázal a pochopil, že jsem měl vznést dotaz na odbočku k ostrému stoupání do vrchu předem. Pravda, i když výšlap prudkého sklonu byl krátký, nějaké síly to ubralo. Kolo obtěžkané brašnami se při tlačení převažovalo na zadní.
Po vyjetí k cíli Masarykově chatě všichni doplnili tekutiny, senioři zde již dvě hodiny ve stínu blaženě odpočívali, což mělo za následek zčervenání pokožky ze slunce.
Předpověď počasí strašila nastávajícím deštěm, proto se přemýšlelo, kde se přenocuje. Napadla nás nedaleká malá vyhlídková ( pohled na polské území )bouda
v níž se nacházely lavice se stolem, jenž se posunuly stranou a rázem vzniklo místo. Dohodnout se kam stůl přemístit, zdálo se pro některé sportovní disciplínou v představivosti.
Náhle se zatáhlo, jedna rodinka přiběhla s dítětem, poněvadž se zvedl vítr s trochou kapek a my se definitivně rozhodli zde přespat. Po západu slunce ještě pár okounějících hostů se snažilo odhadnout, pojedeme li či zůstaneme. Spacáky položeny, poutníci uloženi.
Den čtvrtý :
Nárazový vítr většinu noci cloumal s celou chatkou, která v místech vrzala a odolávala větru, po té se přidal déšť. Místy tak silný , že způsobil protečení skrze nové Bramacové tašky střechy a na nás postupně kapala voda. Nepříjemné kapání nás jednoho po druhém probouzelo do chladného rána.
Uvařil se čaj i káva pojedlo se,
čekajíc na otevření velké chaty o půl deváté k obsazení stolu v restauraci. Nepřestávající silné přeháňky nás donutili zůstat tam přes pět hodin .
Pak přišlo chvilkové bezoblačné okno na rychlé opuštění Šerlichu. Naše cesta směřovala na nejvyšší vrchol Orlických hor Velkou Deštnou, která své jméno opravdu nepopřela.
Blížíc se k vrchu se pomalu spustil deštík a kdo měl pláštěnku či nepromokavý materiál ihned se oblékl.
Naštěstí se objevila otevřená útulna,
do níž se všichni vešli i s koly. Než jsme uschli, zahráli jsme si hry s míčkem.
Těžké rozhodování co dál. Zůstat nebo jet dál při nevyzpytatelném počasí ? My muži jsme odolali silným tlakům ženské části zůstat tu od 17 hodin do rána a navrhli pokračovat v trase dále pod Anenský vrch. Ještě před tím se malá skupinka zvědavě podívala na vrchol Velké Deštné. Vrchol ?
Spíš louka s mladými smrčky….
Trasu pro kola jsme vybrali ne vrcholovou po červené pro turisty, nýbrž delší cyklotrasu po bunkrové asfaltce vedoucí nahoru dolů. Jak jsme později zjistili unikli jsme blamáži, neboť turistická cesta bývá zpravidla pouze pro turisty, a když se k tomu přidá vydatný déšť na horách, vznikne z mixu například po kolena zatopená stezka
po hřebeni hor. Abychom se pokochali historickou stavbou, přišli jsme pěšky spojkou ke kapli, kde jsme zírali nejen na již zmíněnou zatopenou stezku.
Kunštátská kaple info z netu :
Kunštátská kaple, podle zasvěcení kaple Navštívení Panny Marie, je barokní kaple kruhového půdorysu, která byla postavena roku 1760 na hlavním hřebeni Orlických hor ve výšce 1035 metrů nad mořem. Kolem kaple prochází po hřebeni pěší Jiráskova cesta značená červeným pásovým značením a vybavená též jako naučná stezka Údajně byla kaple postavena pro dřevorubce, kteří tehdy v Orlických horách těžili dřevo pro výdřevu do kutnohorských dolů a do tavicích pecí místních skláren. Po odsunu německého obyvatelstva po 2. světové válce byl interiér kaple zničen. V 60. letech minulého století byl interiér rekonstruován a další opravy se uskutečnily po roce 2000. Kaple byla znovu vysvěcena biskupem Dominikem Dukou při slavnostní mši dne 18.6.2005.
Opět jsme seděli v sedle směřujíc k rozhledně Anně. Poslední přeháňka nás zastihla u útulny s kioskem s dobrým čajem.
Mlhavým lesem se po asfaltce skupinka cestovatelů dopravila na kolech k uzavřenému pěchotnímu srubu v soukromých rukou.
V zákrytu u lesa se postavily stany a ulehli jsme znaveni po náročném promočeném dni.
Den pátý :
Poprvé jsem celou noc prospal tvrdě. Zprvu zamlžené ráno se postupně měnilo v naději na výhledy na Anenském vrchu s rozhlednou. Sluníčko prokousávalo mlhu, usušili se stany od rosy, a my se pustili do snídaně, co komu zbylo. Jízda na rozhlednu netrvala dlouho.
Krásná dřevěná rozhledna Anna se tyčila nad vrchem, lákajíc k návštěvě.
Něco info z netu :
V roce 1856 byla na Anenském vrchu vystavěna kamenná kaple, ke které později přibyl kamenný kříž a socha sv. Marie. Tato kaple byla dvakrát přestavěna. Poprvé to bylo v roce 1820, podruhé v roce 1856 a později k ní ještě přibyly litinové pláty, chránící kapli před nepřízní počasí. V roce 1910 stanula na vrcholu také osm metrů vysoká dřevěná věž s malou vyhlídkovou plošinou. Tato vyhlídka zanikla koncem první světové války. Z vrchu zmizela i kaple, která byla z důvodu výstavby československého opevnění rozebrána a následně postavena v části Bartošovic v Orlických horách v osadě Hadinec. Původní objekty nahradily v blízkosti vrcholu dva bunkry těžkého opevnění, Arnošt a Anna, které jsou zde dosud. Rozhledna Anna stojící v nadmořské výšce 991 metrů je dřevěná a při její výstavbě bylo použito dřevo z modřínů, dubů a borovic. Točité schodiště je kvalitně zpracované a je vyrobené z ocele. Celková výška rozhledny je 17 metrů, vyhlídková plošina leží o pět metrů níž a vede k ní celkem 65 schodů. Jedná se o pěknou rozhlednu, vhodně zapadající do rázu zdejší krajiny. Vyhlídkou z Anny se můžete těšit pohledem na Orlické hory, Kralický Sněžník, Rychnovsko, okolí města Žamberka a také na Suchý vrch.
Rozhled z plošiny za studeného větru po Orlickém pohoří ,stal se nám odměnou za vytrvalost a trpělivost po vrcholové cyklostezce.
Prozkoumali jsme i zdejší dva pěchotní sruby z předválečné doby. Následovala sestupující prašná pěšina, proměňující se v asfaltku až ke známé pevnosti Hanička.
Zamkli se bicykly a všichni se zúčastnili prohlídky trvající 90 minut v 8 stupních Celsia. Slečna průvodkyně popisovala historii celé rozlehlé pevnosti s několika bunkry na tu dobu dobře připravených.
Info z netu :
Tvrz Hanička patřila do systému předválečného opevnění budovaného ve 30. letech minulého století proti tehdejšímu rozpínajícímu se Německu. Když se v roce 1933 dostal v Německu k moci Adolf Hitler a začal se tam rozbíhat mohutný zbrojní průmysl, bylo každému jasné, že Evropě hrozí vážné nebezpečí. Smlouvy podepsané na konci první světové války, které omezovaly mimo jiné i zbrojní výrobu byly ze strany Německa stále více porušovány a nikdo nepochyboval o tom, co bude následovat. Československo bylo jedním z nejvíce ohrožených států, neboť německé obyvatelstvo v pohraničí v mnoha případech tvořilo většinu obyvatelstva té oblasti a stále častěji požadovalo připojení k říši. Naše republika byla nepoměrně menší, nežli tehdejší Německo a ani v případě mobilizace nemohl počet našich jednotek odolat silám nepřítele. Hranice s Německem jsme měli v té době v délce 1 545 kilometrů a na severu končily až u Bohumína. Úzký a protáhlý tvar republiky byl v případě útoku ze severu pro naši obranu nevýhodný a proto při této části hranice s Německem vzniká mohutný systém železobetonových opevnění po vzoru francouzské Maginotovy linie. Toto opevnění mělo udržet první nápor nepřítele, až do příchodu spojenců, především Francie a Anglie.Na nejvíce ohroženém úseku našich hranic započala výstavba opevnění včetně tvrzí na sklonku roku 1935 právě u Bohumína a pokračovala úctyhodným tempem. Linie opevnění měla kopírovat severní hranice naší tehdejší republiky od Bohumína směrem na západ a měla skončit až na Labi. Linii samostatných pěchotních srubů zde mělo zesilovat i 15 tvrzí, které měly být pilíři naší tehdejší obrany a byly budovány na obzvlášť exponovaných místech naší obrany. Do podzimu roku 1938, kdy jsme většinu našeho pohraničního opevnění po přijetí Mnichovské dohody museli bez boje opustit, bylo stavebně dokončeno celkem 5 tvrzí. Mezi nimi i tvrz Hanička.
Těšili jsme se do sedla, v němž se přeci jen dá sedět a pokračovali do poutní obce Neratov nejprve po prašné cestě, která se změnila v prudký kamenový sjezd až do vsi,
v níž jsme dobře poobědvali. Po obědě se nás část šla podívat na nádherný kostel, jenž byl v letech 1723–33 vystavěn pravděpodobně podle plánů G. B. Alliprandiho. Zajímavá je především jeho severojižní orientace. Ránu, ze které se doposud vzpamatovává mu zasadila 10. května 1945 Rudá armáda pancéřovou pěstí. Vznikl požár, kterému podlehla střecha. Kostel je rekonstruován od roku 1990. Prosklená střecha musí být v nočních hodinách velmi působivá.
Vysoký prostor oplývá akustikou, takže zpěv se tu musí vznášet a dokonale vibrovat s přísedícími. Zvláštností obce je větší počet chráněných dílen či lidí s handicapem, potkávali jsme je doslova na každém kroku. Bohem zapomenutí lidé se zde zdokonalovali ve všech směrech.
Po delší vydatné přepršce, kterou jsme přečkali v restauraci, jsme se vydali podél Divoké Orlice hledat vybrané místo na nocleh. Nacházelo se nad silnicí v lese poblíž vsi Vrchní Orlice.
Tentokráte se muselo se stavěním stanů spěchat, abychom nezmokli, neboť se za okamžik přihrnula studená fronta s mračny plné vody i bouřkou a silným větrem.
Všichni i s pomocí ostatních vše ukryli jak kola pod plachty, tak sebe pod stany. Oblíbené hry se samozřejmě hráli, ovšem starší již pochrupávali a my jim rušili v 9 hodin večer svými hrami odpočinek. Když v tom se najednou ozvaly nečekané kroky s praskajícími větvemi. Ztichli jsme, naslouchajíc nezvyklým zvukům něčeho většího a početného. Dcerka se dušovala, že již do svého stanu spát nepůjde. Strach vládl celým černým lesem. Nikde ani světélko. Tmavá deštivá noc, však své tajemství neprozradila. Nakonec každý spal ve svém příbytku, do něhož se přesunul krátce po jedenácté v noci. Probudil mne však velmi silný vítr, doprovázející ho silný déšť. Smrkové stromy se ohýbali a vítr hučel jak meluzína. Sebral jsem odvahu k toaletě nedaleko stanu. Měl jsem co dělat, abych překonal vzdušný živel a nepočůral sebe i stan.
Den šestý :
Studené ráno nás překvapilo především mokrými věcmi v brašnách, kde se plachta na kolech díky větru ohrnula a voda promočila odolné batohy. Věci jsme sušili několik dní. Předpověď hlásila pozitivní počasí již bez srážek, jenže s neletními teplotami. V Bartošovicích v Orlických horách
jsme nakoupili potraviny (a já suchý toaleťák), pokračujíc k Zemské bráně u hranic s Polskem ( tehdy Německem ). Pohodlná silnice dle hranic nás naladila k budoucím událostem.
Opravená Zemská brána je nejen historický most, ale hlavně oblíbené adrenalinové místo k splutí pro vodáky s obtížností WW III až do Pastvin. Obával jsem se, že sjízdnost pro kola po modré značce bude pro nás nemožná, což se potvrdilo. Naštěstí s námi jel člověk znající zdejší zákoutí. Rozhodlo se projít pěšky po zalesněném svahu na protějším břehu. Náročná pěšinka určená pro pěšáky stoupající v lesní stráni plné kořenů, bláta, louží nám dala zabrat. Přetrpěli jsme nejhorší. Vrátili jsme se k původní stezce prohlédnout Pašeráckou lávku,
sloužící k pašování nedostatkového zboží za Rakouska,
vystavěná dávno před kamenným mostem Zemská brána. Jízda v blátivé hmotě občas s vodní lázní dalo kolům zabrat.
Nicméně jsme si stezku vedle D. Orlice užívali,
těšíc se do Klášterce nad Orlicí
na teplé jídlo k obědu. První pokus v obci nevyšel – ve 13 h zavíračka, na podruhé naše skupinka již jedla v restauraci opodál s jednoduchým, ovšem chutným menu. Využili se zásuvky pro nabíječky mobilů, foťáků. Pět cestovatelů si nacpalo žaludky jídlem s vyhlídkou na jízdu k vodě.
Klesali jsme níž k plánované zastávce k vodní nádrži Pastviny,
kde jsem si já zavzpomínal na dětské časy na ubytování či na vyjížďky na pramici po přehradě…
Zaparkovali jsme u kempu Kaplička. Písčitý břeh nám posloužil jako odpočívadlo na němž se připravovaly čtyři osoby na osvěžení ve vodě.
Koupání nedělalo problémy a ženské, když mne uviděly jak se raduji ve vlnách, přidaly se též.
Opravdu voda teplejší než vzduch, z jehož profukování naskakovala husí kůže, stala se nám potěšením po několika dnech pro naše zpocená těla.
Po tři hodiny se vydrželo válet se na pláži nebo na terase u piva.
U hospůdky se jedné naší člence stala neblahá věc. Půjčila si klíče od WC, které při splachování upustila do odpadu. Prodavačka to nebrala jako sabotáž, nýbrž s pochopením a připravila náhradní. My ostatní jsme se smíchem ocenili zpestření nádherného večera. Konec úspěšného dne se naplňoval, když jsme projeli kolem celé nádrže až za nově opravenou hráz.
Zde nastal problém s volbou trasy na cílové místo v lesích. Nechtělo se mi tahat skupinku na hlavní frekventované silnici a rozhodl se přes protesty pro obchvat po turistické. Při jízdě jsme projížděli dětským táborem, protože žlutá značka vedla nepochopitelně skrze něj. Děti nás sborově pozdravili, čekajíc v zástupu na večeři.
Pikantní byly otevřené kadibudky s tlačícím chlapcem. Po pár kilometrech za Leknínovým jezírkem se objevil u posečené louky v lesích prostor pro naše umělá stavení.
Proběhla poslední párty s rozlučkou plné legrace s klidnou nocí.
Den sedmý :
Poslední ráno, s poslední snídaní v přírodě s čaji a kávou nedaleko našeho cíle města Letohrad.
Zvládnout s koly pár kilometrů na náměstí
a pak na vlakové nádraží již byla pro nás brnkačka. Jen nám čáru přes rozpočet způsobily České dráhy, které výlukovaly část tratě.
Náhodou se ukončila doprava pouze do zastávky Hradec Králové – Slezské předměstí, odkud jsme asi tři kilometry projeli městem k nádraží. Zbytečně se nepospíchalo , proto jsme zašli na oběd za slušné ceny v hotelu Černigov.
Nejprekérnější situace nadešla při nastupování do rychlíku z Pardubic v 15.06, kde jsme se museli rozdělit, poněvadž nezbylo místo pro všechna kola. Usmlouvali jsme paní průvodčí a naše dvě kola se vytáhli na plošinu pro přepravu invalidních vozíků. Tušil jsem problémy tohoto druhu, který se každoročně opakuje a přemýšlel jak bychom přepravovali naše jednostopé oře ve větší skupině. Nu což, šťastně jsme se vrátili domů ve zdraví s krásnými zážitky z putování po horách Orlických. Největší holt získala naše starší členka, jež se snažila překousnout pro ni velká převýšení , pak oceňuji nejmladší členku za výdrž na novém kole, držíce se tímto vpředu. Děkuji i naší kuchařce za příjemně naladěná rána ( zábavné večery) s teplými nápoji nebo polévkou a nakonec velké díky patří i našemu senioru v sedle, jenž se musel kvůli nám omezovat v jeho zálibách, ale bez něho by cestování nemělo tu pravou šťávu. Celkem se za sedm dní ujelo cca 140 km. Z hlediska minulých let je vzdálenost malá, ovšem slíbil jsem hornatou oblast projet tímto tempem. Honit se za kilometry a neužít si dovolené by nebylo pro tuto oblast správné. Až se příští rok zorganizuje slibované Kolínsko, určitě se ujede více. Novému poznávání Zdar.
