Po bílém hřebeni Jizerských hor

Sobotní listopadový den patřil návštěvě jizerského hřebene, na nějž jsme se v bílé stopě pěšky vyškrábali společně s Pepou, Vláďou a Šárkou z Bedřichova za mírného studeného vánku o teplotě cca – 2 st.

První sníh v Bedřichově při pošmourném počasí jsme s nadšením obdivovali po desáté hodině po výstupu z autobusu na kluzkém parkovišti. Zasněžovací děla chrlila sníh o sto šest pro zásobu hmoty na stadionu.

Trasu jsme začali z centra stadionu, následujíc pracovníka sauny v bazénu Liberec, který nám zpočátku prošlápl svými kroky cestu na malý okruh. Jak jsme si během zasněžené krajiny vyprávěli, nevšimli jsme si po vstupu na silnici špatného odbočení a rázem se parta za pár minut opět ocitla nad Bedřichovem. Vzal jsem zodpovědnost do vlastních rukou otočil se a navrhl směr Kristiánov. Na sníh po kotníky jsme narazili až u odbočky ze silnice k rozcestí pod Šámalkou. Husím pochodem jsme si užívali tiché šlápoty našich bot snažící se trefit do původních stop. Předběhla nás jakási slečna, jež se nechtěla nikterak přátelit, poněvadž jak sama naznačila, je v lese kvůli samotě. Před námi se rozprostíral Blatný rybník.

Pepa známý to otužilec neváhal a společně se mnou se na protějším břehu u stavidla ponořil v plavkách do ledové vody.

Já náhodný nadšenec těchto radovánek se nořil v neoprenových ponožkách, abych minimalizoval omrzliny.

Kdyby vůbec nefoukalo, byl by ponor ideální. Pepa ve vodě vydržel sedět po minutách, já po cca 10 vteřinách. Po seanci jsme se osušili na hrázi rybníka. Pokračovalo se na Kristiánov. Ani nepamatuji, zda li okolo nás někdy projížděl běžkař, ač stopa byla ve sněhu vyjetá. V bývalé sklářské vsi jsme odbočili  na Novou cestu směr sedlo Holubníku.

Stoupáním ztěžkly nohy brodící se v hlubším sněhu. Mimochodem takový nešvar se rozmohl mezi námi. A sice, některým se viditelně nechce nosit u sebe jakýkoliv kapesník a vodní smrky s vlastním DNA hází přímo z nosních otvorů na cestu. Takovéhle značkování je již zastaralé a tito jedinci si prostě mohou pomoci kapesníkem. Doporučuji ho brát s sebou místo vínovice v nádobě.

Kolem 13 hodiny jsme již seděli v sedle v přístřešku se závěsem a svačili mražené potraviny s čajem.

Počasí stále mlhavé zatažené, rozhledy se tentokrát nekochali, ovšem vrchy Holubník i Ptačí Kupy jsme zdolali za přispění řetězů přidělaných k pomoci výstupu.

Na Holubníku se oblačnost mžikem měnila, sem tam se protrhala na pár vteřin k pohledu na Frýdlantsko.

Potom jsme trochu bloudili kolem Kupy, neboť turisti před nám zvolili jinou trasu. Orientace v mapách nám ulehčila hledání správné červené značky Hřebenovky. Před výstupem na Kupu jsme procházeli pohádkovou ledovou soutěskou.

Sestup po nasněžených dřevěných schodech, stal se pro nás zážitkem pro některé legračním. Naštěstí se nikdo nesklouzl a nezahučel do bílé závěje. Po Oldřichovské silnici na Hřebínek s běžeckými stopami od běžců, kterých přibývalo, uběhl čas rychle. Krátká zastávka na zavřené chatě Staré brusírně (Hřebínek) k doplnění sil svačinou, nás vedla k úvaze pozdního oběda na Šámalově chatě. Každý si objednal dobré jídlo. Nejvíce mne zaujaly poobědní narážky na mou osobu, že ač jsme ušli 18 km já chci pokračovat pěšky dále až domů nebo aspoň na zastávku na Maliníku. Zbytek skupiny si přál jít na autobus do Bedřichova s 50 minut předstihem, čímž jsem oponoval, ale to bylo tak všechno, co jsem mohl a za 20 minut jsme mrzli na zastávce u stadionu. Místo zkrácení čekací doby dojitím na Maliník, jsme si za večera preventivně prošlápli kolečko kolem nádrže Doliny.
Je jasné, že v některých z nás tento 21 km výlet zanechal nezapomenutelné zážitky.