Saharský prach nad Valečovem

První letošní přespání v přírodě na kole jsme uskutečnili o velikonočním víkendu, kdy se teploty šplhaly nezvykle vysoko společně se saharským prachem, jenž nás obklopoval po celé naše putování. Ač na netu zněla výstraha pro nemocné, malé a starší, my jsme tento jev pocítili v pohledu po krajině kolem nás, kdy se slunce zahalilo do kouřového oparu. Jarda navrhl trasu z Mladé Boleslavi na Branžež přes známý Valečov. Poprvé na kole s námi (já, Šárka, Vladimír, Maruška, Jarda) putovala Lenka a zvýšila počet nadšených kolařů na šest.
Plný vlak cyklistů z Liberce ještě jakž takž se vypravil, ovšem z Turnova nikdo asi nečekal takový zájem o výlety. Bicykly se narovnaly do nízkopodlažního vagónu jak to jenom šlo a chudák průvodčí se nezmohla ani na odpor.

Po výstupu na konečné se parta rozjela hledat občerstvení, což mne znepokojilo, neboť jídla se vezlo s sebou dosti. Když se zjistilo, že jsou otevřené restaurace od 11 h dohodli jsme se na obědě v Řepově. Na náměstí v Mladé Boleslavi jsme prozkoumali sochy i schéma toku řeky Jizery.

Jarda nás zavedl do parku Štěpánka, kde se na nás smály veverky v různých velikostech. Dřevěná byla sdílnější než opodál se pasoucí živá.

Jízda zamlženým okolím nebyla namáhavá, přesto jsem sám cítil v puse prachová zrnka z Afriky.
Řepov nás uzavřeným občerstvením zklamal načež se na to nemohla dívat Lenka a zavolala do nejbližší dané restaurace v okolí – do Židněvse.

Obědy chutné za přijatelné ceny nám zlepšili náladu, přičemž se Jarda nemohl vynadívat nad objednanými závitkami s rýžovými nudlemi, samozřejmě s hůlkami. Venku si parta užila sluníčka při kávě  a pak za vytrvalého tepla s větříkem se vydala přes Plazy,

Dolní Stakory, Násedlnice,

Koprník do Kněžmostu.

Cesta po vrchovině nebyla namáhavá, i když silnější vítr chvílemi otravoval při jízdě vpřed.

V Kněžmostě jsme si pochutnali na vynikající točené zmrzlině.

Hrad Valečov jsem navštívil již tolikrát, že jízdou do podhradí na parkoviště jsem nebyl nikterak nadšen.

Na druhou stranu starý objekt poprvé spatřila Lenka, kterou jsme provedli též skalními světničkami nad zříceninou hradu.

Slunce se ukázalo nad obzorem, čímž nás upozornilo na přípravu hledání noclehu. Lenka se odpojila pod Valečovem, míříc na vlak do Mnichova Hradiště. Zbytek si vyšlápl pořádný kopec na zahřátí na Skalku, odbočil na Zápudov a zhruba po 300 metrech se hledalo místo na přespání ve starých sadech.

Bylo zřejmé, že jablečný sad ukončil svůj účel, páč se na hromadě vyskytovala spousta pokácených stromů.  Našli jsme asi 200 m od silnice téměř rovinné místo, které se začalo zabydlovat. Maruška s Jardou se zvláštní oblibou stavěli stan, my také pro případ zimy či deště. Zbylá se trojice rozhodla pro první letošní širák. Po večeři si unavení jezdci lehli do svých spacáků a po půlhodině vyprávění detektivky Kláry Radové ležení ztichlo.

Já, pár minut sledoval hvězdnou oblohu, něco si vyfotil a pak se pokoušel usnout. Samozřejmě vzdálený srnec dával o sobě vědět. Nás štěkotem nezastrašil.

Obvyklá ranní procedura proběhla u všech v pořádku, ač mne stále budili, abych nezaspal.

Najedení jsme tedy nasedli do sedel směr Branžež. To by nebyla Šárka, aby se po 300 m zastavila a navrhla prozkoumat zdejší Obětní kámen po modré.

Hlídač koní Jarda neprotestoval s hlídáním kol, protože šlapat takové krpály už není pro něj. Po obhlídce veliké skály přijela banda ke Komárovskému  rybníku

a usadila se na zeleném paloučku u břehu.

Při kávě se parta kochala krásným klidným místem u vody s kachnami a labutěmi v pozadí. Dokonce jeden labuťák připlul natolik blízko, že si Jarda fešáka musel ihned vyfotit.

Branžežskými lesy se skupinka přemístila postupně k Žehrovu, Žďáru až k zatopenému písečnému lomu Malý Písečák. Natáhli jsme se na plachtu pro delší odpočinek, dojedli své zásoby a plánovali kam dál. V nohách jsme měli necelých dvacet km času dost, proto Šárka hodila do placu přímou jízdu domů. Já s Vládíkem jsme souhlasili, načež si vzpomněla na bolavé rameno a nápad zavrhla. Jenže, vyřčená idea se nám dvěma zalíbila. Rozhodli jsme se jet na Liberec.
Zbylá trojice se rozloučila na křižovatce v Příšovicích, my vyjeli po komunikaci na obce Čtveřín, Husa, přes kopec na Sychrov, v Sedlejovicích nám nevyšla zkratka, takže vršek, dále Hodkovice – posilující nápoje v hospodě na trase a po nové cyklostezce na Jeřmanický kopec, Dlouhé Mosty,
Po příjezdu do Liberce jsme zjistili, že jsme rychlejší než spoj z Turnova, v němž se vezou naši tři přátelé a napadlo nás překvapit je pod nádražím na Rybníčku. Po 15 min. čekání se dvojice shledala pouze s Ma J, neboť Š si to štrádovala jinou stezkou. Za ten den jsme s Vládíkem ujeli cca 55 km dohromady cca 85 km, což na první víkend s plnými brašnami nebylo vůbec špatný.

Doma jsem našel na sobě první klíšťata, která po mém přísném pohledu hned odpadla. Výprava se vydařila a snad v nás saharský písek uložený hluboko v plicích, nezanechá neblahé následky.