Strážov aneb pod širákem Ralskem na kole

Opět teplý dubnový víkend vhodný k cestování na kole s přespáním pod širákem. Z předešlého víkendu jsem zničil pět nasátých klíšťat, abych tomu nyní zabránil, vzal jsem lehčí spacák s dutými vlákny. Což znamená, že se nebudu v noci zbytečně svlékat. Noční teploty hlásili přijatelné kolem 10 st. Dal jsem tip na výlet po okolí Břehyně, načež Jarda návrh upravil na návštěvu Strážova po dvou letech. Vladimír se účastnil běžeckého závodu Rozeběhni Stráž ve Stráži pod Ralskem, proto uvítal společný směr vlakem i s kolem. Šárka jako vždy potvrdila účast mezi posledními, neboť  Lenka již dopředu avizovala, že se neúčastní.

V 9.02 jsme se rozjeli vlakem od Trilexu s plnou polní do Rynoltic, v nichž jsem dostal tip na lahodnou domácí zmrzlinu. Otevírací doba až od 11 hodin, mne odradila, tím spíše jsem dostal větší chuť na ní ve Stráži.

Pět cyklistů si vyjelo po nekonečných oblékacích úpravách kopec do Janovic, od nichž se odpoutal Vláďa, aby stihl registraci na závod. Startoval ve 12h u vodní nádrže a poněvadž si chtěl kolo schovat u kamaráda ve městě jel napřed.

My si zatím navštívili Lesní rybník, v němž jsem se za polojasné oblačnosti samotný osvěžil. Posvačili jsme v přístřešku dopolední svačinu.

Šárku napadlo zastavit se u poutního místa Janovických pusteven,  kilometr od Janovic. Kdysi zde léčili mniši, ovšem teď je to zde opravdu pusté.

Během cesty jsme potkali pasoucí kozy s kůzlátky na rozlehlé zahradě u silnice. Roztomilá zvířátka vesele skotačila po celé ploše a tak se nedočkaví fotografové nemohli správně zaměřit. Do Stráže jsme doputovali před 13h, akorát mezi prvními dobíhajícími. Restaurace k obědu vedle cíle nám vyhovovala ve sledování dobíhajících běžců. Objednali jsme si chutná jídla a nedočkavě vyhlíželi Vládíka.
Nejdříve dobíhali atleti ze 6km okruhu, po té 15 km, jehož se účastnilo mimo jiné 17 mužů z toho 11 kategorie, kde bylo naše želízko v ohni. Když se blížil plánovaný limit trenérka Šárka zvolala, že každou chvíli se v cíli objeví. A nic. Před deseti minutami doběhl zjevně poslední závodník, když se z amplionu ozvalo, že na trati je poslední 60letý běžec. Zasmáli jsme se a začali vyhlížet. Záchranná čtyřkolka jela ověřit informaci, kde se nachází. My jsme u stolu zívali a unaveně se nám zavírali oči. 5 minut před 14 hodinou se Vládík zjevil na trati, aby uzavřel celý závod za největšího aplausu. Vůbec nebyl uřícený či jinak unaven jako by celou běžeckou trasu šel.

Náš borec se posilnil gulášem a po té jsme všichni na kole vyšlápli směr Strážov. Chtěli jsme si odfrknout, proto jsme se zastavili u Sochora s nápadem vylézt na skalní zříceninu Stohánek. Jarda hlídal kola, ostatní se šli kochat výhledem ze skály. Vláďa nám prozradil kudy zde běžel s vtipným komentářem od nějaké novinářky, že se on svou rychlostí nejlépe fotí…

Projížděli jsme zchátralým vojenským prostorem Ralsko, který kdysi okupovala Rudá armáda, po níž byla jasně vidět opuštěná zdevastovaná stavení, rozbořené domy prorůstající keři, stromy. Zanedlouho jsme se dopravili k Novodvorskému rybníku, u něhož jsem se naposled před týdnem smočil.

Rybáři relaxovali u vody s pohodlnými karavany. My pokračovali do obce Ralsko. Velice nepříjemně mne překvapila skladba obyvatelstva. Vcelku chudí sociální případy vesměs cikáni seděli či civěli jen tak u silnic, z nichž vyjížděla nebezpečně vozidla bez přednosti v jízdě. Tvořilo se zde jakési ghetto s hlučnou diskotékou, jehož hudební ozvěny z hradčanského letiště , na němž driftovali svými vozy mladí frajeři, nás mírumilovné příznivce životního prostředí, po zásluze šokovali. Pravá anarchie. Sice na sloupech umístili kamery, ovšem  na chování jedinců to pramálo změnilo.
Daleko za hlučným letištěm jsme si oddechli od zábavy nevědoucích duší. Slunce olizovalo vršky stromů a my měli nejvyšší čas dojet do cíle do našeho Strážova.
Něco z netu:

Pod Dubovou horou na historické strážní cestě stávala osada Strážov. Dochovaly se pouze zbytky sklepů. Osada sestávala z hájoven, Valdštejnského lovčího zámečku, dřevařské dráhy, smolárny a skelné huti s milíři na pálení dřevěného uhlí. Zanikla po druhé světové válce.

Na velké mýtině bývalé osady s novým přístřeškem u cesty, s oploceným stromkem s našimi klubovými vlajkami z minulých let, jsme zamířili ke kraji nedaleké jeskyně, pod níž se rozvinulo ležení.

Přiletěla mi zpráva, že by se Lenka zítra přidala. Kvůli lepší komunikaci jsem musel vylézt na vysokou skálu a chatoval s ní o upřesnění setkání.  Mezitím banda rozdělala oheň pro slavnostní opečení uzenin.

Noc se zpočátku nejevila jasná a mne bylo jasný, že se pod moskytiérou možná vyspím. Srpeček měsíce mezi borovicemi prokukoval společně se souhvězdími, mezi nimiž jsem rozpoznával Velký vůz. Místo příběhu jsem Šárce vyprávěl na dobrou noc, jak jsme cestovali minulý víkend s Vláďou na kole, byť by Šárka usnula i při všedním počítání potřebovala nějakou posluchačskou kulisu…

Ráno po snídani pod novým přístřeškem na chladné, avšak sluncem zalité louce se parta vydala lesem po modré k hlavní silnici na obec Břehyni. Ve vsi si všichni koupili vyhlášenou ovocnou točenou zmrzlinu,

během níž se zašlo podívat na místní uměle vytesanou průrvu do pískovcových skal.

Dojezd do Doks proběhl v pohodě, jen s hledáním funkční restaurace, které avizují na netu otevřeno, ale při tom to není vůbec pravda, jsme měli potíž. Nakonec díky domorodcům jsme zvolili hotel Grand, k němuž dojela i Lenka s půjčeným kolem.

Po chutném obědě se nyní šest cyklistů rozjelo k pláži Máchova rybníku k siestě s kávou.

Při projíždění borovicovým hájem s rekreačními chatkami u rybníka, jsem partě hrdě ukázal malou dřevostavbu natřenou barvami Sikkens, z jejíž útrob se náhle ozvalo ,,Ať žije Sikkens,, zřejmě od majitele stavby.
Já s Jardou jsme se natáhli na travnaté rovině s výhledem na vodní plochu a trávili. Po hodince jsme se zvedli do sedla a čekalo nás přes 20 km do Zákup. Bohužel trasa vedla sice po pohodlné leč frekventované hlavní silnici. Dostatek času nám nabídl možnost zastávky u tábořiště Brennský mlýn se vzpomínkou na vodácké splutí Ploučnice.

Kdo chtěl, osvěžil se ve svěží studené mělké řece.

Do Zákup se přijelo s půlhodinovým náskokem na vlak. Neváhali jsme se porozhlédnout po zámecké zahradě, uzavřeném zámku

a stresovali se, jestli se do spoje na Liberec vejdeme. Vyšlo to. Překvapivě bez problémů jsme naložili své dopravní prostředky do Trilexu a spokojeně se vezli domů.