Lasörling – dobrodružná expedice na rakouskou třítisícovku

Když se loni Šárka vyškrábala kdesi v Andoře na vrchol měřící kolem 2950 mnm bez nás, zdravě mne to naštvalo a hozený ručník jsem zvedl. Plánoval jsem překonat její výstup, výstupem vyšším. Dlouho jsem hledal, abych splnil tyto podmínky. Co nejkratší vzdálenost z Čech, běžná dostupnost tzn. bez maček a cepínu, výška minimálně 3000 mnm, levné ubytování v okolí hory.  Nakonec jsem objevil v rakouských Alpách horu Lasörling, ležící v národním parku Vysoké Taury u městečka Virgen s výškou 3098 mnm.  Zájem měl Vláďa a Šárka si nic nenechala ujít. Poslední do čtveřice se přihlásil Tomáš z Hejnic. Fyzická kondice všech na přijatelné úrovni, výzva k překonání sebe sama a touha po dobrodružství se jevila jako klíčový hnací prvek do doby, kdy morál odcházel. Osobně jsem měl obavy z účasti bouřek či silného větru, naštěstí se pán hory nad turisty slitoval a bouřlivé počasí odsunul na večerní hodiny.

V pátek ráno v čase slunovratu jsme se všichni setkali v autě Vladimíra, čímž mu velmi děkujeme jak levnější spotřebou paliva jeho plynového Volva, tak ochotou řídit sám tu štreku předpokládanou mezi šesti sedmi hodinami (dle ideální jízdy map.cz), skutečnou časovou náročností 12 hodin hrubého času. Sám vše odřídil bez zívnutí. Samozřejmě jsme pomáhali sledovat trasu GPS a kontrolovat směr jízdy. V některých případech důležitá věc, protože se člověk více soustředí na jízdu. Když nepočítám kratší zastávku za Prahou v mekáči na kafe, projeli jsme naši vlast od severu k jihu přes České Budějovice na hraniční úsek Dolní Dvořiště v celkem svižném čase. Na dvanáctou se doplnil plyn a naše žaludky jsme zašli doplnit kaloriemi v obci na náměstí, na němž se v mírném svahu vyjímala nová restaurace.

Po zakoupení dálniční známky pro Rakousko jsme frčeli na Linec, Salzburg(Solnohrad). Jenže pokud vše jde ideálně je to podezřelé a tak nám Osud ukázal nejdříve dvě nehody a potom za Solnohradem dopravní zácpu dlouhou asi 5 km za hodinu. Práce na opravě silnic nejsou pouze v Čechách, ovšem tady se dodržoval sytém volného pruhu uprostřed i vpravo u krajnice. Čas dojezdu z předpokládaného 16 h se posouval na 17 h pak 18 h , aby jsme za deštivých přeháněk dojeli ke 20 hodině. Při vjezdu do Vysokých Taur se platil poplatek za průjezd 13,50 Eur až za tunelem, což nás trošilililinku zaskočilo, ovšem mýtné se platí i u nás. Jízda prudkými kopci nahoru dolů by dala zabrat i na elektrokole natož autu, které se snažilo z posledních sil dovézt posádku do ubytování v městečku Virgen. V prudkém svahu projíždějíce úzkými uličkami jsme hledali náš dům pro hosty zvaný Bergwald, umístěný na závěr obce u louky.

Mladá Rakušanka nás uvítala ukázkou svého domácího zvířectva.

Ve chlívě stály dvě krávy jedna se jménem Wendy, nedaleko domu na louce se u plotu k nám hrnuly hladové kozy,

kolem nás skákal neposedný veselý pes a zpoza domu číhaly dvě kočky zrzavá a černobílá. Mladá paní mi po našich dorozumívacích schopnostech (anglina – němčina) předložila vyplnit přihlašovací kartu hosta a mimochodem jsme si povídali kam se vypravíme. Navrhla nám kratší cestu než se plánovalo z Pragratenu. Vzali jsme radu v potaz a později se společně shodli na změně.

Ubytování v podkroví typické pro Tyroly, vše ve dřevě skromně vybavené. Kuchyň obsahovala co má :  lednici, mikrovlnku, sporák, rychlovarku, stůl atd. Vedle v místnosti dvě lůžka s podkrovním oknem jako v kuchyni. Další místnost s lůžky vedle sebe, sprchový kout a balkon s výhledem na hory.

Navečeřeli jsme se kuřecím masem se zeleninou připravenou od Šárky a unaveni po dlouhé jízdě ulehli. Vláďa usnul ihned, Tomáš s ucpávkami v uších taky, Šárka uspávací příběh slyšela jen zčásti. O půlnoci se rozpoutala bouřka nad celým údolím. Blesky osvěcovaly místnost neustále, za to hromy se nevyznačovali velkou hlučností, protože Tomáše drsné bouření vůbec nevzbudilo.

Ranní snídaně s přípravou na výstup začla něco po páté. V šest už jsme seděli v autě směrem k parkovišti začínajícího treku. Počasí polojasné mírně chladné, zkrátka akorát. Vybaveni hůlkami, pláštěnkou, vodou, sušenkami a Enervitem započala expedice na třítisícovku v pohoří Venediger.

Čas 6.30 načal první stoupání, které nám nahánělo strach. Jestli je to ve stejném stylu až nahoru, bude výlet očistec. Po několika stech metrech se úzká cestička proměnila v přijatelnou zpevněnou cestou mírně stoupající do vrchu, přesto z nás lilo jako bychom zdolávali namáhavé stoupání.

Počasí se drželo předpovědi se sluncem schovaném za oblaka, byť se na odvážlivce sem tam poohlédlo svými hřejícími paprsky. Lesní jahody příjemně osvěžily a poutníci postupně přičítali výškový metr jeden za druhým. Míjelo nás auto domorodců jedoucí do stavení o něco výše. Alpská krajina tvořící zčásti zalesněné horské masívy nás unášela svou monumentálností. Obrovské hory se štíty pod sněhem pobízely k cestě k nim.

A vždy jsme narazili na pasoucí se krávy. Někdy jen tak stály na cestě a hleděly na vetřelce, jindy spásaly příkré stráně luk, aniž by se ráčily otočit a pozdravit.

Šli jsme kolem krásné uzavřené útulny s nádrží vody s pítkem. Hledali jsme s Vládíkem klíč, ovšem nikde neležel.

Dvě třetiny výšlapu byly za námi, když jsme v dáli spatřili chatu Lasorling. Náš první odpočinkový tábor.

Po deváté se výprava hřála uvnitř prázdné jídelny u hrnků s čaji a kávou. Tomáš si zkoušel suvenýr v podobě trika s odkazem na chatu, Šárka prozkoumávala ostatní dřevěné místnosti s obrázky a dvěma

vycpanými svišti. Já napsal pozdrav do knihy návštěv, abychom alespoň zde zanechali stopu party Hic. Po hodince se parta vydala na zteč posledních 3 km a 900 výškových metrů.

To, že budou zatraceně dobrodružné nás napadlo až v úpatí několik set metrů od vrcholu. Mezitím jsme zdolávali chůzi po kamenech po značené cestě místy vyplněné bujně tekoucím potokem.

Nejdříve jsem kráčel první, ovšem po té převzal otěže vedoucího Tomáš hledající lepšíma očima červená značení. Značky se schovávaly pod sněhem, tudíž bylo nutno jít naslepo. Vešli jsme do údolí pokrytého sněhem, jenž pomalu odtával, čímž vytvořil  jakési cestičky. Po odzkoušení se zjistilo, že chůze těmito stezičkami, které se táním zpevnili, nám cesta ubíhá rychleji.

Samozřejmě, člověk musel dát pozor nešlapat poblíž balvanů, u nichž byl sníh velmi měkký a tudíž  noha propadla někdy i po pás. Trasa se dala prozatím snést. Fyzicky jsme ještě tolik nestrádali. V případě nouze se využily energetické pomůcky jako gely, tyčinky, sladkost a voda. Nejhorší chvíle nadešla, když kameny se značením úplně zmizely pod bílou pokrývkou a my odhadovali dle mapy v mobilu kudy jít.

Strmý svah nabízel dvě možnosti. Lézt sněhem nebo kamennou suti? Vyškrábali jsme se po sněhu k suti, po níž jsme se snažili opatrně pohybovat po čtyřech směrem k odhadované trase.

Lézt po rukou po kamení, jež se může sesunout do údolí nebylo vůbec jednoduché. Navrhl jsem ať lezeme vedle sebe,

aby pád kamenů nikoho nezranil. Po půl hodině lezení se skupina rozdělila. Šárka s Vláďou se rozhodli pokračovat vpravo podél skalnatého masívu, já s Tomem se sunuli z nebezpečné suti k levému sněhovému svahu. Ovšem měkký sníh moc neumožňoval šplhat, proto jsme si vybírali velké balvany, jejichž hmotnost zaručovala nehybnost tělesa. Asi jsem byl jediný, který věřil, že úspěšně všichni vyšplháme.

Šárka se již viděla v sedle a tam skončí, Tomáš nehodlal podstupovat velké riziko a váhal kam až to snese. Vládík se k nim přidal a tak mi nezbývalo než je povzbudit odpovědí, že budu pokračovat posledních 200 m sám.

Samozřejmě po chvilce odpočinku na vyvýšené skalce se emoce uklidnily a po zjištění lehčí přístupnější stezky se kvarteto rozhodlo stoupat dále.

Suť pomalu zmizela, objevila se značená trasa, čímž nervozita opadla úplně. Zpocení jsme šplhali

poslední metry vytouženého vrcholu přelézáním balvanů až na vrchol.

Po 13 hodině přesně ve 13.11 Vládík jako první stanul na vytyčené metě. Všichni jsme byli šťastni, že výstup máme za sebou, naopak naplňovali nás obavy jak dolů. Nyní se fotilo o sto šest, neboť hlášená oblačnost se skutečně blížila a teplo zrovna také nebylo.

Zapsal jsem úspěch do vrcholové knihy návštěv a všiml si posledního zápisu 11.5. Kudy, po čem a jak tito lezci šplhali?
Nabažili jsme se rozsáhlými panoramaty evropských velikánů, jež se tyčili všude kolem nás  a po 20 minutách se vraceli zpět. Tentokrát se zvolila značená cesta, která se později ztratila opět pod sněhem.
Kamzík Tom scházel rychleji jakoby se bál změny počasí. Před hlavním rozhodnutím kudy sejít počkal a zanalyzoval náročnost sestupu. Navrhoval podél skály, kde se alespoň dá něčeho přidržovat. Vláďa to šel samostatně prozkoumat, ale mne se nepřehledný sestup nelíbil a navrhl sestup po sněhu. Snad by nás měl udržet. Vládík zmizel pod skálou, aniž by počkal na rozhodnutí a Tom souhlasil neriskovat neznámým kamenným terénem. Zasněžená příkrá skála se slézala pomalu pozadu zakopáváním špiček bot do sněhu. Kdo použil rukavice byl ve výhodě.

Já si nasadil cyklorukavice a načal jako první sestup.Snažil jsem se vybočit co nejdále od masívu, protože předpoklad utržení podkladu tu byl. Bylo tedy lepší se případně sklouznout po sněhu než narazit do skály. Asi po 80 metrech, když se strmost snížila jsem zkusil jít zakopávajíc paty a ono to šlo. Hůlky vyrovnávaly rovnováhu a kdo chtěl mohl se klouzat po botách po sněhové pláni.

Vládík na nás čekal pod skálou, kterou s námahou slezl a přidal se k trojici ,, lyžujících ,,

Dolů nám to opravdu rychle sjíždělo, ale Lasorling si pro nás přichystal počínající deštivou přeháňku s hromy v dáli.

To nás však nemohlo rozházet při našich sněhových radovánkách. Navlékli se pláštěnky a sice s promočenými botami, ovšem s radostí kráčeli zpět po sněhové pláni k chatě na jídlo.
V Lasorlinghutte nám nabídli nápoje, polévku, já si koupil hranolky s klobásou (cenově přijatelné) a zdarma od majitelů každý dostal štamprdle kořalky za výkon. Ocenili náš odvážný výstup na vrchol.

Rozloučili jsme se s chatou v deštivém mlhavém počasí, opatrným sestupem do nížin. Stejnou cestou za mírných přeháněk kráčela unavená parta ke svému cíli. Hora Lasorling se s námi loučila bouřkou s hromy a blesky, ovšem to již všichni seděli v autě směrem do ubytování ve Virgenu.
Znaveni jsme sedli ke stolu s jídlem, na němž se dojídali zbytky z pátku. Ještě jsme si o zážitku expedice popovídali a pak ulehli spokojeně na svá lože s přáním příjemných snů.

V den odjezdu v 10 hodin jsme náhodou zaregistrovali sousedy z vedlejšího apartmánu. Kdo jiný než rodina z Čech z Č. Budějovic se od úterý ubytovala a nyní odjížděla do Itálie k moři. Vyměnili jsme si zážitky z Alp, rozloučili se s paní domu, jíž Vládík na stole zanechal české pivo a rozjeli se domů.
Plánovaná trasa 7 hodin i se zajížďkou pro plyn v německém Burgenhausenu se proměnila na 12 hodin. Hranici jsme překročili ve Folmavě, v níž jsme se najedli v restauraci ovládané Vietnamci. Nejdříve jsme si mysleli, že se zajelo zpět na území Německa, poněvadž nápisy, řeč i chování hostů tomu nasvědčovalo. Naštěstí nás oslovili v češtině a rozuměli všemu co jsme si objednali. Závěrečný dojezd přes Prahu domů proběhl bez komplikací.
Se vzpomínkami na včerejší zážitky ukončil Tom expedici při vystupování z auta hláškou, příště bude čtyřtisícovka?
Nebo jeskyně, odpověděl jsem si pro sebe.
No to se máme, na co těšit….Video zde.