Expedice Slovensko aneb ze slunného Kriváně do zamlžené Malé Fatry

Druhou polovinu září věnovala turistická část Party Hic objevováním Malé Fatry, na niž se půl roku dopředu všelijak fyzicky připravovala. Letošní výstupy velehor či výlety v rozličném počasí nás měly natolik zocelit, že expedice Malá Fatra by bývala procházkou růžovým sadem. Ovšem člověk míní, počasí představy mění. Výpravy s těžkými batohy se zúčastnili: Šárka, Jaruška, Vladimír, Tomáš, Aleš. Plán narýsovala Šárka s ohledem na přání Jarušky, vylézt na Kriváň nad Štrbským Plesem. Po té jsme se přesunuli na Fatru.
Setkání všech bylo naplánováno na pondělí ráno v Praze ve vestibulu hlavního nádraží u vchodu knihkupectví Luxor. Samozřejmě jsem čekal u vchodu, který jsem pro jistotu vyfotil, neboť vchodů je více a čekal. Najednou mi projela hlavou myšlenka, že jedu s parťákama z Liberce a oni si s nějakým jiným vchodem hlavu nelámou. Takže čekali jinde. Mohli celé knihkupectví obejít, aby zjistili kde čekám, ovšem to by nebyla kávička, snídanička atd. Musel jsem na obchůzku já, několikrát. Když mi deset minut před odjezdem zavolali, proč kolem nich chodím, věděl jsem, že to s nimi nebude jednoduché.

České dráhy vypravili vlak  včas až na upozornění na nedávné povodně na severní Moravě, proto se čas zpoždění bude měnit. No a přípoj v Žilině nám tedy ujede. Parta se v prvních hodinách mocně rozpovídala, aby se po únavě mluvidel ukolébala k odpočinku.

Spoj se vyhnul Ostravě Svinov a zamířil na slovenské území. Děvčata zažehnaly dlouhou chvílí čučením na animované pohádky, aby si zavzpomínaly na dětství.

V Žilině většina cestujících společně s námi pokračovala osobákem do Liptovského Mikuláše, z něhož opět osobním spojem směr Košice. Za slunného podzimního počasí jsme vystoupili ve Štrbě

a zakoupili si přes aplikaci jízdenky na zubačku na Štrbské Pleso. Šárka ve vagonu omílala historku se spatřením medvěda z minulé výpravy, proto nyní všichni obsadili sedadla u oken s touhou zahlédnout tuto šelmu. Nic.

Na konečné se od nádraží ušlo asi 100 metrů k ubytování hotelu Crocus. Po vzorovém obejití celého objektu se náhle zjevila recepce,

v níž jsem udal identifikační údaje z mobilu, protože se mi občanka někam schovala. Později se našla v menším baťůžku. Bydleli jsme ve druhém patře v apartmánu, z jehož balkonu se obdivovala část Tater s tramvajovým nádražím.

Po rychlém ubytování nás hlad zahnal do oblíbené restaurace u jezera Koliba Patria, v níž jsme v minulosti s celou partou Hic jedli.

Každý si objednal dle chutě. Tomáš si dal halušky s bryndzou,

Vláďa řízek s hranolky, děvčata též halušky. Po západu slunce jsme obešli pleso kvůli vytrávení, přičemž jsme se  potkali s liškou zřejmě ochočenou, mířící někam do pelíšku.

Při návratu do hotelu na pokoj jsme si s Jaruškou všimli nabídky wellness tedy vířivka a sauna. Nadhodili jsme nápad u zbytku, kteří s relaxací po výletu souhlasili. Naplánovali jsme vstávání na následující den a já poněvadž jsem ještě pokašlával nevyprávěl jsem příběh, nýbrž zapnul audioknihu s povídkou od Josefa Kariky Tma s dějem odehrávající se na Malé Fatře. Nevím, zda li holky ve svém vlastním pokoji usnuli, u mužů jsem neusínal jen já.

Brzo ráno jsme po snídani po 7 hodině vyrazili směr Kriváň po červené  značce. Zprvu se kráčelo

pohodlně s malými batůžky na zádech než se terén zvlnil a začal se zvedat po modré Vážeckou dolinou. Míjeli jsme křoviska ideální pro médi, pěšinu vedoucí lesem se skalisky, za nimiž se postupně zvedal povrch čím dál skalnatější s kosodřevinou typickou pro vysokohorskou přírodu.

Odpočívalo se na menším výhledu do slovenské kotliny, přičemž nás poprvé minuli lidé jdoucí také na památnou horu. Mezi nimi dvě ženy Slovenky, s nimiž jsme se vícekrát potkali při výstupu i sestupu.  Jejich tempu vzdoroval Tomáš, čehož využil k potřebným informacím o domácím dění. Naše tempo očekávaně zpomalovalo, protože užít si výhledů z Tater není nikdy dost.

Počasí většinou slunné s přibývajícím větrem s nadmořskou výškou.

Šéf z mého zaměstnání se mi vyptával na pracovní úkony v zaměstnání, poněvadž mne nahradil a sic měl noticky raději se poradil se mnou. Takže jsme se po té každý den sázeli kolikrát zavolá. Dnešek ( 9x) již nepřekonal.

Před zdoláním Malého Kriváně, menšího kopečku,  se lezlo pouze po balvanech čili po kamenném chodníku. Oblékli jsme se před chladem, nasadili čelenky před čerstvým větrem, abychom netrpěli.

Turistů přibývalo z druhé stezky z chaty Tri Studničky i tak mi výstup nepřipomínal Rysy, kde počet lidí byl nepočitatelný. V čase začátku krize v české vládě při odvolání I. Bartoše předsedou vlády, jsme shodou okolností prožívali krizi při výstupu na horu jedny z nejvyšších v Tatrách. Odpočívali jsme častěji, posilovali se pitím, jídlem. K blížícímu vrcholu jsme lezli po čtyřech, využívali přirozené úchyty skal a zpocení jsme před 12 hodinou slavili dobytí hory Kriváň – 2494 m.n.m.

Silnější poryvy větru k focení moc nepomohli, ovšem to jsme ještě nevěděli, co nastane příští dny, a jak krásně v tuto chvíli, zde je, na národním symbolu Štúrovců.

Při opatrné zpáteční cestě jsme se dohodli na termínu relaxace wellness. Když jsem se po prvním neúspěšném telefonickém hovoru nedovolal, druhá linka klapla. Objednáno na 18 hodinu za 45 Eur. Cena se však snížila, neboť se ozval majitel prvního hovoru s levnější nabídkou za 30 Euro. Podmínkou bylo vzít si ručníky z pokoje. Krom Jarušky jsme toto akceptovali. Počasí se na konci výletu zatáhlo, přesto žádné kapky kraj neobohatily.

Bez mála 20km jsme zvládli za 9 hodin příchodem kolem 17. hodiny do cukrárny pod hotelem. Doplnění cukrů a teplých tekutin výrazně pomohlo. Vyšťaveni jsme se rádi těšili do vířivky i na prohřátí v sauně. Mělo to jen jednu vadu. Nikdo si s sebou nevezl plavky.  A co, máme spodní prádlo, ne? No jo jenže kluci Vláďa, Tomáš a já se rozhodli… Vlastně se nemohu rozepisovat dle hesla ,,Co stane na horách, zůstane na horách,, Po vydatné relaxaci byla těla, natolik uvolněna až z toho přebytku se nechtělo některým spát.

Ve středu po snídani jsme se přesunuli zubačkou do Štrby, z níž jsme cestovali vlakem do Žiliny a autobusem do Štefánové u Terchové. Dřevěnka penzion Muran, v němž jsme se ubytovali ve třech pokojích,

se nacházela na konci vsi v národním parku Malá Fatra. Odpolední polojasné počasí poskytlo možnost výletu na plánované Jánošíkovy Horné diery. Co říká net :
Horné diery je turisticky významná soutěska v Kriváňské Malé Fatře u obce Terchová. Jsou součástí Jánošíkových dier. Tvoří je soutěska potoka Diery, protékající mezi vrchy Veľký Rozsutec a Malý Rozsutec v přírodní rezervaci Rozsutec. Vynikají bohatstvím živočišných a rostlinných druhů vyhledávajících chladné a vlhké ekosystémy.
Po 15 hodině jsme vykročili s malými batůžky přes sedlo Vrchpodžiar,

následně dolů k Hlbokému potoku, který nás provázel celou cestu až téměř k sedlu.

Vylézali jsme po kovových žebřících úzkou roklinou s mnoha vodopády. Některé stezky nás provázeli mezi balvany a tekoucí vodou stále vzhůru.

V horních patrech výstupu postupně potůček zanikl a my stoupali do výšky 1200 m.n.m.k sedlu Medzirozsutce.

Doplňovali jsme síly svačinkou, když nás míjel oddíl mladých vysportovaných děvčat s trenérem, mířící k vrcholu našeho cíle Malého Rozsutce. Kamenná skála se tvářila zdálky nepřístupně.

Co říká net:

Malý Rozsutec je hora na Slovensku nacházející se ve východní části pohoří Malá Fatra, konkrétně v masivu Krivánská Malá Fatra. Charakteristickým skalním cimbuřím a strmými vápencovými stěnami dominuje údolí Bieleho potoka, které převyšuje o téměř 750 metrů. Z vrcholu je výhled na sousední vyšší Velký Rozsutec a pohled do severních strání východní části masivu.

Při šplhání po strmé stěně jsme si připadali jako horolezci. Řetězy pomohli k vyškrábání všech až na vrchol k nezapomenutelným výhledům.

Krásný rozhled po M. Fatře s dalšími pohořími v pozadí Velká Fatra, Nízké Tatry. Naproti Velký Rozsutec, na nějž jsme se zítra těšili vylézt. Vše v odpoledním čase půl šesté, kdy slunce osvětlovalo podzimní lesy společně s přibývající oblačností na východě. Po nafocení řady snímků se pokračovalo druhou stranou sestupu po lanech a řetězech.

Potíže nastaly s časem, který v tomto období v září nezadržitelně běžel k temnému večeru. Během sestupu si Vláďa poranil koleno. Použilo se obinadlo na zpevnění a dřevěné klacky na opírání. Když jsme se ocitli v dolní části národního parku, setmělo se velmi rychle. Velký kus cesty před námi, hlavně lesem a divočinou, jsme překonali díky muzice z mobilu Jarušky, která ze strachu před velkou šelmou vyhrávala o sto šest. Tomáš vedl s čelovkou skupinu po žluté značce hororovým lesem, jehož povrch se zvedal a o několik metrů dále opět klesal, kopírujíc Hlboký potok Dolných dier.

Uzavíral jsem skupinu a měl jsem co dělat, abych jim stačil. Takovým tempem spěchali do Štefanové, že i Vládík pelášil bez holí.

Nutno podotknout i světlou stránku putování a to byla noční obloha s jasnými ničím nerušenými hvězdami, souhvězdími Velké vozu,  Kasiopei atd. Ozvalo se brumlání, že by medvěd? To se již parta blížila k penzionu, kde se ozývaly zvláštní zvuky mnohem častěji. Tyto zřejmě patřily jelenům. Byť jsme hladovějící šli přímo do restaurace na druhou stranu dědiny, nebylo nám přáno, protože před 15 minutami zavřeli. Navečeřeli jsme se z vlastních zásob  na pokoji u kluků, jenž svou rozlohou zdál se největším. Za okny v noční tmě ve svazích zalesněných hor horlivě troubily jeleni za ukončení krásného dne, na dobrou noc.

Čtvrteční ráno jsme dohodli následovně. Zajedeme autobusem pár kilometrů k lanovce, která partu vyveze na hřeben, po němž seběhneme do chaty pod Chlebom. Ubytujeme se, najíme a vypravíme se s malými batohy po hřebeni na Velký Rozsutec.  Jenže příroda byla proti. Po příjezdu pod lanovku, k nám přišel místní údržbář v oranžové vestě a sdělil, že kvůli silnému větru lanovka nejezdí. Ukázal trasu po níž i důchodci vyběhnou nahoru za hodinku. Asi si nevšiml našich těžkých závaží na zádech nebo jen provokoval naší důvěřivost. Odlehčeně vyprávěl, jak se v pohodě vyleze a nějaké časové údaje na mapě na tabuli? To se spletli! Co jsme mohli dělat?

Vítr opravdu silně foukal a nám jiné řešení nezbývalo než funět do kopce s plnou polní.

Potili jsme se, naříkali na nečas, oddychovali, avšak pomalu nezdolně stoupali jako Mont Blanc. Převýšení 700 metrů, každý poznal na sobě v propoceném oblečení.

Jen ten Tomáš nám nějak unikal. Nasadil své tempo a zmizel kdesi v mlze, která se k nám plazila pozvolna s přibývající výškou.

Když jsme u zavřené lanovky na terase v zákrytu před vichřicí svačili, čekal nás výstup přes hřeben do 2 km vzdálené horské chaty pod Chlebem. Vítr síly vichřice se pral s každým, kdo se vzpíral. Díky tyčím jsme v předklonu dokázali jít po kamenité cestě k zóně kosodřevin, kde nepříjemný fičák ustával. O něco níže se živel změnil v krotký větřík. Zanedlouho se objevilo očekávané ubytování, v němž jsme přežili noc.

Než se tak stalo, parta se po obědě ubytovala v pěkném podkrovním pokoji pro pět osob, vedle nás se rozléhala místnost pro více jak 20 osob. Sem se přifařili náctiletí, zřejmě střední škola seznamovák.  Naše skupina se vydala na zmíněnou trasu směr Poludňový grún.

Nejdříve jsme odbočili nad chatu na vrchol Chleb, abychom zažili na vršku zážitek silného větru, kde se ani nedalo proti větru chvílemi nadechnout, natož udržet nudle.

Kdyby mne přivázali na špagát stal bych se drakem a vznášel se v mlze nad zemí.

V opačném případě jsme se museli držet před obrovskou silou tlaku vzduchu. Po zážitku se sešlo níže, kde se muži oddělili a pokračovali po červené dál po hřebenu. Děvčata zvolila odpočinek s venkovní koupelí v bazénku pro otužilce.

Zbytek procházel mlhou již více prostupnou a sem tam rozkrývající vzdálenou krajinu. Trošku zapršelo při procházení mrakem,

pak se bílá mlha rozplynula a my jsme spatřili nádherné výhledy po obou stranách kopců. Spočítalo se, že na Velký Rozsutec dojít časově nezvládneme, aspoň jsme se tedy přiblížili a s obdivem ho pozorovali z vrchu Poludňový grúň.

Zpáteční cesta proběhla v podobném duchu.

K večeru kolem půl sedmé se parta setkala na pokoji a vzájemně si vyprávěla zážitky. Kluci se za žeton osprchovali, Vládík mezi tím stihl vyzkoušet venkovní otužilecký bázén,

v němž si užil pár temp. Večeřelo se v místní restauraci, překvapivě používající při platbě terminál. Unaveni jsme se těšili do lůžek v devět hodin. Šárce začalo být na pokoji teplo nedýchatelno, proto se otestovalo otevírání střešního okna na motor, jenž uzavřel průduch po pár minutách automaticky zpět. Tomáš nabídl k poslechu svoji audioknihu jak český novinář žil několik let v Číně.  Poslouchali jsme zajímavé vyprávění z východu, když i po desáté hodině omladina  z vedlejšího velkého pokoje neustále řvala svým dohadováním s boucháním zavíraných dveří. Sám jsem se divil, že bezohlednost z naší pětice vadila nejvíce mne. jenž ležel přímo u stěny mládeže. O půl hodiny jsem tedy šel puberťáky upozornit, zda li by se nemohli ztišit. Na chvilku výstup pomohl. možná se i posunuli od naší stěny dál, ale jejich zábava pokračovala až do jedné hodiny. V našem pokoji spal sladce pouze Vláďa. Tomáš se převaloval, Jarušku bolela záda, Šárka měla zřejmě teplotu s nastuzení a já snažil usnout celou dobu.

Páteční ráno jsme vstali o půl sedmé nevyspalí, neodpočatí, teda krom Vládi. Náladu jsme si spravili v jídelně u snídaně. K výběru byla smažená vajíčka, párky, sladkosti. Po delší době jsem ochutnal slovenské uzeniny a hned čtyři výtečné nožky s chlebem.  Dnešní výprava měla za cíl jít po hřebeni do horské chaty pod Suchým. Vichřice změnila svůj projev na čerstvý větřík, jenže mlhavé počasí neustávalo.

Vykročili jsme po červené na nedaleký Kriváň 1709 m.n.m. Batohy se složili u rozcestníku, nebylo třeba se táhnout se zátěží nahoru.

V mlhavém hávu při větru jsme se nepokochali výhledem, za to si vyměnili pár zážitků s dvojicí Čechů turistů.

Náročná hřebenovka nahoru dolů po kluzkých kamenech nás vedla přes vrchy Pekelník,

Malý Kriváň, Priehyb, Stranenec k rozcestí u Vrát, kde se přemýšlelo kudy je lepší jít.

Navrhoval jsem vyhnout se kopci Suchý a sejít do zalesněných nížin po žluté,

jež dle map ukazovala lepší pohodlnější trasu více méně po vrstevnici. Opak byl pravdou. Prudké klesání mezi balvany dost pomáhalo turistům s hůlkami, ostatní se drželi statečně.

Při procházení pěšinou tvořící snad naschvál kořeny stromů, místo aby je stezka obešla, jsme zaslechli brumlání medvěda. Má rolnička vesele zvonila, ale má kolena naříkala před překonáváním překážek ze stromů, bláta, kořenů. Tentokrát nás žlutá značka pohodlností nepotěšila. Konečně se parta vyloupla na širší cestě na červené zn. vedoucí ke staré původní chatě pod Suchým.

Kolem 15.30 jsme poslouchali instrukce od slečny u výčepu. Za žeton 2 eura, na pokoji budeme s partou pěti chlapů, sprchovat na jeden žeton se můžeme i tři, raňajky se vydávajú o siedmé. Ceny, výběr a platba jídel byla totožná s předešlou chatou. Po ubytování na pokoji se šesti palandami, kde jsme jakožto první obsadili prostor u okna, se šlo osprchovat a navečeřet. Já si nyní objednal jelení guláš s karlovarskými knedlíky, ostatní halušky a pivo. Po jídle nás dostala na chvilinku únavička. Zjistili jsme, že zdejší měkké matrace tvarují záda podle dřevěných lamel pod ní. Princezna Jaruška to vyřešila po svém a půjčila si další matraci z volné palandy. Přišli kluci asi tak kolem třiceti let a ubytovali se na zbylé palandy. šli trasu jako my, jen s tím rozdílem, že lanovka z Vrátné je vyvezla nahoru, po té návštěva chaty pod Chlebom a končili zde pod Suchým. Po odpočinku nás vylákala Šárka dolů do jídelny na hraní karet, protože se nudila, proč si tedy nezahrát prší, když prší.

Nocí jsme propluli ve spánku bez nejmenších potíží. I já jsem se vyspal.

Poslední ráno společné expedice jsme si potichu sbalili věci  a odebrali se do jídelny restaurace. Díky včerejší radě slečny u obsluhy, která nám poradila nejpohodlnější 7 km sestup do obce Nezbudské Lúčky- Strečno, jsme nemuseli vstávat časně ráno se sestupem do Vrútek.

Nyní při snídani jsme při pohledu z oken hleděli do kraje, jenž se zlehka za slunečních paprsků probouzel. Mlha a vzdušný živel zmizeli v zapomnění.

Parta se rozloučila s chatou i Malou Fatrou, o níž se domnívala, že zde vládne mlhavý démon a slunce existuje jen v pověstech…

Po schůdnější leč nepříjemně kamenité široké cestě

jsme sestoupili do nížin, do reality všedního dne pod hrad Strečno

na zastávku Nezbudské Lúčky,

abychom se vrátili na nádraží Vrútky, z něhož nám za necelou hodinku odjížděl zpožděný mezistátní spoj Regiojet.

V nádražní cukrárně skupina pěti osob popíjela kávu, přezouvala se či jinak se připravovala na odjezd do Čech. Ve vlaku v ekonomické (nejnižší) třídě, jsme si chvatně objednávali poslední jídla k obědu. Co zbylo, zbylo pro nás. Vzpomínali jsme na prožitý týden, na zdolání cca 60km, na mlhavý závoj na kopcích, na výpravy s těžkou konečně se vezoucí batožinou, na úspěšné zážitkové výstupy na vrcholy, na Kriváně, na běsnící větrný živel, na wellness, na heslo Co se stalo na horách, zůstane na horách…
Video zde.