Jizerská 50 opět s naším zástupcem aneb zlepšení osobáku

Vloni se nejela Jizerská 50 kvůli nedostatku sněhu a vyšším teplotám a my čtyři ( Vláďa, Šárka, Štěpán, já – poslední tři 25 km) se na závod přihlásili. Tento rok se přihlásil za obhajobou lepšího dojezdu pouze Vláďa. Já osobně jsem nevěřil dostatečné sněhové pokrývce, byť jsem zkusil bazarové vyčkávání na poslední chvíli, Šárka se Štěpánem se již nechtěli stresovat s blížícím se startem závodu.

   Za krásné jasné zimní mrazivé neděle jsem za úsvitu slunce přijížděl do Raspenavy, abych se v autobuse na Smědavu setkal s Maruškou a Rudou, kteří tradičně jezdí povzbuzovat závodníky v ohybu Jizerské magistrály před stoupáním ke Knajpě. K mému překvapení se moc lidí do hor nevezlo.

Nedaleko Horské chaty Smědava nad parkovištěm se nacházel servisní a zároveň občerstvovací koutek pro běžkaře. Vladimír startoval v 9.18 v sedmé vlně.

Tři vyhlazené běžecké stopy se třpytivě leskly vybízejíc ke skluzu na prknech. Dvacet minut po deváté jsme uslyšeli skútr s kamerou a objevily se první ženské závodnice. Projely ve velkém tempu v malém uskupení za povzbuzování všech zúčastněných.

Než se objevil vrtulník s čelem mužské části závodníků, postupně kolem nás projížděla děvčata z kategorie elita z různých států. Za dvacet minut následovali muži, jejichž velká skupina se okolo nás mihla během několika vteřin. A bylo hotovo.

Teď jsme čekali na naše želízko v ohni. Nedočkavě jsme vyhlíželi osobu se zelenou čelenkou. Hodiny plynuly, stovky závodníků projelo, náš favorit nikde. Přemýšlel jsem, zda li nám někde neproklouzl nebo se mu něco nestalo. Kalkuloval jsem s tím, že bude li mít bezšupinové lyže namazané profíky pojede rychleji než předešlý ročník, v němž čas na Jizerce dával za 12.15. Zde na Smědavě by tedy mohl být kolem 12 hodiny. Vyhlíželi jsme ho netrpělivě, slunce nám dávalo naději neumrznout zcela. Až deset minut po dvanácté se opravdu v dáli zaleskla zelená čelenka.

Všichni tři jsme zajásali. Zamávali jsme na borce, který udýchaný zaparkoval mimo trasu. Maruška mu hned nabídla teplý svařák, já mu odvětil na otázku kolik je hodin,

Ruda mu popřál šťastný dojezd do cíle. To už se však Vládík s číslem 4312 řadil do fronty na občerstvení jako iontový nápoj, čaj, polévka s vývarem, banán, pomeranč atd.

Trio se odebralo na horskou chatu odpočinout si a počkat na autobus do Hejnic. Vládík jel na osobák co to dalo a vskutku si zlepšil svůj poslední čas o hodinu. Náš kolektiv na stadionu oslavoval běžce party Hic, který po 14 hodině statečně protnul cíl.

Výsledek  4:53:31 hovoří za vše. Letos se vyplatilo profesionálně si namazat lyže a obstarat si lepší běžecké náčiní než posledně. Podruhé mi Vláďa hodil rukavici k zamyšlení, jestli ji zvednout a poprat se s výzvou…