Výlet na Bramberk aneb pěšky tam, během zpátky
Březnová slunečná sobota skýtala dobrou příležitost k výletu ze Smržovky do Hrabětic. Já se Šárkou jsme schůzovali v Jiřetíně pod Bukovou od dopoledních hodin ve Spolku Patron, do něhož se po několika letech i sama dobrovolně přihlásila, aby se mohla fotit vedle takových jizerských velikánů jako je Milan Nevrlý, Otokar Simm, Rudolf Makel atd.
Parta ve složení Maruška, Jarda, Jana, Vladimír, Lenka zamýšleli projít se kratším výletem začínajícím na vyhlídce Finkův kámen, na němž jsme se všichni setkali kolem 13.30.
Jenže hned na začátku dělalo velký problém určit směr kam se půjde. Šárka v aplikaci jasně naznačila trasu do Hrabětic ke kapličce na bus, což se zdálo moc daleko Jardovi a Marušce. Kompromis dojít na rozhlednu Bramberk a pak se rozhodne, zněl nejlépe. Nejlépe alibisticky, neboť stejně měl každý vlastní plán dle své výkonnosti a zdraví. Nejen Lenka tiše trpěla nad hlasitým dohadováním v lesích, kde se má člověk v klidu a nenápadně pohybovat, aby si zvěř nemyslela, že tu má hlučnou konkurenci. Vyhrocenou atmosféru ještě vyostřil Vládík svým dětským házením sněhovými koulemi, jako by chtěl zchladit emoce ledovou válkou. Nikdo se horlivě nepřidal. Za větrného počasí jsme po půl hodině došli do Horních Lučan k autobusové zastávce, odkud jel autobus za pár minut. Jarda se s Maruškou dohodli, že dva kilometry teda šlapat nebudou a ke kostelu na konečnou dojedou. Přistoupila i Jana. Zbytek namířil směr Horní Maxov po stezce. Vláďa měl jarní energie tolik, že provokoval házením sněhem po komkoliv. Boží Prozřetelnost viděla nevoli ostatních mírumilovných a tak zasáhla zanedlouho po svém.
Když jsme procházeli kolem zahrad, v níž chovali za plotem lísajícího velkého černého psa či vlastně poníka, poznali jsme, kde hledat na návsi trojlístek. V hospodě na terase.
Po občerstvení se část party shodla na trase na Bramberk a do Lučan. Druhá skupina z Bramberku do Bedřichova/Liberce. V restauraci naproti rozhledně si někteří slavnostně připili na rozloučenou.
Já s Vlá’dou a Šárkou jsme se vydali na rozhlednu Slovanku po modré. Já se těšil do tůňky a na hokej Pardubic doma u TV, Šárka na Jirku u piva a Vláďa možná na lázeň. Po přibližně kilometru chůze se Vládík prohledával, aby zjistil čas a nemohl najít telefon. Zastavil a přemítal, kdy ho viděl naposled. Netušil. Nastal problém. Šárka prozváněla. Vyzvánění kdesi na druhé straně nebylo zvednuto. Šance, že se najde. Kamarád se otočil a běžel zpět k místům, o nichž předpokládal nalezení mobilu. My pět minut pokračovali až za rozcestí pod Krásným. Náhle jsme se rozhodli pomoct při hledání. Běželi jsme za Vláďou. Žádné otužilecké koupání v tůňce, žádný hokej u televize. Prolétli jsme hospodu a pokračovali k autobusové zastávce v Horních Lučanech. Cestou jsme dumali, jak mohl telefon ztratit. Jestli nebude na Finkově kameni, pak mu vypadl někde, kde se kouloval. Načež nás napadlo poslední místo, z něhož Lenka nebyla nadšena. Stále jsme mobil prozváněli. Po 3 km běhu vidíme v dáli, jak si náš prémiový běžec vykračuje. Ža by došlo sil? Byl potěšen, že nás vidí, ale zděšen, že přístroj nenašel. Jedna aplikace nalezení mne napadla, ale nechtěl jsem to nyní před západem slunce řešit. Jak jsme se blížili k osudnému koulovacímu místu, Šárka opět prozvonila a skutečně vedle sněhu ležela zvonící nevelká placka. Vladimír měl ohromnou radost a my starost jestli stihneme vlak z Lučan. Celá trojice se dala do pohybu, neboť zbývalo 25 minut na cca 3 km. Sice silnice klesala, ovšem po asfaltu je běh bez speciálních bot nepříjemný. Nakonec jsme se setkali s druhou půlkou party na zastávce, která tam již čekala. Museli se smát po naší anabázi s hledáním.
Jo, jo vvšlo najevo východní moudro, že karma je zdarma anebo ,, Jak se do lesa volá, tak se z lesa ozývá, “ viď Vládíku….
