Na kole krajem jihočeských rybníků za vedra i deště

Letošní dovolenou na kolech měl na starost Jarda. Navrhl trasu v jižních Čechách kolem Českých Budějovic s počátkem v Borovanech. Ve středu jsme ráno před osmou nastupovali do místenkového vlaku v sestavě : Jarda, Maruška (elektrokolo), Šárka (elektrokolo), Vladimír. Štěpán, Anežka a já. Později nás dojeli Vendy s Ondrou.

Ve vlaku se Štěpán neprokázal občanským průkazem na slevu a průvodčí se nedal obměkčit, nezbývalo než doplatit jízdné až do Prahy. Nutno podotknout, že se mladíka během cesty do Borovan na věk již nikdo nezeptal, byť si sám přes mobil stačil nainstalovat občanku v mobilu. V Turnově nám oznámili příjemnou věc, že stejný vlak jede bez přestupu až do Prahy hlavního nádraží. Nadšení z nás při cestě brzy opadlo při zjištění nabírajícího zpoždění. 15 minut na přestup bylo hraničních. Arriva při telefonní komunikaci nezaručila návaznost na rychlík ČD Vltava. Naštěstí se přestup uskutečnil na jediném peronu ze  7S na 7J. Jenže dveře kde jsme správně chtěli naložit kola byly mimo provoz. Použily se dveře na druhém konci vagonu s uvědoměním, že obsadíme rezervace jiným cyklistům.

Samozřejmě se tak v Benešově stalo, ale cyklisté mohli využít dveří z obou konců vagonu, protože nástupiště bylo z druhé strany. V Budějovicích jsme přestupovali za velkého vedra na další regionální vlak, na něhož se čekalo kolem 20 minut.

Nízkopodlažní jednotka označovala u každých dveří obrázek kola, ovšem max pro tři na štorc a tak jsme blokovali výstup protějších dveří.

Po příjezdu odpoledne do Borovan se Šárce při zvedání z vlaku utrhlo sedlo, neboť nevydrželo těžký náklad s brašnami. Nyní si s tím jakž takž poradila, později sedlo Vláďa šikovně el. páskami připevnil ke konstrukci kola. Po ujetí zhruba 600 metrů jsme stanuli na náměstí před hostincem U Hofhanzlů. Ihned jsme si zaparkovali kola a rychle objednali jídla. Vyhledávání restaurací dostal na starost Štěpán a dobře si s úkolem poradil každý den. Už se z jídel nedalo moc vybírat, ač na mapy.com se chlubili otevírací dobou do 17 hodin, bylo to právě naopak do 14 hodin.

Po vydatném jídle jsme si prohlédli místní klášter se zahradami

a zajeli si za obec uvařit kávu přímo k rybníku Pražan.  Zároveň jsme si zde opláchli pot ze zpocených těl v dokonale vyhřáté vodě rybářů.

Následovala prohlídka uzavřeného archeoskanzenu Trocnov, nacházející se v rodišti Jana Žižky. Škoda přijeli jsme o půl hodinky později.

Kousek za skanzenem se parta vyfotila před Žižkovým památníkem.

a porozhlédla se po okolních pamětihodnostech např. místo narození, základy Mikšova statku, vyschlá studna,

občerstvení s nealko pivem, které v nás zasyčelo natotata.  Šárka dostala informaci, kdy přibližně dcera dorazí a my pokračovali na Ostrolovský Újezd, Rankov k Nežeticím k hledání noclehu. Tentokrát se louka jevila nejen rovná, ba i chráněná před civilisty listnatými stromy.

Já si s Anežkou a Šárkou postavil moskytiéru experimentálně vyztuženou pruty, do níž žádný komár nebo muchnička nevnikla. Zbylí stavěli stany nebo večeřeli na plachtě. Po deváté se k nám přidali Vendy s Ondrou, čímž završilo společenství počtem cestovatelů magickou devítku.

Vlahý vzduch s broučky s lucerničkami dokonale vytvářel noční atmosféru, jejíž sílu umocnil dorůstající měsíc nad obzorem. Chladná hvězdná obloha se rozblikala mnoha světýlky natolik, že jsem v tu chvíli pochopil, že do letního spacáku se budu muset pořádně zabalit před dotírající zimou. V dáli se ozývali srnci a vysoko nad hlavou tiše brmlala letadla, jež tu měla svůj letecký koridor.

Čtvrteční polojasné ráno se po snídani vydal peleton cyklistů kolem zavřeného Buškova hamru na Trhové Sviny.

V tomto městě jsme, krom nákupu doplnění zásob potravin, obdivovali kostel Nanebevzetí Panny Marie.

Jeden ze dvou mladých chlapců, hlídajících návštěvníky, se nabídl, že zahraje na varhany při prohlídce. Starší paní na náměstí nám doporučila podívat se na poutní kostel Nejsvětější Trojice pár kilometrů nad obcí. Křížová prašná cesta nás dovedl na vyvýšené místo k podobné kapli jako loni nad Žďárem.

Zde se pilně opravovaly výklenky s vyobrazením kruhového podloubí.

Vstoupili jsme do kaple za doprovodu průvodce, který nám vyprávěl o její historii.

Venku již opět hicovalo, rádi jsme uvítali léčivý pramen vyvěrající z nedaleké trojboké kaple.

Voda nás příjemně osvěžila pro další putování na kolech kopcovitou krajinou nahoru dolů. Předpověď v mobilních aplikacích neskýtala dobré informace o počasí, přesto jsme se na oběd zastavili v restauraci Penzion Marie v Žumberku.

Pochutnali jsme si na výběru jídel za vyšší ceny a já provokoval s otázkou platební karty. Nakonec svolili k online placení.

Bouře se odpoledne rychle blížila, což nám nevadilo prohlédnout si žumbereckou tvrz aspoň zvenčí, když nás s koly nepustili do podloubí.

Část skupiny se oddělila, aby ujela dešti. Jenž zbytek se tak coural, že před deštěm zabrouzdal do nějaké garáže, kde přečkal déšť. Naše první skupina na ně čekala v nedalekém Božejově zbytečně a rozhodla se po domluvě schovat s dovolením v penzioně Pod Hvězdami. Po bouřce jsme se rozjeli směr Horní Stropnice s vědomím, že nás druhá část dožene ve Stropnici na plovárně, kam nám bylo doporučeno, navíc levné kempování.

Po příjezdu do kempu s koupalištěm jsme zjistili opravdovou cenu pobytu, jež zněla 200 Kč na osobu, což bylo nepřijatelné. Kdo chtěl vykoupal se v bazénu.

Po další přeháňce jsme osedlali oře a pokračovali na tvrz Cuknštejn s Terčiným údolím.

Projížďka zalesněným údolím s vodopádem

přispěla k dobré náladě před následující těžkou výzvou prudkého výšlapu na náměstí v Nových Hradech.

Asi 500 metrů dlouhé stoupání zvládla bravurně Vendy a Maruška na svém elektrokole. Kousek od kašny uprostřed rynku pod přístřeškem jsme slyšeli hrát divadlo pro malé děti.

Naše parta využila odpočinek k nákupu potravin či nanuku.

Před sedmou se naše společnost přesouvala z městečka k rakouským hranicím, které jsme jen tak lízli a pokračovali po bývalé hraniční signálce zpět do vnitrozemí.

Navrhované přespání kvůli vysoké trávě na louce se nelíbilo, proto jsme jízdu protáhli na posekané pole u silnice s názvem Mokré louky u vsi Vyšné.

Noční déšť splnil svým názvem louky očekávání  a nad ránem ustal. Trošku mokro hlásila Šárka v novém oranžovém stanu, jehož barva nás zřejmě prozradila, protože autem k ještě spícím obyvatelům přijel starší majitel pozemku. Výrazně nám doporučil odchod co nejdříve.

Po snídani za chmurného počasí se rozjela parta cyklistů vedena Jardou na sever na Novou Ves nad Lužnicí. Meteoradar nedával možnost bezoblačného nebe ba naopak.

Schovali jsme se na vlakové zastávce a hodinu si prodloužili fotbálkem s malým míčkem bez bot.

Po využití nedeštivého okna, nás hlad zavedl na oběd do Dvorů nad Lužnicí do restaurace U Charvátů. Voda z nebes opět padala, což znamenalo další hodinku strávenou vynuceně na místě.

Mezeru zaplnilo zábava  házení šipkami do terče.  Vyčasilo se po půl druhé, my nasedli na kola v touze na sladké zajet si do cukrárny  U Růženky v Suchdole n. L.

Během jízdy za sladkostí partu zaujala stáda koní s hříbaty na pastvinách u silnice.

V rybníku Malá pískovna jsme smyli pot a odpočinuli si při čekání na Jardu. Odpoledne směr na Chlum u Třeboně jsme projížděli mezi různými rybníky až se ocitli v městečku s uzavřeným zámkem a s kostelem na vršku.

Slunce  probudilo své hřejivé paprsky, aby si připomnělo léto a my se procházeli po náměstí jihočeské kdysi dávno v minulých letech pohraniční obce.

Další trasa po dohodě nemířila na Staňkov, nýbrž na sever na Lutovou. U rybníka Hejtmana jsme zanechali fotovzpomínky na letní čas.

Někteří se však chtěli už ,,ubytovat,, proto nezbývalo než odsouhlasit hned první zákoutí na louce částečně kryté lesem ani ne 100 metrů od silnice.

Na dohled na nás dohlížel chlumecký kostel s vysokou věží. Po přehledu na meteo jsme s Anežkou postavili moskytieru, tentokrát s provazem napnutým mezi koly.

Jasná noc s plnou náručí hvězd ukázala svou opačnou chladnou nevýhodu. Toto nezvyklé léto se projevovalo chladnými rány a později více deštivými dny.

Sobotní ranní rozcvička jogy přispěla k dobré náladě nového dne se slunečnými paprsky. Anežka avizovala svůj odjezd domů z Třeboně úspěšným navigováním přes Stříbrec do Staré Hlíny, kde se se všemi rozloučila.

Naše skupina se projela po dlouhé hrázi rybníka Rožumberk ke kiosku,

u něhož si Jarda usmyslil, že dál nepojede, neboť Třeboň zná a nechce se plést mezi zástupy lidí.

Než se všichni dohodli jak dál, rozhodl jsem se zajet se rozloučit s Anežkou na zastávce a pomoci ji s kolem do vagonu. Čas odjezdu za 15 min. Vzdálenost cca 3 km po hlavní silnici jsem zvládal 30 km rychlostí, abych pak na zastávce od dcerky zjistil pozdější odjezd. Přesto si aspoň dobila trochu mobil a byla ráda, že nečeká sama. S partou jsem se setkal v restauraci U Slunce, v níž jsme čekali delší dobu na hlavní jídlo, neboť ti z nás, co si objednali minutky nejsou do minuty, že? Maruška mi v městském parku pro děti ukázala mlhový vodní rozprašovač pro příjemné  osvěžení nejen pro nejmenší.

Po prohlídce místního zámku se zahradami

jsme se vrátili na břeh největšího rybníka k Jardovi pro následující plán.

Zněl – směr Veselí nad Lužnicí. Po pohodlné cyklostezce podél Lužnice nám odpoledne pěkně ubíhalo. Nastalo období hledání noclehu, při němž jsme se opět zapotili. Nakonec se našlo hezké místo na louce za křovisky za vedlejší silnicí poblíž vsi Val.

Mezi stany na plachtě jsme si zahráli karty a se západem slunce, na němž vydělal nejvíce Štěpán, se po večeři všichni odebrali do stanů před dotěrnou havětí k zaslouženému spánku.

V neděli nás probouzel veselý zpěv Vendy s kapkou vody, kterou si neustále omítala dokola jako nějakou mantru.

Za teplého slunného počasí jsme po snídani zavítali do Vlkova na písečný přesyp,

od něhož se rozloučili Vendy s Ondrou, vracející se domů. My jsme naopak využili přilehlého rybníka a vykoupali se v příjemně osvěžující vodě.

Cyklostezkou do Veselí na oběd zjistil Vláďa na svém kole defekt s propíchnutou duší. Oprava nezabrala ani deset minut, ovšem před přímým sluníčkem jsme se ukryli pod cyklopřístřešek.

Obědvali jsme na nádraží ve Veselém nad Lužnicí za přijatelné ceny.

U Dráchova si Šárka usmyslela spatřit tvrz umístěnou mezi pohrobky staveb JZD s hospodářskými  zvířaty. Majitel nám jasně dal najevo čí je to pozemek, načež jsme se otočili a šlapali mezi vesničkami za zhoršujícího počasí na Záluží.

Deštivý mrak se na nás snesl a my unikli na dvorek loutkářského muzea. Pan domácí nás, krom obsluhy s občerstvením, provedl muzeem loutek s výkladem i povyprávěl o domě s kovárnou a  černou kuchyní .

Oblačnost se na chvilku umoudřila pro naše putování dál na sever. U soukromého zámku Černice jsme se opět ukrývali před prudkým deštěm.

Naštěstí v budově nikdo nesídlil, neboť by nás z terasy určitě vyhnal. Počasí se nijak nelepšilo a nám nezbývalo než to někde co nejdříve zapíchnout. Objeli jsme lesem panství zámku, od něhož jsme byli zhruba 300 metrů a rychle si připravili kolem 18 hodiny přístřešky nad hlavou.

Déšť se spustil s předpokládanou jistotou a Maruška s Jardou se rozhodovali, jestli budou zítra vůbec pokračovat dál.

Pondělí oblačné, studené potvrdilo změnu postoje většiny k výpravě po jihu Čech, přesto tento den, zejména odpoledne patřil k nejvydařenějším.

Nejprve jsme se za chladu přemístili do Bechyně, kde se očekávala návštěva nádvoří zámku, ale nikdo si nevšiml pondělního zavíracího dne. Odvážná Maruška i tak dramaticky vnikla na uzavírající se nádvoří pro pár snímků než se automaticky zavírané vrata nadobro dovřela. Po obědě v jídelně Na Růžku se parta jela podívat na visutou lávku nad řekou Lužnicí. Při sjezdu z kopce kolem zámku málem Jarda narazil do protijedoucího bezohledného řidiče, řítícího se divoce po zdejších serpentinách. Další nepříjemnost se přihodila na nepohodlné pěšince podél řeky pro pěší, na níž se Marušce podařilo škobrtnout šlapkou o kámen a narazit si koleno.

Statečně vyřešila situaci a došla s námi vyfotit se na dřevěnou lávku, podobné té co máme na Riegrově stezce u Semil.

Na rozcestí pod zámkem jsme se rozloučili s Maruškou a Jardou, kteří odmítli pokračovat díky špatné zítřejší předpovědi celodenního deště.

Namířili si to na vlakovou zastávku, kdežto zbytek šlapal zpět do města směr rozhledna Radětice. Oblačnost se roztrhala což nám udělalo velkou radost, protože se nemuselo tělo halit do pláštěnek. Při výhledu z věže nám asistovalo několikerým průletem letadlo vypouštějící v dáli paragány.

Štěpána ohromilo letectvo, Šárku modrý motýl, jehož vzácnost se již na severu projevovala. Modrásek si poletoval nad našimi hlavami při jízdě lesem. Po cestě jsme hlad odstranili natrháním třešní u zahrady.

V Karlově jsme po výšlapu zpoceni uvítali (krom Štěpi) studniční koupaliště, v němž se třpytila opravdu čistá teplá voda. Opět alej černých třešní, jímž se nedalo odolat.

Pokračovalo další dobrodružství, když jsme objevili za Nemějicemi vrch Tábor a na vrcholu tabulku s vysvětlením a označením vyzařující energie plus a mínus.

Projeli jsme dolů kolem pohřebiště a narazili na Kamenný kruh. Viz net .
Kamenný kruh, který zde vyrostl v rámci obnovování megalitických staveb v Čechách. Kamenný kruh má průměr 8 metrů a základem bylo usazení vybraného středového kamene a dalších 4 kamenů, určujících 4 světové strany. Místa ostatních 12 obvodových kamenů byla vybrána náhodně, strana, kterou se ukotvovaly do země a čelem ke středu kruhu, nikoliv. Takto vytvořený kamenný kruh, se středovým kamenem uprostřed, má léčivý charakter stejně jako mnohé, daleko starší kamenné kruhy, rozseté nejen po Evropě.

Z Písecké Smoleče na Slabčice se stoupalo od nedaleké vltavské údolní nádrže Orlík do vrchoviny na Olešnou.

Projížděli jsme okrášlenými vesnicemi s barevnými statky od Jetětic, Stehlovic na Branice.

Květovskou oboru v lese jsme projeli rychlostí blesku, poněvadž se silnice sympaticky svažovala. Po dojezdu do Květova nastal čas najít nocleh. Dle mapy se odhadlo místo v lese nad obcí.

Na pasece na kraji řídkého lesíka jsme rozvinuly stany na poslední noc. Už nám totiž meteopředpověď ukázala brzký celodenní déšť, což se od nočních hodin potvrdilo.

Úterní ráno jsme se po desáté hodině sbalili a za mírného deště rozjeli bicykly směr Milevsko. Před polednem jsme již na hlavním náměstí hledali vhodnou restauraci k nasycení žaludků s terasou pro kola.

Ideální se nacházela 100 metrů od nás nesoucí název U Broučka.

Po obědě zbývalo do odjezdu vlaku spousta času, což jsme využili k návštěvě  Milevského kláštera s Bazilikou Navštívení Panny Marie Něco z netu:
Nachází se v areálu premonstrátského kláštera. Trojlodní chrám se dvěma věžemi, původně raně gotický, přestavěn v novorománském stylu v 19. stol.

Vlak z Milevska nás zavezl na nádraží v Táboře včas, Ovšem rychlík do Prahy, do něhož jsme v pohodě nastoupili měl u Benešova zpoždění takové zpoždění, že zakoupený navazující spoj Arrivy do Liberce jsme stornovali. A tak se stalo, že jsme hodinku v Praze strávili prohlídkou nádraží ne v sedle kola, ale procházkou.

Od Hlavního po Masarykovo nádraží se došlo k rozkopané Florenci, u níž jsme se nasytili v McDonaldu a druhou stranou kolem Bílé labutě zpět na Hlavák. Museli jsme vypadat jak vesničtí turisté, co objevují hlavní město. Co naplat, přeci nebudeme civět ve vestibulu nádraží. V Turnově jsme nepřestupovali, neboť vlak jel přímo do Liberce.

Letošní jízda po jihu Čech krom toho, že jsme se po letech všichni setkali s mladými s nimiž se cestování na kolech kdysi začínalo,  neplánovaně pokračovala po stopách Jana Žižky nyní v jeho rodišti, spatřili jsme největší český rybník Rožumberk, Nové Hrady, Třeboň. Opět se zažilo nemálo dobrodružství za slunce či mezi kapkami deště, nakonec se parta spokojeně vrátila do svých domovů v pořádku s novými zážitky. Za celou dovolenou se celkem ujelo cca 235 km. Video zde.