Přenocování na rozhledně na konci února
Poslední únorový den jsem vystoupil před jednou hodinou odpolední sám na zastávce v Kravařích s těžkým batohem na zádech, Moje výzva přespat pod širákem kdesi na Havraním vrchu byla v souladu s překvapivě vysokou teplotou kolem 13 stupňů slunečného únorového dne. Jarní dojem kazil pouze studený slabý jižní vítr. Nikdo s přátel se nepřidal nebo si plánoval jiný výlet a navíc, kdo by šel v únoru pod širák?
Měl jsem namířeno svou obvyklou trasou na Bobří soutěsku pokochat se bledulemi na břehu potoka. Těžké břímě se neslo nepříjemně a já se utěšoval, že je to rekordní letošní bivakování v přírodě v mém životě, tak si ho musím dostatečně užít. Přímá trasa rovně po silnici k obci Janovice se zdála nekonečná. Samotu jsem si vyplnil poslechem divadelní hry Lež a audiodokumentem o Černobylu, proto mi čas i cesta ubíhali rychleji. Po zelené jsem putoval kamenitou leckde značně promočenou pěšinou a ocitl se před rozebranou lávkou nad Bobřím potokem.
Civěl jsem jak puk nad železnou konstrukcí a zkoušel si na ni stoupnout. Bohužel se závažím na zádech to nešlo. Všiml jsem si, že se potok dále po proudu zužuje a podél něho vede rozbahněná cesta. Ovšem druhý strmý břeh byl v dezolátním stavu, všude pokácené stromy a původní cestička nikde. Kde jsou ty časy, kdy jsme tudy šli před lety s Janou, Šárkou a Vláďou. Vzpomínky odvál čas. Vrátil jsem se na nově značenou trasu vedoucí vysoko nad údolím soutěsky a pokračoval po zvedající se stezce. Ta mne dovedla k Bobřímu vodopádu, jehož síla korelovala s táním v okolí.
Mohutný proud vody padal k zemi tvoříc bílý závoj. Následovala uzounká stezička podél potoka, na níž se ještě vyskytovala nebezpečně klouzavá ledová krusta. Blížila se 16. hodina a já přemýšlel, zda li stihnu rozhlednu na Strážném vrchu před západem slunce. Kráčel jsem přes načechrané zimní louky obklopené křovisky s opuštěnými zle vypadajícími holými stromy.
Vládla zde podivná atmosféra opuštěnosti, která nepřála cizákům odjinud ba naopak je svou prostotou zašedlosti ničím nelákala. Přesto jsem potkal pár rodin na procházce s malými dětmi. To už jsem hleděl na dalekou věž tyčící se na vrchu.
Navštívil jsem pověstmi opředený Zvonkový kámen, kde sídlili kdysi trpaslíci.
Za několik minut jsem stoupal k rozhledně unavený po 12 km. Výhledy do všech stran kazilo kouřmo až mlhavo při západu slunce.
Silnější vítr nepříjemně fičel a já se radoval, že rozhledna má patra zakrytá stěnami z dřevěných lakovaných prken. Schoval jsem se v prvním patře a po posledním návštěvníkovi si uvařil vodu na čaj a hlavně vodu pro termoláhev pro případ velkého chladu.
Po soumraku po 18. hodině jsem si připravil na podlaze spacák s karimatkou a pod hlavou batoh. Nabíjel jsem si mobil, obvolal či chatoval s přáteli a spánek nepřicházel. Bodejť by ne, když nárazový vítr se opíral do stěn věže. Snažil jsem se aspoň odpočinout, zrelaxovat tělo a usnout. Velký Měsíc šajnil do obličeje kratší čas a na hvězdy jsem se musel při močení venku podívat.
Zkusil jsem je nafotit, bohužel tak dokonalý mobil zachycující hvězdnou oblohu s Orionem, jsem nevlastnil. Ranní svítání mne neminulo, neboť před sedmou hodinou jsem, klepající se zimou, již vyhlížel v nejvyšším patře sluneční oranžový kotouč.
Nádherně zatopená údolí bílou mlhou vypadala jakoby pozemskou pláň někdo zalil načechranou smetanou a sem tam vykukující vršky vrcholů zapomněl zamáčknout.
Po snídani jsem si naplánoval stihnout vlak z Horní Police po 11. hodině a cestou ulovit Kozí kopec. Vypadal snadně, jenže vylézt na něj s plnou polní dalo zabrat.
Horší byl sešup dolů, kde jsem doslova strmý svah sklouzávall rozrytým bahnem zakrytým v listí, zřejmě prasátka hledala potravu. Prošel jsem kolem nově zrenovovaným barokním kostelem s ambity před začátkem obce.
Na zastávce v Horní Polici jsem doplnil tekutiny nápojem zakoupeným u zdejšího vietnamce a najedl se svačiny se zásob v batohu. Při jízdě ve vlaku do Liberce jsem spokojeně usínal nad úspěšně splněnou výzvou, jež doplnila mé znalosti z pobytu venku při teplotě kolem 2 stupňů nad nulou a větrem za zdí.
