Expedice po Čínské cestě na Polední kameny aneb hledali jsme pomníčky

Asi poslední přespání ( pod širákem) o víkendu v tomto roce se uskutečnilo za přispění babího léta při teplém slunečném počasí. Těžké batohy na zádech, kde někteří nesli nejen stany, ale málem celé vybavení vlastního domu, což jeden z báglů psychicky nevydržel s popruhy. Co deset odvážlivců plus pes opravdu čekalo, věděl pouze Velký průvodce, jehož poznatků o nepoznaných místech Jizerských hor jsme si velice vážili.

Z Bílého Potoka jsme tedy s plnou polní a dobrou náladou vyrazili na cestu stoupající na Hajný/í kostel.

Během putování jsme u Liščí chaty potkali početnou skupinku trampů s velkým psem držící ho, aby nám neroztrhal  našeho čtyřnohého bojovníka, prošli jsme kolem kamene s vytesaným písmenem A, po zelené značce jsme vystoupali k desce na skále

na vzpomínku na J. Čihulu a E. Soukupa – přátel na laně,

prvnímu křížku zasazeného do skály Neisserův kříž . Protože mezi námi šla dvě mladá děvčata školou povinná,

často jsme odpočívali s posilněním jak na těle, tak na duchu, proto čas nehrál významnou roli ve spěchu k cíli někde na Poledních kamenech. Hlavně jsme si užívali slunného podzimního počasí se zabarveným listí na stromech.

Od vrcholových skal Hajného kostela se naše skupina vydala po stezce zvané Čínská cesta. Pravá dobrodružná zarostlá stezka místy zaniklá, se vinula podél vrstevnice přes

potůčky s blátíčkem okolo skal. Na další hledání dvou pomníčků  se batohy musely sundat, zanechat na místě

a přibližně 100 výškových metrů sestoupit, hledajíc pomníček malé Anny Richterové, tříletého děvčátka ztraceného v květnu 1873.

Velké hledání mezi mladým podrostem buků i skalami nám nejvíce ulehčila GPS, která se téměř shodovala s body na mapě. Po delší době jsme se všichni shromáždili u kříže, přečetli si příběh, objevili původní vytesaná data. Nedaleko se nacházel kamenný Augstenův pomník, jehož hledání nezabralo tolik času. Zde byl při svážení dřeva zabit saněmi Ignác Augsten.

Zpět na stezku se všichni vyškrábali vlastním tempem. Hledači si odpočinuli, doplnili tekutiny s jídlem, pokračujíc v neprobádané pěšince dále.

Krásná planinka se skalnatým výhledem nás oslovila na obědovou pauzu. Na plynovém vařiči na Čínské cestě se uvařila čínská polévka s kuřecím šmrncem, jiní jedli vlastní oběd svačinového typu.

Porozhlédli jsme se po kraji zase z jiného úhlu, po levé straně se obnažily sluncem osvětlené zalesněné vrchy se skalnatými hroty.

Dalším nálezem při putování stezkou asiatů se stal Resslův křížek – nešťastně postřeleného hajného v r. 1908 ,

o kus dále již na Richterově cestě další křížek Franze Preisslera nalezeného mrtvého pod saněmi při svážení r. 1838.

Opět stoupající širší cesta vedoucí z Bílého Potoka na Smědavskou horu mne dala  příležitost doplnit zásobu vody z malé bystřiny. V malém sedle se na obrovském balvanu nalézal Richterův kříž –  projev vděčnosti a zbožnosti zdejšího lidu Jizerským horám.

Přestávku využil jeden otec s dítětem a vylezl na Černou stěnu s rozhledem,

ostatní odpočívali v leže olizujíc se psem, jiní z nás se kochali barevnou přírodou pomalu zapadajícího slunce. Blížila se 17 hodina teplota okolo 15 stupňů, když se putující rozhlíželi na rozcestí kudy jít k Poledním kamenům. Průvodce mne prozradil o svých dědičných bolestech zrovna při dnešním výstupu do hor, o změně léků, o polyneuropatii. Překvapivě jsme u rozcestníku nebyli sami. Dost turistů nás míjelo či již se vyskytovali v dáli na velikém kameni. Že by všichni chtěli přespat na Poledních kamenech ? Naštěstí, když jsme došlapali k cíli, turisté postupně mizeli, stíhajíc za světla sešup do bezpečných nížin.

Než se vybral prostor k bivakování porozhlédli jsme se z nejvyššího bodu 1007 m.n.m. po širé krajině za mírně dujícího větříku se západem slunce nad Ptačími kupami.

Samozřejmě se fotilo o sto šest. Objevili jsme vhodné místo k táboření spočívající u pěšiny, hezký průchod mezi dvěma mohutnými skálami, schované před větrem.

Ten, kdo měl s sebou stan postavil jej, ostatní natáhli pod sebe celty na ně karimatky se spacáky.

Před setměním se nasbíralo dřevo na oheň, u něhož jsme se chtěli ohřát. Protože mokré dřevěné palivo nechtělo dobře hořet, použilo se přes můj odpor Pepo.

Táborák se mohutně rozhořel, nebe nad námi se malebně rozzářilo souhvězdími. Táborníci si uvařili jídlo guláš z plechovky na vařiči, landschmeat, buřty, čabajku nebo chleba opekli nad ohněm. Pokusil jsem se o hru se skládáním vět z jednotlivých slov každého z nás. Dlouho se neujala. Nápad podívat se na noční pohled do nížin všechny zaujal.

Rozsvícené  čelovky na čele či světlo v mobilech nám pomohlo vyšplhat na skalní blok. Noční pohled po Frýdlantsku se velmi vydařil, neboť jsme rozpoznali všechny svítící body v rozsahu 360 st. Chladný vítr nás po chvíli vrátil zpět k tábořišti. Děti odešly spát, já odvyprávěl tajemný místní příběh o Krabatovi ze Srbské Luže na dobrou noc.  Noc, ale nebyla dobrá. Člověk, který zná bezmocnost a zoufalství, dobře chápe pocity nás ležících, bdících nedaleko muže, jehož boj s nemocí se nedá popsat v pár řádcích textu. I dcera ve stanu se v noci probudila a s obavami se ke mne přimkla, když slyšela nešťastné sténání. Sám jsem se snažil v duchu modlit k ulehčení osudu této bytosti a nemohouce pochopit psaná slova o naložení údělu na člověka do té míry co sám může unést, mi v těchto chvílích nedávala smysl. Vím, však, že nyní nezřím podstatné souvislosti jeho v jednotlivých existencích v běhu času.

Noc nebyla chladná, jak se očekávalo ( cca 10 st C). Vítr postupně ustal a nám přestal mávat s vrchním pláštěm stanu. Ráno, po kuropění, po svítání se první zvedla naše oblíbená kuchařka a šla se projít do blízké přírody. Po té vyprávěla co spatřila. Údajně dva jeleny odbíhající od ní do lesních křovisek. Zřejmě se jim nelíbila její ranní makeup. Jiné vysvětlení nemám. Ohřála nám čaj nebo kávu a prostřela švédský stůl.

Po snídani, kdy slunce opět zářilo na obloze, jsme se vyškrábali na skálu nad tábořištěm, abychom si pročetli vrcholovou knížku s historií,

přidali svůj pozdrav a vyfotili panorama Jizerek s námi.

Pak se parta vydala k návratu do Bílého Potoka směřujíc stezkou přes Fr. cimbuří.

Prudký sestup postupoval po schodech s řetězy kolem útvaru Drbny k cimbuří.

Zde se pod vrcholem zanechala bagáž a doputovali jsme na skálu Frýdlantské cimbuří vzpomínajíc na poslední návštěvu party Hic za silného větru.

Pod námi zkoušeli rovnováhu na provaze lezci na napnutých lanech s protějším asi 20 m vzdáleným vrcholem. Na čas jsme poseděli, přemýšlejíc, zda se dívka odváží zvednout  a projít  se po laně. Nedočkali jsme se.

Přibližovali jsme se k Černému potoku,

když v tom si průvodce se svou partnerkou umanuli, že se osvěží v protékající bystřině. Vybrali si lagunu, v níž by si mohli svlažit svá těla. Sice bylo léto dávno za námi, teplota vody se pohybovala předpokládám kolem 10 stupňů, ale oni se bez váhání ponořili nazí v dravém potoce. Samozřejmě to si nenechala ujít naše kuchařka a šup za nimi do ledové vody.

Nevím, zda se otužilost rozvíjí tímto náhlým způsobem, ovšem zatím se mi nikdo s nemocí neozval. Vlak jel za půl druhé hodiny, tak většina rozhodla navštívit restauraci Poledník. Po zjištění  faktu , že je zavřeno, jsme před hospodou dojedli poslední zbytky zásob.

Vlaková souprava nás se sluníčkem a s únavou zavezla domů.