Z Harrachova do Jakuszyc v běžecké stopě aneb okruh polskými Jizerkami

Běžecká sezóna vrcholí, proto jsme uvítali nápad frýdlantských přátel navštívit zimní Jizerské hory v Polsku trasou, po níž jsme cestovali loni z části na kole, z části pěšky.

Nyní výlet vedl z Harrachova přes Orle podél českopolské hranice k chatě Gorzystów, pak pekelným stoupáním pod vrch Sine Skalki a odtud na vlakovou zastávku Jakuszyce. Musím přiznat, že jsem o běžecký trasách slyšel hodně chvály, proto jsem se těšil na běh krajinou. Jak jsem následně další den nečekaně pozbýval sil je jiná věc, která s výkonem  nesouvisela.

Počasí nám přálo teplota lehce pod nulou místy na rozlehlých pláních i méně a sem tam nás zkontrolovalo zamlžené sluníčko, jedeme li ve správné stopě. Sešlo se nás šest i s mladou slečnou, která statečně zlehka ve svém tempu absolvovala tento celkem velký 20km okruh.

Nuže, po nasazení náčiní na boty jsem vzpomínal na zářijový výlet s koly, kdy se tudy v pohodě jelo k chatě na Orle.

Zde jsme nyní učinili opět přestávku na menší oběd. Já s dcerkou jsme si vystáli tradiční frontu a koupili za české koruny luštěninovou polévku, ostatní jedli z vlastních zásob.

Po sléze cesta podél zamrzlé říčky Jizery mezi lesy a potom plání dokreslovala příjemný pobyt ve stopách v Polsku.

Projížděli jsme zaniklou sudetskou kdysi německou vesnicí Velká Jizera, kde stavení představovali dnes jen zasněžené ruiny s lávkou přes Jagniecy Potok.

K chatě Gorzystów se doklouzalo přes rozlehlou louku s travnatými trsy.

Nejdříve před chatou jeden z nás ukázal běžecké domino z opřených lyží o zeď

a při vstupu do přeplněné chaty jsme se raději schovali na chodbě u WC, abychom doplnili energii i žízeň.

Po půlhodinovém odpočinku cesta pokračovala nejstoupavější trasou dne, u níž si polovina bandy sňala běžky, kráčejíc do strmého kopce po svých. My

členové party Hic jsme odolali pokušení a všichni jsme úzkou stezku poctivě vyšlápli na běžkách. Samozřejmě každý ve svém tempu. Svah se  zmírnil

a ostatní nasadili svá prkna, pokračujíc ve výstupu. Po cca 1,5 km jsme dosáhli rozcestí, které jsme poznávali z loňského výletu.

Dřevěná socha s řezbářskými výtvory a posezením se všem hodila. Poslední odpočinutí a očekávaný sjezd do Jakuszyc se jaksi nedostavoval. Buďto jsme v myslích měli strmé vzpomínky nebo nám zkrátka nejeli běžky. Samé odpichování mne nenaplnilo pocitem sjezdu s okolním kocháním. Pravda, trať se mírně svažovala, jenže v létě se šlo přeci z kopce nebo ne ? Než jsem takto douvažoval, objevila se před přejezdem odbočka do 600 m vzdáleného

běžeckého areálu. S vděkem jsme se setkali s celou partou a sundali naše skvělé běžky. Musím ocenit, že netrénující mladá slečna zvládla trasu akorát a protože se nám dostávalo přes hodinu času, zašli jsme do místního hotelu do restaurace. Objednali jsme si nápoje, přičemž jsme i dojedli zásoby. Vlak nás

s rozvernou průvodčí vyprávějící vtipy o Pražácích či jiné zkazky o ČD, dovezl za tmy na nádraží domů.

Co dodat na konec ?  Běžecká výprava se náramně povedla, poznali jsme cizí kraj pod sněhem, stezky pro letní jízdy na kole, české Jizerky z druhé strany , legraci ve vlaku a já omezení vlastního těla …