Ledové ostří jizerských větrů

V sobotu se přehnala přes Jizerky sněhová nadílka a z přípravy na pověšení kříže Streita nebylo nic. Následující den se tedy rozhodlo o zopakování si nedělní běžecké stopy. Počasí se z pohodového změnilo na nepříjemné, poněvadž rtuť klesla o osm příček pod nulu  a ještě níže ji stlačoval čerstvý severní vítr z hor. Ničeho jsme se nezalekli díky zážitkům z předešlých běžeckých radovánek. Bus nejen nás pět odvážlivců odvezl z Raspenavy opět na Smědavské parkoviště, odkud se parta vypravila na výlet za svižného studeného protivětru.

Nastoupili jsme na trasu Jizerské magistrály po Jizerské silnici stoupající k občerstvení Promenáda. Mráz se stával tak palčivým, že nenadálý hovor po mobilu, byť dlouhý jen tři minuty, si má zmrzlá pravačka zabalená hned do rukavice ještě nějaký čas pamatovala. Naše odhodlání dobýt obec Jizerku se zdálo silnějším vánice, ne vánice. Příroda ukazovala svou drsnější tvář se sněhovými víry

v nakukujícím slunečním svitu. Vznikaly krásné záběry divoké zasněžené přírody, pokud to mobilní technika dovolila. Před Pešákovnou na začátku Jizerské louky se ozval hlad, proto zvítězila varianta oběda v tomto útulném penzionu. Ze tří nabízených

smažených jídel zvítězil čtyři krát smažený sýr s hranolkama. Já si objednal polévku česneko-bramboračku. Venku soutěžily bílé větrné víry o co největší znepříjemnění běžkařů na trati vedoucí od Jizerské silnice až k Panskému domu. My si vybrali namrzlou běžeckou stopu kopírující silnici k Pyramidě.

Těšil jsem se na zmrzlinový pohár s ovocem pocukrovaný čokoládou, ale budova byla pro našince uzavřena. Další pokusy o návštěvu restaurací v Panském domě a Sklárně neuspěly. Nechal jsem si zajít chuť a zašel jsem raději do stopy, neboť mrazící vítr se všelijak

snažil o studené osvěžení těla. Jezdeckou cestou se vystoupalo k bunkru, od něhož následoval výšlap k výhledu na údolní nádrž Souš.

Konečně se pak uskutečnil sjezd, který jsem si na běžkách na promrzlém sněhu užil. Stopa vedla Jizerskou magistrálou po Cestě pod Černým vrchem s větrem v zádech.

Po dojezdu na horskou chatu Smědava nám zbyly dvě hodiny volna na jídlo. Najedli jsme se z vlastních zásob v jídelně v patře. Já se překonal a koupil si dva borůvkové knedlíky. Nakonec pro nás na zastávku nepřijel řidič Juřička, proto jsme nepromrzli a užívali si pohodli vyhřátého autobusu.
Co říci na závěr. Při porovnání obou nedělních tras by se zdála dnešní lehčí, ale drsný mrazivý vítr nám nedával nic zadarmo. Na Jizerce bylo krásně a v Pešákovně taky.