Návrat opravených křížků Streita, Pecha a dobrodružný pobyt ve Ferdinandově u Hejnic

Velikonoční prodloužený víkend jsme využili již na Velký pátek vrácením památek zpět na svá místa, kde naposledy visely před půl rokem. Páteční slunné ráno slibovalo pěkný výlet. Výpravy se účastnili dva vozy s dvěma žebříky s nářadím a dvěma členy party Hic.

Celkově osm (i s dětmi ) fandů jizerských pomníčků jelo pod Smrk pověsit Streitův obrázek s Pechovým křížem Vozidly s povolením Lesy ČR jsme se proplétaly po zasněžené asfaltce po vrstevnici až na rozcestí s altánem. Zde se vše potřebné vyložilo na stůl.

Velký kříž s Kristem krytý stříškou, toť vše ochráněné lazurovým lakem hnědých odstínů se vyměnil za dočasné provizorní kříže. Po instalaci a vodorovným vystředěním do nulové polohy na zdatný buk, se na lavičce pojedlo upečeného Beránka Božího s vydatným

vyprávěním novoměstského horala o místním okolí. Výstup k Pechovi zahřál jak rozhledem po Frýdlantsku, tak pohybem na rozcestí s infotabulí Pechova smrt bez jeho snímku. Opět se na lavičce sestavil sněhuláček, jenž na jarním slunci dlouho nevydržel.

Několik stovek metrů od tohoto místa jsme již lezli po stromě, kde visel Pech. Zase se vyměnil provizorní křížek vytvořený naším členem z Ferdinandova. Po přišroubování ke kmeni buku se skupinka zvěčnila mobily a foťáky.

Po návratu na základní rozcestí u Streita se rozhodlo, že se podíváme do štol na Měděnci s nedalekým hrobem  havarovaného letadla Heinkel H 111 německých pilotů v r.1941.

Do štol jsme se nedostali, neboť je před rokem uzavřeli před rušícími návštěvníky netopýrů. Podívali jsme se přes mříže do zatopených

štol a vrátili se k autům.

Po rozloučení jsme se vydali do Ferdinandova to je spojená obec od r. 1850 s Hejnicemi, abychom si užili zbytek dne. Nejdříve jsme

navštívili dům naší členky z B. P. a po té jsme se vypravili na procházku k nedávno upravenému křížku s lávkou přes potůček, na níž

bylo vytesáno zlatým písmem Každý rok v tento den někde v Jizerskách…druhá strana : Zde zemřel 12.7. rodák a milovník tohoto kraje Achim Šipl 1945-2005 .

Kolem rybníka přes luka jsme ukončili menší okruh i se psem liškou s podivným jménem Werich. Přijelo se do Ferdinandova, kde se navečír domluvil oheň s výborným steakem opečeným v alobalu. Aby nám vytrávilo, zahráli jsme si na trávě kopanou já proti třem ženám s molitanovým malým míčem. Nejprve ženy dávaly zabrat, avšak díky jejich soustředěnému neustálému smíchu při odkopech, se stav skóre 27 : 32 v můj prospěch, nakonec zastavil. Nebýt odrazu míčku do pekelného ohně, kde skonal, nevím na jaké cifře by se počet branek zastavil.  Upečené maso naložené v láku chutnalo každý si jej mohl dochutit hořčicí či kečupem a nad hlavami se objevil

hvězdný Velký vůz, což znamenalo, že po rozloučení s fotbalovou přebornicí, se uskutečnil pochod k nedalekému kopci Na chatkách s baterkami v rukách. Silný vítr naznačoval změnu počasí, jasný úplněk osvětloval krajinu téměř jako za dne a my došli k přírodnímu

divadlu. Zahráli jsme si hru Dobytí severního pólu s mohutným potleskem. Napadlo nás vylézt na vyhlídku a pomocí baterek zablikat na naší kamarádku z B.P. Po telefonátu s ní nás opravdu zaměřila, kdežto nám chvíli trvalo zjistit odkud se rozšajní její světlo.

Nakonec si obě skupiny spokojeně zablikali navzájem, přičemž my si ještě v domečku dali v TV záznam z Cimrmanovy hry.
Noc proměnila v den Bílou sobotu poměrně rychle. Při snídani jsme se rozhodovali, dle počasí, kam se s dětmi podívat, aby je místo zaujalo a my neslyšeli hlášky typu ,, Kdy už tam budem,,
Po připojení naší fotbalistky se psem liškou do našeho týmu, se konal výšlap Slepou cestou ke skále jménem Gregor.

Menší skalní útvar s archivní knihou se zdolával celkem snadno, ostřejší prudší výstupy lesem mezi balvany nás ještě čekal. Pomalu se

skupinka vyškrábala až ke skalním sestavám Malá a Velká brána, kterou údajně projížděli koňská spřežení feudálů vysoko nad

potokem Bílý Štolpich. Nechtělo se mi vyprávění takto pojatém moc věřit, ovšem kdo by si troufnul oponovat místním domorodcům. Překonávali jsme i nadále skaliska zaledněná zbytky ledu, blížíc se ke skále v níž zemřel před dvěma stoletími jeden z místních cestářů

Rautschek.  Malý útulný převis nás překvapil pěkně vyzdobenou síňkou se zapálenými svícemi a křížem s cedulkou uprostřed.

Tajemné místo. Chladné. Ale překvapení nebylo dost. Taťka malé dcerky nás zavedl přes Kasperovu cestu

k mohutné skále nazvané Jeskynní věž a já byl rád, že jsem zde našel před půl rokem zapomenutou igelitku s krytem na ruční pilu.

Posilnili jsme se, porozhlédli baterkami po sesutých balvanech tvořící uměle rozsáhlý úkryt, v němž se psovi moc nelíbilo a vraceli se

za deště zpět do Ferdinandova. Vytrvalý odpolední déšť nás směřoval do restaurace na pozdní oběd. Měli jsme radost, že se děvčatům výlet líbil.

Poslední vlak nás po 18 hodině odvezl domů s kupou nových zážitků a možností do budoucna. Celé dva dny se náramně vydařily a ve vzduchu bylo konečně cítit jaro…