Oslava 60tky v bývalém lomu

Po roce se v naší partě opět slavilo kulaté výročí po náročné cestě životem. Oslavenkyně si s ním, jak ji známe, nedělá hlavu.

Příhodné místo a čas vybrala v bývalém vápenném lomu nad obcí Křižany. Hosté (celkem desítka osob) se setkali již ve vlaku vybaveni stany, spacáky a samozřejmě nápoji s troškou alkoholu. Dva jedinci měli předem jasno o nepití ohnivé vody. Já  a pes. Proč si však nerozjasnit mysl, zná li člověk svoje hranice, což někdy také nevyjde. Já osobně přišel jako poslední na večer, po vyhraném rodinném turnaji v minikopané. Z motoráku jsem vystoupil v Křižanech, abych zároveň nastoupil do rozjetých oslav s retro hudbou 80. – 90. let kdesi v lese nad vsí. Stůl byl prostřen doneseným jídlem s nápoji pro každého dle libosti.

Domnívám se, že tento večer si všichni užili v jakémkoli smyslu. Jedni se vyzpívali hlasivky do půlnoci, druzí se propili do němoty, jiní šli spát. Bylo zajímavé pozorovat jak alkohol uvolňuje zábrany rozmanitých nálad. Co jedinec, to jiné uvědomění si sebe sama. Vlastnost mít v sobě výstražný trojúhelník ,,dosti již pití“, jsem zaznamenal téměř u všech. Část oslav se přesunula k ohni, jenž se rozžal z naneseného dřeva po západu slunce.

Opečené buřty chutnaly dámám náramně. Kdo chtěl zavzpomínal popěvkem známý refrén, který se vyměnil za další a tak nekonečně dokola.

Po půlnoci postupně palivo dohořelo, přičemž se šlo do hajan. Odvážlivci pod oblíbený širák, standard do stanů.

Nebylo však zvukového rozdílu, co se týče chrápání. Naše skupina bez přístřešků si poslechla prehistorický příběh o vzniku úplňku Měsíce, a jestli usnuli ? Kamarád vedle mne napravo usnul už při lezení do spacáku, nalevo po nějaké době se též dřímalo, jenže hlídacímu psovi se moc nechtělo, další se převaloval s přítěžkem pitiva v útrobách vlastního těla a člen uzavírající ležení z levé strany před usnutím chvíli brmlal naříkajíc zimou. Nikdo ho nechtěl zahřát. Zvláštní postřeh – rosa opět nespadla.
Ráno  jsem se chystal na ranní východ slunce. Prý jsem nebyl dostatečně důrazný, abych obvyklého zájemce  na sluneční východy řádně probudil, ale já mám ten názor, že spánek na čerstvém vzduchu po velké oslavě má zřejmě takový léčivý účinek, že se vstávat nikomu nechce. Když jsem se doškrábal na vyhlídku do kraje, byl jsem nemile překvapen,  hledíc na část území mířící na jih, tudíž východ zde nelze spatřit. Rozhodnutí vyfotit ranní kotouč stůj co stůj, mne vybičovalo k výkonu k vylezení na vrchol kopce zvaný Lom.  Stihl jsem vše na poslední chvíli, i když výhled byl pouze úzkým průsekem lesa.

Po návratu jsem samozřejmě potřeboval dospat vycházkový deficit, což někteří nedokázali pochopit. Snídaně nejen ze zbytků večeře

chutnala. Měl jsem naplánován následující den cyklovýlet, proto jsem spolu s jednou rodinkou opustil dopoledne slavnostní místo. Doma jsem zase likvidoval přichycená miniklíšťata.
Jak to dále dopadlo, vím jen z vyprávění. Jeden z nás se rozhodl ve slavení pokračovat. V náladě si neuvědomil odchod družiny a vybral si cestu opačným směrem. Ostatní čekali až se vyloupne z lesa. Nic. Po delším čekání odjeli vlakem domů bez něho.
A když jsme projížděli druhý den na výlet s koly, u zastávky Křižany nikdo na lavičce neseděl/neležel. No, snad nám jedinec nezabloudil v bujarém rozmaru v neprobádaných křovinách lomu…