Cyklovýprava Dolním Poohřím aneb boj se špatnou náladou z počasí (tak nějak kolem Ohře s komíny stále na dohled)
Několik měsíců jsme spřádali plán dovolené na kolech návštěvou Posázaví kolem havlíčkobrodska. Jako vždy nám plány zkazil státní útvar zvaný ČD svými neefektivními výlukami v době prázdnin, kdy si jednoduše uzavře tratě, nehledíc na své zákazníky putující se svými koly. Nejen, že se náhradní autobusovou přepravou nedá několik kol převézt, ale ani každoročně nepřidá na železnici upravené vagóny pro majitele svých jednostopých miláčků s těžkými brašnami na nosičích. A můžete jim volat nebo psát asi nejsou peníze… Takže. Výluka do 14.7. z Liberec do Rychnova přesněji od Jeřmanic nám ubrala vítr z plachet a my museli narychlo měnit trasu, neboť šlapat cca 18 km s plnou polní do Rychnova a ještě se vracet za týden unavení zpět no… Vymyslelo se putování krajem podkrušnohorským směrem, kde výluka začíná až za Kláštercem nad Ohří. Zakoupily se online lístky i pro bicykly s místenkami pro rychlík Praha – Cheb. Abychom měli zaručené místo pro kola i z počáteční stanice Liberec, kupovali se místenky sólo u pokladny, u níž mi paní sdělila, že jsme obsadili 7 z 10 volných míst. Sestavu cyklistů tvořili dva otcové s dětmi (14 a 8 let), jeden italský pár, jedna sólistka matka výjimečně bez psa a doplňovaly nás dvě ženy pěšáci, kteří se dostavily během výpravy do kempu.
Ranní vlak do Ústí nad Labem startující v 8:28 překvapil rezervovaným místem pro kola i pro nás. Začínalo vše lehce a ideálně. Musím připomenout, že jsem si pořídil nové trekové kolo z Decathlonu a po 35 letech odložil veterána Favorita, dcera měla o rok mladší a náš kamarád také vyzkoušel řádně svůj bicykl značky Btwin.
Počasí polojasné, teplota příjemná pro výlet, parta natěšená na nová poznávání Čech. Ve vlaku vládla dobrá nálada od různých her až po kosmetické úpravy pomocí kobercové izolepy.
Po příjezdu na konečnou se chystal rychlý přesun na vedlejší perón rychlíku z Prahy. Díky výtahům a eskalátorům se vše téměř povedlo. Držet bicykl s převáženou zadní nápravou dá zabrat. Když lokomotiva zastavila svou soupravu našli jsme vagón označený pro kola a společně je skládali do místa pro ně určené.
Samozřejmě jsme nebyli jediní cyklisté co cestovali, ale nalodili jsme se, našli kupé pro sezení, jehož vybavení bylo luxusnější než v libereckém voze a mohli si odfrknout. Trochu nervů nám přichystalo vystupování v Klášterci nad Ohří, protože strojvůdce spěchal nevidíc snášení našich ořů na úzký perón neustále zavíral dveře a tím pádem můj kovový miláček se neudržel na stojánku a díky přetížení se převrhl a spadl přímo pod podvozek vagónu. Společně jsme odřené kolo vytáhli nahoru, ovšem stáli jsme tam pak nějak zakleslí mezi koly až do odjezdu rychlíku spěchajícího do výluky v Ostrově nad Ohří.
Poněvadž jsem nesestavoval jízdní itinerář dovolené, jenž jsem viděl jen zběžně, očekával jsem navigaci od strůjce cest, jenže po vzájemné dohodě kudy kam a jakou trasou, jsem zvedl prapor party Hic, jedouc městem Kláštercem za obědem. Jet na oběd a nalézt restauraci, v níž by se dalo slušně najíst nám dalo zabrat, nakonec jsme objevili hospodu s terasou i s menu pro vybíravé děti…
V rámci poznávání českých hradů se jedna početnější skupina chtěla podívat na zříceninu Šumburk na vrchu Šumná. Druhá si nakupovla zásoby potravin. Dojeli jsme k zalesněnému kopci až kam nám cesta dovolila. Jednostopá vozidla jsme odložili, poprosili domorodce v chatkách o hlídání a již se šplhalo k hradu. Nejdříve pohodička, v závěru strmě nahoru. Krásné výhledy na klášterecký kraj do všech stran, se stal odměnou za výstup, u něhož se děti zdržely zbytečného fňukání.
Při zpáteční cestě jsme se pochopitelně nemohli opláchnout v řece Ohři, proto nás osvěžila vcelku teplá voda. Ti co nejeli na Šumburk si prohlíželi lázeňský park se zámečkem a kolonádou s léčivými prameny Evženie a Klášterecký pramen u města Klášterec.
Po společném setkání a ochutnáním zdejších minerálek se parta vydala kopcovitým terénem na hledání místa pro nocleh. První průzkumníci vyšli hledat prostor nad obcí Lestkov na vrch se zříceninou Egerberg (Lestkov). Pěšky úzkou několik set metrů zalesněnou stezičkou jsme na vrcholku nalezli překrásný prostor s výhledem na město Klášterec. Trmácení s kolama se vyřešilo objetím vrchu na připravovanou cyklostezku ve výstavbě, jež nám svým strmým svahem dala všem zabrat.
stoupáme na Egerberg
Skvělý nocleh přímo pod hradní věží stálo za funění do kopce, kde jsme my silnější, pomohli těm slabším. Ulehli jsme pod širák, jen naše starší členka zvolila stan před komáry.
Tradiční ranní svítání za jasného počasí jsem stihl včas, ostatní chrněli. Po snídani s teplými nápoji se rozhodlo kudy se pojede. Směr Kadaň, Prunéřov, za nímž se bude hledat ležení.
Cyklisté sjížděli prudký kopec z Egerbergu velmi pomalu, kopec z Lestkova již rychleji. Na cyklostezce podél Ohře se upravila/odlehčila výstroj, aby jsme za pár kilometrů mohli skotačit na slamácích.
Nejhezčí zážitky dne měly nejen děti z návštěvy pobřeží Maxipsa Fíka v Kadani. Různé vodní vychytávky zaujaly natolik, že jsme zde při hraní s vodou vyhladověli. Mimochodem vyzkoušeli se tyto atrakce : jezdící jednokolo, stříkací kola, stříkačka se štítem, šlapání uvnitř sudu, pumpování vody do žlabu. V restauraci na historickém náměstí jsme se dobře najedli.
Kadaň
Po chutném obědě na skvostném náměstí,
kde jsme si prohlédli hradby i Katovu uličku, se dokoupily zásoby v Lídlu a hned vedle nákupního obchodu se zaskočilo vykoupat se na kadaňském koupališti. Umístili jsme se pod stromy nedaleko vodního živlu, v němž se příjemně ochladila naše těla, náš nejmladší zkusil malý skromný tobogán. S dětmi jsme pak využili stolní tenis, hlavně obíhačku kolem stolu.
Při poklidném projetí mezi chladícími věžemi uhelné elektrárny Prunéřov jsme si připadali jako mravenečkové mezi obry. Smrákalo se a nastal čas na hledání noclehu. Dlouho jsme šlapali zalesněným údolím, ale vyplatilo se, neboť došlo na mou variantu ležení na posekaných lukách
Prunéřov
na částečně zalesněném hřebeni vrchu. Večeře nudlová polévka, studené párky atp. Opět jsme zvolili širák, za teplého vlahého letního večera nebylo co řešit. V noci nám nespícím neušel tichý přesun stáda divočáků k lesu přibližně 20 metrů od našich spáčů.
Ráno raníčko probudilo mne sluníčko, přímo paprskem po tváři probuďte se, spáči.
Po vydatné snídani jsme my co si sbalili nejdříve věci, ťukli s míčem, abychom preventivně zahnali trudomyslnost. Trasa se určila na hrad Hasištejn, Chomutov, Březenský drak, přehrada Nechranice.
Na Hasištejně, kde jsme poprvé ze třech vstupů během dovolené utratili peníze za vstupenky, jsme prolezli co se dalo, obranné věže,
dvě sklepení se zatopenou vodou nebo s mřížemi. Odtud se šlapalo již v pohodě nejdříve dlouho z kopce možná rekordní rychlostí po té po rovince do Chomutova. Mezitím nad bývalým povrchovým dolem Nástup se u silničky otrhali plané třešně, ostružiny. To se ládovalo potřebnými vitamíny.
I když se parta nasytila ovocem, pořádný oběd za přijatelnou cenu v přijatelném prostředí jsme našli u hlavního náměstí v restauraci u Číňanů. Dobrá rozmanitá jídla téměř pro každého se u některých projevila tak mocným nadýmáním, že při odchodu na WC bylo slyšet poprdávání na každém kroku. Jo, to jsme se nasmáli i záchody se třásly.
Cyklostezka z Chomutova vedla za rozpáleného sluníčka po nepříjemné statní silnici I.třídy protáhlé do kopce po jehož sjezdu odbočila konečně na novou tradiční asfaltku pro kola lemovanou tabulemi pro děti o místním rypadle Březenský drak.
Když jsme přijeli k vrátnici, v jejímž areálu se tyčilo nezdolné pozemní rypadlo, nepustili nás dovnitř z důvodu firemních báňských předpisů. Příště se objednejte! Bude li nějaké příště…
Projet se po nejdelší hrázi ve střední Evropě to je nekonečný zážitek měřící cca 2km.
Nechranická nádrž svou rozlohou se vskutku mohla pyšnit názvem Severočeské moře, poněvadž na břeh dorážely nefalšované pravé vlny.
V kempu jsme vyzkoušeli (aspoň my tři) koupání v přehradě a dokonce přehazovanou s naším roztomilým míčem. Utkání skončilo nerozhodně 1:1. Zřejmě na nás lezla
trudomyslnost. Poslední rozhodování o noclehu v oblasti pěstující ovocné sady i vinnou révu nebylo jednoduché. Pozemky oplocené několik kilometrů a nerovný terén nadělal mnoho problémů. Někteří chtěli spát u slepého ramene Ohře nedaleko hráze, ovšem cítil jsem, že existují lepší tišší místa k přespání.
Nakonec se našlo skvělé vysekané místečko skoro na rovince mezi stromy nad malebnou obcí Stranná. Jen jsme museli poprosit místní obyvatele domků, můžeme li zde noc přespat. Vyhověli – nebyl to jejich pozemek…
Já s dcerkou jsme dali přednost moskytiéře, ostatní před komáry zdrhali do stanů. Povečeřeli jsme a lehli do spacáků.
Další den bylo sneseno na mou hlavu hodně výtek ohledně hledání noclehu, proto jsem přenechal velení našemu nejzkušenějšímu matadorovi, ať ukáže jak a kudy nejlépe jet. Ještě jednou jsme se ohlédli na krajinu podobnou Pálavě na Moravě s vinohrady a ještě jednou jsme se projeli po nejdelší hrázi směr obec Polákov.
V obci Polákov chátrala na návsi stavba velkého významu pro naší kamarádku, ale meruňky trhané přes plot byly lepší, Narůstala kritika kudy a proč k cíli nejedeme přímo a kapitán pelotonu si rval vlasy.
Dnešní cíl zněl Nový Dvůr obec se zámečkem s anglickým parkem. Ve Dvoře v kempu jsme se měli setkat s kamarádkami na cestách z Liberce. Místní stezky lemovaly aleje žlutých, červených zralých špendlíků. Zastavilo se na doplnění vitamínů. Čekala nás pohodlná vcelku rovinatá trasa. Počasí se postupně kabonilo a připravovala se změna počasí, rozhodující pro náš pobyt na výpravě.
Ve vesnici Vilémov si naše banda dala oddych, nakoupila si zásoby i mražené osvěžení. Následovala ves Podlesice se slaměnými čmeláky, Chotěbudice, dlouhý kopec na Chrášťany a před námi se vyloupl Nový Dvůr.
Kemp s koupalištěm, stánkem otevřeným od 14 do 21 hodin dle návštěvníků, jsem osobně před desítkami let navštívil, nyní se zdál stejný pouze zde pořídili vodotrysk k cirkulaci čištění vody, plážové hřiště na volejbal i menší s brankami na fotbal. Naše kamarádky tu hlídaly místečka pro naše stany umístěné vzadu u plotu oddělující park. Nejdříve jsem si musel zrelaxovat sil, neboť minulá noc mi nesedla. Voda na koupališti se dala vydržet a holky ji s úsměvem absolvovaly. Kopaná a volejbal s dětmi také zábavný.
Ke spánku se uléhalo moc brzy, proto hrstka nespavců ještě klábosila nad hvězdnou oblohou s Velkým vozem v čele. O půlnoci již spal celý kemp s občasným řezáním dříví…
Dovolená se lámala v půlce a počasí se zlomilo též. Dohodli jsme se na prodloužení pobytu o jednu noc navíc. Dopoledne jsme si prohlédli zdejší rozsáhlý zámecký park v anglickém stylu s versailským náznakem různých staveb templů Panův s Krásnodvorským- zde zvláštní novogotická rozhledna s vyhlídkovou plošinou za vstupné, Obeliskem, Glorietem-altánem nebo Čínským pavilonem patřící vše původně šlechtě. Déšť nám překazil procházku
a my utíkali do zámku schovat se před kapkami vody. Něco informací z netu:
Výstavný barokní zámek si nechal postavit F. J. Černín z Chudenic na místě renesanční vily v letech 1720-24. Autorem návrhu byl F.M. Kaňka. V prostorách zámku můžete obdivovat původní nábytek, sbírku porcelánu, kameniny a hodin z 18. století, sbírku obrazů od českých i evropských autorů nebo barokní sbírku psích portrétů. Kolem zámku se rozkládá největší a nejstarší anglický park z konce 18. století se soustavou rybníků a kanálů, zpestřený drobnými stavbami. Jeho rozloha činí 100 ha. Zajímavostí je, že se na zámku natáčely filmy jako Konec starých časů nebo Jak básníkům chutná život a několik pohádek.
Přeháňky se chvilku přeháněly nad našimi zarmoucenými obličeji. Citelně se ochladilo ani míč nás od trudomyslnosti nezachránil, proto přišly na řadu karty. Odpoledne si část party dohodla na projížďce zdejších zchátralých kostelů. 17 km okruh po stezkách mezi poli spíše bahnem ukázal torza kdysi zachovalých kaplí či kostelů. Liják nás provázel i zde.
zřícenina kaple sv.Štěpána zřícenina kostela sv. Michala
Noční vysedávání na lavičce zakončilo tento pochmurný den.
Ráno se balilo. Dámy se rozhodly odjet domů a nabídli to všem. Nejmladší člen se chystal v sobotu na tábor a riskovat nastuzení by bylo zbytečné. Na zastávce autobusu, v níž jsme přečkali přes hodinu deště, jsem slyšel hodně nepříjemného vábení ukončit tuto výpravu již nyní. Já byl pevně rozhodnut pokračovat a s dcerkou jsme vyvažovali pozitivní očekávání od teplých paprsků sluníčka. Nejstarší člen mlčel, kamarádka sólomatka se vyjádřila pokud by stále lilo, pojede též busem. Její mamka také neviděla žádný potenciál pokračovat dál v dešti. Taťka malého syna se klonil – vytrvat. No a počasí se postupně umoudřilo. Čtveřice jela 5 km do Podbořan, kam se dopravili busem s koly i dva naši nejstarší borci. Řidič pro ně neměl moc pochopení. Dostali kapky za zbytečné zdržování při nastupování a jízdenka by na kolo stála pomalu jednou tolik co lístek. Tak nevím, kdo byl více mokrý…
Zvláštní jev z Podbořan, přijeli jsme do restaurace na náměstí asi ve 12:30 uložili kola, sedli ke stolu. Přiběhla číšnice, že již je všechno jídlo vyprodané. Tak brzo? Vzali jsme kola přemístili se přes křižovatku do sousední hospody. Jídla jsou již jen tyto, tohle je poslední…žasli jsme nad špatným zásobením obědů, ale nakonec si šťastně všici vybrali. Trasa se zvolila s ohledem na počasí a stala se tuším nejdelší za celý trip. Vedla přes Letov, Liběšovice s památkou sv Václava, Libořice, v Měcholupech jsme se rozdělil naše skupinka jela obdivovat zámek Líčkov postavený na hradišti prvních Slovanů, druhá skupinka šlapala kratší trasu do Stekníku, kde jsme se měli společně setkat.
Sluníčko opět pálilo co mohlo, jen díky jízdě jsme se neupekli. Jízdou nás provázely širé chmelnice po obou stranách silnice. Chmelové šišky různých druhů ještě nedozrály.
Přes Hradiště, Strkovice (tady nám lidé dočepovali vodu) do Mradic na kopeček nad obec s vyhlídkou na celý zzdejší kraj. Nocleh vedle kukuřičného pole skoro na rovince všem vyhovoval. Pravdou je, že počasí se kabonilo, dokonce jsme v dáli spatřili náznak chobotu tornáda.
Večer jsme si zahráli karty, ovšem tolik podvodníků jsem ještě neviděl. Člověk, aby hlídal nejen své myšlenkové pochody jak dál hrát. Trochu jsme zkusili hádací hry, jenže všichni usínali při hře.
Předposlední den se nejvíce kilometrů putovalo podél řeky Ohře. Navštívili jsme archeoskanzen Slovanské sídliště ze 6. století. Za vstupné jsme obdivovali ruční nástroje či první domy slovanské (též germánské) zapuštěné částečně v zemi. Viz net :
Skanzen vznikl jako součást výzkumného programu na základě velkoplošného archeologického průzkumu, prováděného na této lokalitě v průběhu padesátých až sedmdesátých let. Najdete zde mnoho obydlí. Jedním z nich je dlouhý dům z mladší doby kamenné s kůlovou konstrukcí. Trámy jsou spojené řemínky, není tu použitý ani jeden hřebík. Další zajímavou budovou je časně slovanská chata z 6. století, která je z části zahloubená do země a uvnitř je ohniště. Proto se jí říká podzemnice. V obydlích se dá přežít i v zimě. Najdete zde i menší expozici věcí, které naši předkové používali k živobytí.
V jízdě jsme pokračovali za drobného mrholení, vjeli do města Louny, abychom se naobědvali v hotelu Černý kůň tradičními českými jídly. Doplnili se zásoby v Lídlu, abychom na cyklostezce za městem ztratili nejstaršího jezdce plného
energie. Rozjel se až do čela a asi si nevšiml odbočení stezky. Později ná vypravoval jak mu poradili kudy má jet do Libochovic. Cíl byl opačným směrem, takže najel o 20km více. My ostatní jeli s větrem v zádech po státní silnici. V Počedělicích jsme si odpočinkově kopli do míče ženy versus muži a jen těsně jsme uhájili v krátkém utkání vítězství nad něžným pohlavím 4:3. Následovali obce Orasice, Volenice, Radonice, ve Stradonicích oddech a změna plánu.
V Levousích nepojedeme lesem přírodního parku Dolní Poohří, mineme jej, abychom ušetřili sil a dojeli do Libochovic. Zde jsme se měli sejít všichni společně na náměstí u zámku s pěkně upraveným parkem.
Dlouho přes hodinu se poslední člen neobjevoval až na poslední chvíli přijel. Popsali jsme náš návrh umístění posledního přespání pod hradem Házmburk na vršku Jiřetín. Po kilometrové jízdě jsme odbočili z hlavní silnice na prašnou cestu vedle níž se nacházel domek se sadem a vysekanou trávou. Iniciativní se zeptali majitele domu, když jsem sám dojížděl na stanoviště na Jiřetíně. Vyjma mne se všem prostor zalíbil. Mne nevyhovovala blízkost rušné silnice i hned vedle vedoucí cesta. Přes moje výhrady jsem byl osamocen, neboť se nikomu nechtělo šlapat mizerných 800 metrů.
Jakmile se v noci ozvala hlučná továrna na výrobu cihel, která se nacházela za kopcem a projíždějící auta po prašné cestě, měl jsem pocit, že hluboký spánek bude navždy mým snem.
Po ranním vstávání jsme dojedli zbytky, těšíc se na odjezd. Paní domácí nás objevila a nabídla možnost natrhání si jakéhokoli ovoce. Chutné meruňky jsem již poznal z padajících větví stromu nad stanem, višně a maliny se jen rozplývaly.
Poslední cesta na Lovosice na nádraží v teplém počasí strašila délkou (odhady od 25-30km), ale parta si vybrala opět přes můj odpor hlavní silnici nejvyšší třídy, aby na peróně byla včas. Znepokojil mne a nechápal jsem názor jet za každou cenu nejrychlejší silnicí, ale nechtěl jsem se dohadovat o nebezpečí našich kol versus kamiony. Přemýšlel jsem nad váhou zodpovědnosti.
Před nájezdem na frekventovanou vozovku jsme ještě dofukovali prázdné zadní kolo naší kamarádce. Naštěstí celý průjezd se zvládl i s pocitem kolemjedoucích nákladních vozidel, jež rozkolísával naše bicykly tlakem vzduchu. Za 16 km jsme seděli v Lovosicích na obědě v nádražní restauraci s běžnými hotovkami.
Z 1. nástupiště jsme si ohlídali nástup s koly i přes tři velké kočárky, vystupující v Litoměřicích. Osobák se kodrcal krajinou Českého středohoří s unavenými cyklisty z nádherné dovolené. Největší překvapení nás však ještě čekalo v České Lípě.
Po příjezdu jsme měli pár minut na přestup. Nízkopodlažní osobák na peróně čekal. My spěchajíc přes výtah dopravovali jsme svá kola postupně k vlaku. Zde nám pan průvodčí sdělil, že je plný 7 kol a nás tedy nevezme a šlus. Marné bylo dohadování o jiných možnostech uložení. Ne prostě vagón je pro sedm míst a více strojů nevezme. A odjel. Další spoj jel za cca hodinu rychlík z Ústí. Šel jsem si k pokladně ověřit, zda li jsou volná místa, případně je rezervovat. Odpověď zněla rychlík je obsazen, další osobák za dvě hodiny nemá rezervaci pro kola. Náš nejnamakanější kamarád se rozhodl jet do Liberce na svém oři, neriskujíc tak bláboly ČD. Ostatní jsme trnuli, bude li rychlík opravdu plný. Vymýšleli se varianty s odjezdem přes Rybniště, hledali jsme cyklobusy – nic. Naší kamarádce přišlo vše tak směšné, natolik se všemu smála, že jsme si mysleli něco o jejím zdraví. Rychlík od Benešova však přijel prázdný a krom dvou kol se naše vešla v pohodě a ještě zbylo několik prázdných míst. Co dodat na závěr? ČD je jedna velká loterie. Buďto budete mít štěstí pojedete vlakem bez výluky, ovšem bez kola, protože se nevejde s vámi nebo se jednou může stát, že pojedete za vlakem přímo na kole. Jsme vůbec v jednadvacátém století?
Celkem najeto za 7 dní cca 242 km, někdo kdo jezdí z Lípy do Liberce o 52,5 km více…
Ceníme si nejmladšího, že tolik zas nefňukal…
Ceníme si nejstaršího, že se zas tak moc neutrhnul…
Ceníme si slečny v pubertě, že vše s humorem zvládla.
Ceníme si našich pěších dvou kamarádek, že se odvážily přijet za námi i odjet bez slz…
Ceníme si naší nejstarší kamarádky, že zvládla fyzickou zátěž vrchovinou bez velkého remcání…
Ceníme si ranní kuchařky s vždy dobrou náladou a humorem.
Za krásnými zážitky o dovolené party Hic opět za rok
.
