Víkend na Kokořínsku s bicykly, s horkem v zádech a vlakem, jenž ujel
Hodně horký víkend a vůbec závěr července silně teplotně nadprůměrný nám dal příležitost podívat se s koly do kraje údolí a roklí, pískovcových jeskyní a pokliček, na Kokořínsko. Přehled počasí sliboval přeháňky, které jsme ignorovali, protože spolehnutí se na bouřky s vydatnými srážkami se pomalu stávalo pověstí. Ráno se sešla parta 4 členů s představou projet se specifickými roklemi v této oblasti. Kdysi jsme ji navštívili s batohy na zádech a slíbili si, že se sem vrátíme. Trasa vlaku Liberec – Česká Lípa – Okna byla přijatelná. Pan průvodčí se ochotně nabídl, že pozastaví spoj v Lípě na Mladou Boleslav čekající na náš zpožděný vlak, proto jsme se nestresovali přestupem na vedlejší perón. Abychom se my mladší netahali se zbytečnou zátěží, nevzali jsme stan. Zkušenější obraceli oči v sloup neb meteorologové hlásili přeci deště! I když jsem sledoval předpověď počasí, Kokořínsko je kraj jeskyní a převisů, takže na případný nocleh jsme se spoléhali s využitím přírody. Po sejmutí kol z vagonu v Oknech se horký den začal projevovat.
Nasedli jsme na jednostopá vozidla, abychom se osvěžovali průvanem při jízdě. I mírná vrchovina dala zabrat a cestou do Žďáru jsme se rozhodli najít nějakou hospodu s obědem. Terasu s hospůdkou Na konci sil jsme nalezli až pod hradem Houska. Odkaz na Cimrmana byl zřejmý, po přečtení tabulky o jeho zemřelém bratru Zimmerfree se zlepšila nálada.
K obědu se objednali polévky zelňačky s vlastním pečivem s nápoji kofolou a pivem. Raritou zde byla místní vyhlídka dalekohledem u WC na hrad Housku s okolím.
Seděli jsme ve stínu s přisednuvší rodinou z kempu ATC. Vyprávěli se navzájem historky, mezitím my mladší jsme toho využili a vyšlápli na nedaleký hrad podobný baráku. V nepříjemném vedru se na nádvoří konal tradiční festival Bohnice na Housce s rozličnými
řemesly i hudbou. Útěk před slunečními paprsky nás dovedl do Pekla na loutkový betlém o pekle v několika dějstvích. Pěkně vyřezávané částečně pohybující se figurky mi připomínalo Werichovo Fimfárum. Jak duše po smrti putuje procesem očistce, řekou
zapomnění s mytologickými prvky. Muselo dát církvi zabrat, aby vymyslela takovýto scénář smrti pro své ovládající ovečky.
Pokračovalo se s koly po cyklostezce okolo Housky z níž jsme postupně klesli o desítky metrů k PP Prameny Pšovky. Projelo se okolo
bývalého mlýnu s vytesaným náhonem ve skále dále po silnici lesem na Blatečky. Na křižovatce pod altánem se třídili názory ohledně bouřkové činnosti jak nahoře tak dole. Párkrát zahřmělo, ale sprcha žádná. Po odpočinku jsme šlapali přes Vlkov na Střezivojice.
Osvěžující déšť se přečkal pod stromem i na zastávce ve Střezivojicích. Oblačnost se převalovala na místě nad čekajícími cyklisty a jemně si s nimi pohrávala. Chvíli ustala, aby po té s větší vervou spustila mokrou clonu, očistila silnice se vším co se na ní pohybovalo. Pršení ustalo, my se opět rozjeli s úmyslem podívat se na skalní pískovcové byty nedaleko Střezivojic. Vyhloubené prostory ve skále by se mohly hodit až nebude na nájem. Člověk s fantazií by si tady určitě poradil, jak zařídit skromné byty.
Naše jízda přes Dobřeň vedla pohodlnou vedlejší mírně klesající silnicí. U Jestřebic se nečekaně silně rozpršelo. Utekli jsme v aleji pod strom, jen náš matador zkusil štěstí o několik stovek metrů dále. Stejně zmokl. Nakonec jsme všichni skončili podruhé ve zděné autobusové zastávce. Když jsme se ohlédli spatřili jsme nový domek s hospůdkou s názvem Drákulova krčma. Než jsme zjistili, že je to srbská drahá restaurace
s mezinárodními jídly, bylo pozdě. Jídla zřejmě chutná, ovšem ceny 200+. Byl jsem rád za citronádu za 55Kč/0,3l ostatní nápoje se cenili stejně. Po oschnutí kol se parta vydala pravou lesní Vojtěšskou roklí. Zdokumentovala krásné Jestřebické pokličky,
tyčící se v prudkém svahu a objevila se ve Vojtěchově u turistické tabule, pod níž se kdysi schovávali před deštěm. Nedaleká studánka dodala čerstvé pitné vody do našich lahví.
Nastal čas hledání noclehu. Představa kamarádky o přespání v umělých jeskyních Nedamy (jeskyně jsme též řádně prozkoumaly)
nad oficiálním tábořištěm vzala za své, jakmile se kemp zaplnil a hezké rovné nehlučné místo pro neširákovou dvojici se nenašlo. Putovalo se tedy po silnici údolím ke křižovatce vedoucí serpentinami nahoru na hrad Kokořín nebo podél rokle na Harasov. Navrhoval jsem vyjít/vyjet nad rokli, kde se dle mapy nacházela možnost přespání mezi lesem a polem. Nikomu se však do kopce večer nechtělo. Hledali jsme za šera nějaký vjezd do lesa. Pokud se nalezl, vedl obvykle k chatkám. Až těsně před Harasovem jsem objevil vjezd na lesní stezku zvanou Jánošíková rokle. Místo vyhovovalo po všech náročných stránkách i s převisem v hustém listí.
Koukat jak se staví stan je docela zábavná záležitost, ale sledování osobní očisty/hygieny trvající přes dvacet minut z pozice spacákové/širákové je ještě větší zážitek. Těžko uvěřit, že mužská polovina vydržela čekat opřena o bicykl a neusnout…
Ti co leželi pod širákem pod převisem na hustém listí připadajíc si jak na péřové duchně se neobávali deště, který se v noci spustil. Jemný deštík netrval dlouho. Poslouchat noční přírodu je opravdu zážitek. Neustálé kvíkání snad od prasat hledajíc vodu či potravu nebo zvuky ptactva v korunách stromů mi dotvářelo atmosféru živoucího lesa.
Nejhezčím úryvkem rána se stala scéna po rozbřesku, kdy jsme se probudili a sledovali okolí. Ze svahu se ozval šustot listí. Po něm se objevil zajíc. Zahlédl nás, otočil se a klouzajíc po svahu rychle zmizel odkud přiběhl. Určitě nás utíkal oznámit na CHKO. Po tomto směšném antre jsme už neusnuli. Já se šel projít po ranní toaletě prudkým svahem nad rokli, hledat byliny pro čaj. Na náhorní plošině jsem hleděl na spálenou zemi od slunce, zorané prašné pole s posedem mezi stromy. Vrátil jsem se s prázdnou, vidouc, že všichni balí bez snídaně. Ta se posunula do Harasova k teplému rybníku ke kdysi slavnému hotelu za první republiky, po němž ho převzali komunisté pro soukromé účely a po převratu vrácen majitelům. Po majetkoprávních sporech architektonicky krásný hotel chátrá. Nad rybníkem se nacházel opuštěný skalní byt
s umyvadlem a záchodem. Následující prostory uzavřeny silnými kovovými dveřmi.
pak malý jeskyní doupě i s komínem, poslední výtvorem byla Rozbořenka mající zvláštní osud viz net :
Tato jeskyně patří k uměle vyhloubeným jeskyním, neboli skalním bytům. Toto obydlí vzniklo již před rokem 1843, kdy část domu byla roubená a část zahloubena do skály. Své jméno místo získalo po obyvateli Antonínu Rozbořilovi, který tu pobýval kolem roku 1891. Skalní byt byl trvale obýván až do roku 1945. Po válce místo obývali trampové, místnosti byli v té době obyvatelné a uzamykatelné. Rozbořenku trvale poškodila až StB s pomocí TNT, zbyly jen místnosti ve skále. Postupně v 60. letech byly místnosti za pomoci trampů vyčištěny a postaven krb a venku ohniště. V současnosti se Rozbořenka skládá ze tří místností vytesaných ve skále, které slouží dobrodruhům k občasným přespáním.
Čas nás tlačil více než bychom očekávali. Navrhlo se rozdělení skupiny. Díky pochopení jsme se my mladší rozloučili a úprkem jeli stihnout odjezd vlaku v 15:58 z Oken. Necelých 90 minut nám mělo stačit na zpáteční cestu ve výhni na silnici vrchovinou. Co nám jiného zbývalo? Prosvištěli jsme obcemi Jestřebice, Dobřeň, Blatce, Bořejov, před Ždírcem jsme odbočili vpravo na Luka, před nimiž jsme zvolnili, neboť potřeba hnát opadla naopak kamarádka zastavila u zevlujících krav a nabízela jim ze silnice popadaná jablka.
Ty se bily o kus jídla. Do Oken jsme přijeli v pohodě splavený, ještě se dokoupilo pití ve smíšeném zboží. Na vlak jsme nastoupili s pocitem vítězství. V České Lípě jsme zase narazili na tvrdou ČD realitu. Místo, aby se mezi sebou průvodčí a výpravčí správně domluvili, vysvětlili si naše zmizení ve výtahu jako možné odpískání odjezdu zpožděného rychlíku. Tušil jsem zradu, proto jsem popadl těžké kolo, míříc po schodech na perón a spatřil jsem pouze zadní světla vagonu. Šokovaná kamarádka neměla slov. Takže jsme spěchali zbytečně. Za hodinu a čtvrt přijel osobák z Děčína do něhož jsme v klidu nasedli. Zklamaná kamarádka nečekala, že by mohly nastat zase nějaké potíže u železnice. Mrzelo ji, že nepřijede domů včas jak slíbila.
Druhá skupinka v pohodě dojela na zastávku v Oknech, v klídku naložila kola do vlaku, potkala stejného ochotného průvodčího jako předešlý den, který osobně zařídil pozastavení vlaku ve stanici Česká Lípa a do Liberce se dopravila jen o půl hodiny později po nás. Nevím, proč jsme my nemohli potkat ochotného průvodčího, proč ČD pravidelně zpožďují vlaky, proč musím platit drahé peníze za nekvalitní služby.
