Frýdlantskem na lovu Perseid
O dalším teplém srpnovém víkendu se stejná cykločtveřice dohodla vyjet si na lov roje meteorů ze souhvězdí Persea za temnou oblohou někam na Frýdlantský výběžek. Druhá skupinka se měla dostavit do Horní Řasnice vozem. Ráno proběhlo vše v pořádku, jen jsme si na nádraží všimli parních lokomotiv s historickými vagóny, kterak se hojně plní lidmi. Vůbec mne nenapadlo, že tento vlak pojede podobnýn směrem do Jindřichovic pod Smrkem a cestou ho ještě několikrát potkáme. Předpověď na sobotu se povedla. Dopoledne oblačno později dokonce s deštěm, který jsme přečkali posléze jasné nebe pro pozorování.
Z perónu ve Frýdlantu se parta rozjela směr Horní Řasnice po cyklostezce, jež vedla okolo zámku směr Krásný Les.
Drobné odchylky ba přímo neznačení stezky určilo, řídit se opět dle GPS map,
jinak bychom v tomto zapomenutém kraji do cíle nedošlapali. V Krásném Lese nás uchvátil projíždějící historický parní vlak, jehož houkání nás doprovázelo po celý den.
Přijeli jsme do skanzenu v Dolní Řasnici, otevírající se na telefonickou objednávku.
Raději jsme peníze a čas obětovali v cukrárně o kilometr níže, kde pekli domácí dortíky vynikající chuti. Nacpali jsme se sladkostmi do sytosti.
Následující trasa pokračovala na Horní Řasnici, v níž jsme se chtěli sejít s druhou skupinkou.
Dlouhé čekání jsme si zkrátili návštěvou pískovny.
Po setkání všech obloha nevěštila nic dobrého. Hledal se proto jednak případný úkryt před deštěm a za druhé nějakou hospodu na pokec. Náš nejstarší člen si přál jet na místní fotbalové hřiště, u něhož se nachází hospoda pro fanoušky obce. Abych mu dodal odvahu, jeli jsme spolu omrknout terén. Kdybych dopředu věděl jak to dopadne, že zde zůstaneme čtyři hodiny, že majitel hospody slaví 30. narozeniny, že si zahrajeme na zeleném pažitu fotbal s gumovou bačkorou, že se všichni natolik unaví a s pozorování noční oblohy zbude houby, tak bych o tom hodně přemýšlel. Nicméně zážitek oslavence s nečekanými návštěvníky se podařil až se pozvaní hosté báli přijít slyšíc ten ječák nebo zpívání našich žen.
Konečně jsme se dostali z tohoto místa po 17 hodině, díky kamarádce na omezené zdravotní vycházce. Přátelé odjeli autem domů, my směrem k polským hranicím. Procestoval se okruh panenskou přírodou Dolní Oldříš, Horní Bulovka, kde skutečně nezbyly peníze ani na pořádnou silnici bez záplat. Výhled po kraji pastvin z Bulovského kopce stál za to. Jen se dohodnout na kterém místě přenocovat, toť vždy zůstává neřešitelným oříškem, neboť každý preferoval vlastní pohled. Nakonec se dohodl nocleh přímo u kapličky u prašné cesty, na níž nic nejezdí…
Kolemjdoucí zdejší domorodkyně na procházce se psem se nestačila divit, na jaké Persidy budeme koukat. Potom si vše ověřila na mobilu a byla chytřejší, utíkajíc domů připravit se na hvězdnou podívanou. K nám se již nevrátila, jak původně zamýšlela.
Po postavení stanu pro naši náročnou členku jsme my tři ulehli pod širák.
Mezitím nám zavolali frýdlantští, ležící kousek od nás na kopci Řásný. Nastal soumrak. Divadlo mohlo začít. Samozřejmě meteorický roj byl avizován od půlnoci. V tento čas mne snad slyšela pouze kamarádka jak počítám desátý, dvanáctý, patnáctý. Pak víčka neudržela a usnula. Načež jsem tedy držel basu a usnul taky. Náhle slyším našeho matadora jak se ptá stanu, jestli ji jako není zima. On v letním spacáku nevydržel teplotu kolem 7 st. a přesunul se do stanu. Já zimu moc nevnímal, jen chladný vzduch a vlhkost, protože ta pokryla spacáky i karimatky rosou.
Ranní slunce svými paprsky pokrylo celý kraj a s jeho stoupáním k nadhlavníku se postupně zvyšovalo teplo na příjemný pocit. Nasnídali jsme se, sbalili se a vzhůru s kolem do nížin.
V Horních Pertolticích jsme navštívili rozsáhlé Arboretum, v němž jsme spatřili různé dřeviny ze všech koutů světa. I zde se projevilo
velké sucho spálenou travnatou zemí s vyschlým potokem. Následoval krosový terén do obce Háj, příhraniční obec Habartice,
z níž jsme po zelené došlapali do Černous. Mladí si vyjeli nafotit obnovený zámecký dvůr, zbytek si vybral oběd, aby si ho pak
společně objednali. Čekala nás poslední cesta do chatové osady Saň u Filipovky. Malá zdobená chaloupka s molem na rybníku s plovoucími husami, dokreslovala příjemnou atmosféru tohoto podivuhodného místa.
Kolaři, pěší, Poláci či Češi všici tu obdivovali krásnou zahradu se zvláštními záchodky. My jsme za vedra přijali úkryt uvnitř
chaloupky. Hospodský s pivním mozolem nás vtipně obsluhoval a vyzvídal kdo je kdo. Se mnou, abstinentem, byl nejméně spokojen. Navzájem jsme si vyprávěli o nás samých. Některé odpovědi se mne podvědomě dotkli, byly až pod kůži, na podstatu toho všeho, proč jsem vše tvořil. Cítil jsem závan minulosti a nebylo mi dobře. Pozorujíc jejich rozhovory jsem zjišťoval, jak je člověk určitou falešnou představou svázán a jak se děj opět opakuje. Ze zadumaného zamyšlení jsem se nedokázal probrat.
Závěr cesty směřoval do Višňové na vlakovou zastávku odkud nás čtyři a kola odvezl vlak přímo do Liberce. Víkend se vydařil pro každého dle vlastních představ. Jedni byli nadšeni oslavou na hřišti, jiní cestou zapomenutým krajem a já rojem padajících slz svatého Vavřince.
