Prvovýstup na cimbuří aneb vichřice nám dala zabrat
Slunný den s větrným povětřím lákal na krásný výlet do okolí Jizerských hor. Tentokrát jsme chtěli pokořit Frýdlantské cimbuří čnící nad Bílým potokem pod Smrkem. Vlak zastavil na konečné zmíněné obce, kde se rozhodl plán cesty na vrchol přes Černý vodopád.
Po turistické zelené značce se vydala téměř kompletní Parta Hic na výšlap severních Jizerek nekonečným stoupáním k Černému potoku na jehož dostupném začátku nás uvítal ledopád s krásnou nedostupnou jeskyňkou.
Protože většina účastníků výpravy byla po náročném výstupu ve sněhu unavena a hlavně oděvem nevybavena, rozdělila se parta na ty co půjdou dál a na ty co sejdou do Hejnic a dají si pořádné občerstvení s odpočinkem.
Směrem na vrcholy šli dva dospělý a dvě děti – tři ženský a jeden muž podporovaný psem. Zasněženými stromy lemovaná nevyšlapaná stezka nám odčerpávala poslední zbytky sil.
První odbočka vedla 500 m strmě mezi stromy na vrchol skály nazvané Hajní kostel, to jsme ještě nevěděli co nás čeká příští výstup. Z Hajního kostela se před námi nádherně rozprostřelo celé Frýdlantsko.
I když se vítr snažil naše kochání krajinou ztížit, po hlasování jsme se nevzdali pokračovat až do vysněného cíle na cimbuří. Někteří se již plazili po čtyřech neboť sníh nám nic neulehčil. Po přibližně jednom kilometru pomalého stoupání se konečně objevila odbočka na Frýdlantské cimbuří. Ostrý 500 metrový výstup nám dal opravdu zabrat. Hřálo nás však vědomí zpátečního sjezdu po zadnici až k rozcestí na vyhlídku. Na vrcholu nás čekalo větrné peklo, kdy se vichřice do nás opírala silou neskutečnou. My co jsme nesli batoh měli částečnou výhodu, ale děti se prali statečně s větrem o něco více. Díky zábradlí jsme se mohli porozhlédnout, pokud to vůbec šlo, po celé šíři frýdlantského výběžku.
Cesta zpět nám uběhla velmi rychle. Zalíbilo se sjíždění po zadnici. Rychlý sestup se zpěvem a psí rvačkou až do restaurace ke zbytku party v klášteře Pro duchovní rozvoj v Hejnicích, stal se pro nás zbylé příjemným osvěžením.
Nakonec jsme si na hejnické zastávce i kopli ( někteří si radši zaházeli sněhovými kulemi ) a bylo po trudnomyslnosti. Děti nadšeně vyprávěli o zážitcích větrného dne a spokojeně jsme ujížděli vlakem domů.
