Hledání vojenských kamenů, větrná noc u Větrova a nález jeskyně

Dlouho jsme se neviděli s Frýdlantskými, proto vznikl nápad podělit se o nové dojmy během prázdnin a využít pozvání majitele pozemku kousek od Frýdlantu na jeho malé chatce u rybníka mezi loukami s pasoucími se krávami. Děti se neúčastnily. Zdejší klasická kadibudka bez dvířek s výhledem na pastviny s turem byla raritou tohoto odpočinkového místa.
Silný nárazový vítr po celý víkend dokazoval oprávněnost názvu nedaleké obce Větrov, protože jestli si někdo myslí, že jméno Frýdlant je odvozeno od volné země, Řasnice od četnosti říčních řas, Černousy od černých vousů nebo Višňová od rozkvetlých sadů višní, to ať dál  raději nečte celý příspěvek, neb by si o nás musel domnívati něco o bláznech, patřící do Kosmonos., však se jeden účastnil osobně… Název Větrov musí skutečně pocházet od dujících větrů na zatravněných plání, které jsme sami na vlastní kůži zažili. Já si v noci představoval jaké to je, být na severní točně při takovém psím počasí. Naštěstí v českých luzích a pláních se zatím zima nekoná a příroda tak dává prostor pro otužilce ve spacích pytlech či koupajících se po ránu v rybníku. Jak to vše začalo..

Skupina okolo Frýdlantských se rozjela do míst výše napsaných již v pátek, aby připravila dokonalý průběh setkání. Počasí slunečné leč silný vítr narušoval akce typu odpoledního nošení dřeva z dalekého polesí. Naši odvážní se nevzdali a jali se sbírat suché dříví. Při jedné z akcí přines co můžeš, ovšem nepočítali s tím, že zkracovat si cestu přímo přes ohradník ohrazující hranice skotu od dvounožců, se nevyplácí. Asi tři sta metrů vzdálené stádo nevěštilo nic zlověstného, to se změnilo rychlým jeho přesunem k našim nosičům dřeva, kteří měli rázem po dobré náladě a lejno nelejno najednou pospíchali k protějšímu ohrazení. Jen náš skromný odvážný vousatý vůdce se

nezalekl a se svými mohutnými kládami na oheň si to na férovku chtěl s divokými šelmami rozdat.  Ty se zalekli podivného nářečí linoucí se z úst statečného muže a odkráčeli se znuděně pást. Všichni zasvěcení si oddechli. Posezení u ohně se pro prudký vítr nekonalo, nahradilo jej povídání si na gauči na verandě při slivovici. Dvě naše kamarádky spaly přes noc na válendách v chatce na půdě. Stěny podkroví potažené kůžemi od ulovené zvěře tvořilo krásné prostředí pro sny žen, u jedné z nichž se opět opakoval úprk nyní před rozjetým vlakem. Škoda jen, že nám sen později vyprávěla po telefonu, musela ráno do zaměstnání. Snad ji neuvidíme zase až za rok…

Ráno pro nás (pro mne a kamarádku z Boleslavi) na nádraží dojel organizátor akce. Když jsme posnídali objevil se tu i očekávaný průvodce, jenž se kdysi v lesích pohyboval jako hajný, znal tedy každý strom, kámen. Na chvilku se před chatku otočil pan majitel, aby nás přípitkem slivovice přivítal. Mnoho toho napovídal o svém hospodářství, pronajatých pozemcích, malé chatky u tůně a nebýt času

na náš výlet asi by hovořil dodnes. Pan hajný měl připravenou cestu k vojenským kamenům, během níž nám neustále vyprávěl a odpovídal na rozličné otázky. Ukázal nám vydrásaná místa na zemi, stopy značení teritoria daňků, poučil nás jak a proč se ta která

cesta jmenuje Meixnerka, Hejlovka atd. Minuli jsme pomníček Huba – U spálené hájenky míříc k Malíkovu křížku. Ač jsme ho před

lety s kamarádkou z party Hic navštívili nebylo jednoduché ho opět nalézt. Hajný šel najisto. Od pomníčku se pokračovalo v hledání  sedmi vojenských kamenů z 1. sv. války rozesetých pod Pěticestím. V ruce jsem držel  mobil s daty s GPS souřadnicemi, které se však mírně lišily od skutečnosti a nezbývalo tedy než hledat. Některé jsme nedávno našly, teď jsme chtěli sbírku uzavřít. Pa hajný šel opět

téměř najisto. Díky němu jsme nalezly všech sedm vojenských kamenů a to nám dalo zabrat až hlad nás upozornil na čas oběda.
Po jídle se skupinka přemístila ke zděné chatce Šlapajdě postavené r. 1914 dle letopočtu umístěného pod střechou.

Dále se pokračovalo k bývalému lomu kamene a nedalekému jelenímu doskoku v bývalé oboře Clam – Gallasů. Po Hejlovce jsme uzavřeli náš historicko-vlastivědný výlet po blízkém okolí. Na verandě chatky jsme se po výpravě natáhli na lavice, na nichž si někteří z nás hluboce odpočinuli.

Navečer nám slíbila naše společná kamarádka, že i ona se přijede k rybníčku podívat, čekali jsme netrpělivě při rozdělaném ohni až se ozve. Stalo se a na sedmou vystupovala z vlaku na frýdlantském nádraží. Tentokrát jsem na nádrží neběžel, neboť mne zastoupilo kamarádovo vozidlo s řidičkou. Před příjezdem se připravilo noční osvětlení a udržoval se oheň pro opečení buřtů a guláše v kotlíku.

Radostné shledání nové účastnice se svým psem nás upozornilo na ovocný koláč v barvách československé vlajky ke stému výročí republiky, jenž vytvořila naše bývalá paní učitelka z Višňové. Hned jsme se do něho s chutí pustili.

U chatky se pohupovala kovová pramice přivázaná řetězem ke sloupu. Vyzkoušel jsem sám s čelovkou veslování kolem ostrůvku na rybníku a bylo s podivem, že se nikdo nepřidal.
Vítr dle výstražné předpovědi přidával na síle, čímž nám zkomplikoval delší účast u ohně. Nevadí. Mačkali jsme se na gauči, vyčkávajíc na příběh, který jim budu vyprávět na téma vodník. Trochu jsem zabrousil do dalekých dějin a s přispěním fantazie vytvořil polodramatickou romantickou povídku. Málem se usnulo.

Tři odvážní si nechali spacáky venku poblíž doutnajícího ohniště. Nenechali se odradit nepříjemným teplým větrem, s nímž bojovali celou noc. Já sám jsem si původně myslel, jak to hravě zvládnu. Udělal jsem však několik chyb. Nevzal jsem si teplou čepici s sebou, kšiltovku jsem nechal kdesi na stole, spoléhal se na opírání o souseda, čímž jedna strana těla se vystavila větru. To nebylo nejhorší. Ale v momentě, kdy si pes odběhl odštěknout, zničil i tu poslední opěrnou vyhřívací zeď… Psa jsem tedy nalákal ke mně pod spacák, neboť panička se taky chtěla prospat, ne ho stále napomínat a tím budit okolí. Přibližně hodinku vydržel, jakmile uslyšel nějaký podezřelý zvuk, neotálel a snažil se vysoukat zpod pytle ven. Ještě jednou vyzkoušel mou trpělivost, posléze jsem se otočil a usnul. Musím připomenout bezměsíční noc s planoucími i padajícími hvězdami na obloze s Mléčnou dráhou. Přesto to nebylo tak ostré, jak na jaře v dubnu na skalním hradě, ovšem krásný pocit, ten jsem měl jako tenkrát. Nyní mi vítr nafukoval spacák, slíbené vyhřívání od souseda chybělo, hřející pes lítal kdo ví kde a já se snažil usnout zachumlaný do mumie. Z dálavy se neozýval daňčí řev, nýbrž výrazné hlasité pochrupování našich zkušených trampů.

 

Ranní koupání využili čtyři plavci, krátké osvěžení za větru ve studené vodě před snídaní bylo určitě vhod. Slunce pomaličku vyklouzlo po osmé hodině nad obzor, spatříc dvounožce jak poskakují nazí ve vodě. I ryby sem tam zvědavě vyskočili nad hladinu, pozorujíc zvláštní bezploutvé tvory čeřící snad křídly, celý rybník! Jako poslední jsem opustil spacák já. S potěšením jsem použil kadibudku s vyhlídkou, v níž to profukovalo i zespoda.

Teplá káva, čaj zahřála organismus a vydatné jídlo dodalo energii k menší procházce s úkoly. Připadali jsme si jak na vojně. Byl vyhlášen nástup, vysvětlen postup, vybrána čtenářka úkolů.

Plnili se zábavné nápady např. obejmutí dřevěného trpaslíka, donesení kaštanů z uschlých stromů, no do zpívání písní se moc nechtělo, udělat kotoul, zde se naše kamarádka snažila o kotoulové kolo ve dvojici.

Naše nepružná nerozhýbaná těla se nepodvolila. Hřebem dne bylo nalezení úplně neznámého pomníčku, který se k údivu všech nacházel ve vyschlém korytě Olešky.

Poděkovali jsme tvůrkyni hry a vrátili se k rybníku. Když včera spatřily ženy mé veslování, odvážně dnes nastoupily do pramice s cílem povozit se kolem ostrůvku, hned dvakrát.

Ještě se přijel rozloučit pan bývalý hajný s námi i s chaloupkou na větrné pláni a všichni jsme se vozy rozjeli k panu majiteli poděkovat za pěkný víkend prožitý u Větrova.
Na nádraží jsme zjistili, že je teprve dopoledne, škoda den ukončit a napadlo nás zavítat do jeskyň o nichž nám vyprávěla kamarádka z Boleslavi. Na hledání jsme přizvali i Ferdinandské, cukrující se v cukrárně. Nejdříve jsme oběma našim kamarádkám ukázali nově objevený kříž Marty Krausové z Hejnic a za hodinku jsme se všici setkali na silnici nad svazem.

Prudkým stoupákem jsme vylezli až na Rauschekovu cestu. Dobrodružství začalo nejdříve nebezpečným sesutím/sejitím mezi balvany k první jeskyni,

no spíše velikým převisem navzájem poskládaných skalisek. Uvnitř zářily kříže na památku cestáře z minulého století. Zapózovalo se před fotografy pro dokumentaci místa. Nyní se v nepříjemné terénu hledala druhá jeskyně zvaná Lebka dle nestora hor Nevrlého.

Po dlouhém prohledávání nakonec zkušená harcovnice hor nalezla vchod do plazící se jeskyně. Plížili jsme se za pomocí čelovek úzkou průrvou , kde se některým z úzkosti ani nechtělo dál lézt, ale překonali se. Objevilo se několik větších síní a v jedné z nich na kameni v ústraní svítila lidská lebka.

Vedle ní v kovovém pouzdře uložený sešit se zápisky z návštěv. Také jsme se zvěčnili. Prolezli jsme ji křížem krážem.

Spokojeni s nálezem jsme se nasvačili u skalnaté brány.

U aut jsme se rozloučili, směřujíc do restaurace U Tetřeva na polívku i na shlédnutí Velké pardubické. Popovídali jsme si o předchozích událostech a usoudili, že krásně prožitý víkend bude nezapomenutelně vtisknut do našich vzpomínek.