Zážitkový víkend strávený na Lupínku
100leté výročí vzniku Československa připadlo na poslední říjnový víkend. Obloha oblačná, studená, podzimní. Velkolepé oslavy jsme přenechali obyvatelům měst a obcí. My jsme využili pochmurného počasí k návštěvě chaty zvané Lupínek (Šetnerka). Třináct osob včetně šesti dětí se psem chtělo prožít nová neprozkoumaná zákoutí Jizerských hor. Proviant se dovezl v pátek, aby se v sobotu s těžkými batohy nemusel nikdo tahat. Naše liberecká trojice se psem přijela dopoledne vlakem do Bílého Potoka, kde na nás čekali tři oblíbení ferdinandovští. Po přesunu na autobusovou zastávku na Smědavu jsme vedli rozhovory o psech i o nás .Téměř prázdný autobus
vyvezl nezdolné návštěvníky hor na konečnou s mezi zastávkou pro naši významnou domorodkyni s horalem. Na parkovišti u horské
chaty Smědava se celá skupina setkala s početnou rodinou a sloučila se do jedné velké bandy, v níž tentokrát převažovali dospělí. Za drobného mrholení se tlupa nadšenců vydala po Hřebenovce k Předělu. Pod odpočívadlem jsme se trošinku nasvačili, vyzkoušeli míč proti trudomyslnosti, který nemít tak nevím, nevím jak by celý víkend dopadl. Zhruba 500 metrů zbývalo dokráčet po asfaltce k chatce Lupínek u malé vodní nádrže, od níž jsme odbočili a skrze stromky již stálo opuštěné skromné stavení.
Vzhledem se podobalo trampské útulně, v níž se nacházela palanda s postelí, stůl se stoličkami ve tvaru pařezů, nalevo od dveří se krčila krbová kamna s plotnou na vaření. Po schůdkách na půdu vylezly děti, aby spatřily svůj nocleh – matrace na postelích po obou
stranách stěn a uprostřed mezi postelemi byl prostor pro další spáče. Venku se válelo připravené dříví do kamen, jen jej nařezat. Vedle dřevěný stůl s lavicemi nám večer posloužil jako branka. Unavená kadibudka vzdálená asi 15 metrů v lese, zažila kdysi svá nejlepší
léta, nyní se dvířka ani nedovřela natož ztrouchnivělá podlaha, která čekala na výměnu prošláplých prken. Na suchém WC se sedělo dobře, jen kdyby nefoukalo. Dřez s koupelnou tvořil protékající potůček napravo od chatky schovaný za klečí. Pro některá dítka se stal potok rájem pro svoje máčecí hry.
V kamnech se rozhořelo a za malou chvilku se teplota v chatce zvedla na přijatelnou úroveň. Vybalilo se, něco se pojedlo i napojilo
s cílem výletu za Ruskými kříži (křížem) ležícím nedaleko odsud v rašeliništi Jizery. Vybaveni holinkami, více méně též odolnými botami se parta lidí vydala na dobrodružné poznávání zdejších slatí. Sluníčko se rozhodlo, že nám na chvilku posvítí pro radost, aby se pak opět schovalo za podzimní oblačnost. Hledání kříže dalo zatraceně zabrat. Nejdříve se muselo překonat koryto říčky (potoka)
Jizery, po té se přenést přes téměř vyschlé bažiny a dle map.cz nalézt Ruské kříže (nyní pouze jeden). Bohužel, jak se to v poslední době stává zakreslený bod neodpovídal zdaleka skutečnosti. A ještě nás namíchl taťka amatér v hledání pomníčků, jenž ho po půl hodince nalezl.
Lehce jsme se nad tuto pravdu povznesli a náš nejzkušenější badatel nám vysvětlil stezku podél toku Jizery vedle níž půjdeme. Obklopující panenská příroda dodávala příjemnou atmosféru putování. Někde jsme přeskakovali, jinde se přenášeli, stále se držíc potoka meandrujícího tichou slatinou narušující jen vzdálený zvuk motorové pily, dětí před námi a nervózního psa okolo nás.
Díky za to, že měli rodiče jinak by si s broděním neporadili…
Pes štěkáním neustále prozrazoval naši polohu pohybu lépe než GPS v mobilu a já přemýšlel, co si vymyslíme před ochranáři, jakmile je potkáme. Naštěstí se všichni zúčastnili oslav republiky a kdo by z turistů chodil v mrazivém počasí po horách, že?
Když jsme se objevili u patníku na českopolské hranici, rozhodl náčelník o změně trasy k průseku jižním směrem. V závětří se posvačilo drobnými sušenkami s čokoládou. Chlad se pomalu vkrádal, proto se pospíchalo zpět do Lupínku uzavřít dnešní povedený výlet.
Na noc se nařezaly polínka z bukového i smrkového dřeva na otop aku motorovou pilou. Naléhal jsem na rodiče na zdravotní i morální stav dětí před spaním. tak dlouho až jsme si kopli do míče v sestavě muži/kluci versus ženy/dívky. Na nerovné ploše s kořeny stromů se odehrála dvě vyrovnaná utkání, v nichž nechyběly zakázané chvaty, silné hmaty, okopávání kotníků či náhlé odchody a příchody hráček. I když se musela osvětlit hrací plocha, přesto muži vydrželi a oba zápasy vyhráli 10:6 a 7:2. Dětem hra vůbec neubrala sil a naše rosnička vymyslela hru na slepou bábu v noci. Sám jsem zažil jaká ta hra je a můžu směle říci, že to není žádný med.
Ještě teď mám modřiny a točí se mi hlava. Na závěr rodiče připravili bojovku s překvapením. Noční stezku za domkem
osvětlovalo několik svíček, po nichž se šlo asi padesát metrů k zářivé dýni na pařezu, pod nímž se vyskytovaly brambůrky. Některé děti s brekem jsem táhl až k vycpané hlavě. Zde se objevili rodiče, utěšujíc svá dítka.
Ač jsem lákal na noční procházku na Paličník všechny přítomné dospělce, nikomu se nechtělo. Zvláštní taková krásná oblačná podzimní noc. Nocleh se rozdělil takto : dětska na půdě plus rodiče nejpočetnější rodiny. Ostatní dole i se psem. Nějakou dobu jsme
hovořili s nadšením o zářivým ohni, pak nadešel čas spánku. Ferďákovec s dcerkou mezi prvními vstoupili do říše snů,
což později taťka dával jasně najevo svým řezáním. Jejich kamarádka spící nad nimi si ještě poslechla příběh, jenž částečně vnímala naše liberecká kamarádka. Naopak dáma z Potoka a já jsme chvilku rozebírali zážitky dne. Oheň malebně vytvářel tančící stíny na stěnách chatky svými plamennými jazyky, které jsem postupně přikrmoval bukovými polínky. Snažil jsem se usnout, ovšem hlasité chrápání podobné startujícímu letounu, čeřící těžký suchý vzduch, mi nedal příležitost. Na půdě také někdo startoval traktor, navíc nesnesitelné teplo zapříčinilo, že taťka od malých děvčat vysadil okénka z rámů.
Z dlouhé chvíle jsem v leže pozoroval potemnělou místnost, když jsem spatřil ladné křivky houslového klíče a uvědomil si moc vzájemného přátelství propojeného s osudovostí. Třikrát během noci jsem přiložil do kamen jak se slíbilo. Když jsem zjistil, že se tím rachot lineárně zvyšuje, napadlo mne nepřikládat. Třeba dotyčný přestane s kraválem, pokud nepomohlo dloubání, strkání a bude mu chladno. K ránu jsem usnul. Ne nadlouho. To se zase probudilo naše ranní ptáče, uvědomujíc si změnu času na zimní, proto muselo vydržet hodinu strpět spánek.
Ráno osůbky cupitající na záchod hlásili venku je bílo. Místo deště nás v tato místa navštívil sníh. Krásně bíle pokrytá pokrývka po stromech připomínala zimní atmosféru.
To byl dárek přírody k oslavám století vzniku našeho samostatného státu ze spárů monarchie. Jakmile se počet probuzených v přízemí převažoval, utekl jsem dospat deficit na půdu.
Po snídani jsme se rozloučili s početnou rodinou a zbytek vyrazil na výlet na Paličník. Stezkou pocukrovanými smrky s přibývajícím větrem. Do zad nám dul, všemocně pomáhal ujít 2 km krátkou trasu. Na vrcholu foukal silný vítr a skupinka se silně držela zábradlí,
aby si mohla výkon zdokumentovat. Nicméně vidět nebylo nic. Pod Paličníkem jsme se zvěčnili v návštěvní knize, posilnili a fofrem
do chatky. Nožky mrzli některým v holínkách, ostrý protivítr šlehal do tváří své sněhové náboje a odtržená část bandy spěchala zahřát
se do Lupínku. Horký čaj a teplá kamna dodali dobrou náladu zbytku party na cestu zpět do civilizace z tohoto malebného místa Jizerek.
Osobní auto odvezlo těžké nadměrné věci s čímž se dopředu počítalo. S batohy na zádech scházelo několik odvážlivců Šindelovým dolem,
míjíce chráněný staletý smrk s obrázkem třináctileté Veroniky Lahrové, zahynuvší zde pod padajícím stromem v roce 1829 při sběru klestí. Před Sedmitrámovým mostem u zbořeného mostu zkoušel náš Velký skaut překročit říčku, ale balancoval na kamenech tak, že jsme se raději rozhodli pokračovat na vlak. Závodilo se s časem, byť si to někteří neuvědomovali. Nakonec nám chybělo stejně asi 10 minut, načež jsme museli Skauta uprosit, aby nás vzal zaparkovaným autem na nádraží na vlak. Krom paní domorodkyně s níž jsme se rozloučili, se celá tlupa šesti lidí se psem nasoukala do auta Škoda combi. Rychlou jízdou jsme bravurně stihli vlak, za což mu patří náš dík.
Krásná nadějně bílá neděle vzala za své následující den, kdy se teplota pohybovala k 18 stupňům nad nulou za vydatného velmi silného větru. Na horách jsme si užili prvního sněhu, prošli se rašeliništěm, našli kříž a vydováděli se v chatce i kolem ní. Budu vzpomínat na noční mač žen proti mužům za svitu led svítilen, kdy utkání chvílemi opravdu připomínal zápas, hlavně když se padalo do měkkého v kleči nebo vzpomenu na ranní bitku se sněhem, který mne potom zábl za trikem na zadnici. Nemohu neříct, že mne neláká nová návštěva těchto míst v době běžeckých radovánek, jenže to nezáleží jen na mne. No uvidíme co tomu řekne příroda.
