Výlet na Bradlec a Kumburk aneb ve vlaku se nespí
Nevlídná studená zatažená svatomartinská neděle byla příležitostí vydat se po delším čase s partou do kraje jičínského, spatřit zříceniny Bradlec a Kumburk, které nám naplánovala naše aktivní kamarádka se psem. Ve vlaku sedělo šest osob včetně dítěte s černým natěšeným psem. Hovořilo se o událostech, jenž každý prožil po svém, například o tom jak předešlý den v Hejnicích za krásného slunného dne se objevovala jeskyně Stojka, o operaci slepého střeva našeho odvážného mladého příznivce či o nových záclonách, jenž ležely ladem místo, aby se věšely. Trasa na kolejích ubíhala celkem rychle pomocí nekonečné hry slovní kopaná, kde jeden proti všem odolával prohře. Neprohrál.
Výstup ve známé obci Železnice nás při procházení naopak utvrdil, že dle pamětních desek významných osobností na domech, městečko moc dobře neznáme. Obloha se více a více kabonila my se se stoupajícím svahem klesali na mysli,
přemýšlejíc proč místo jemného deštíku nesněží. Pole se zde zdála dostatečně zavlažená jako by se nedostatek dešťů po celé zemi této části kraje obloukem vyhnula. Postupně jsme vystoupali na 542 metrů vysoký kopec s bývalým hradem Bradlec se zachovalou
kamennou vstupní bránou, na níž se nechala naše starší členka na laně vyvléci na nádvoří ke své dokumentaci místa. Jiná dáma šplhat na hrad nechtěla, ale větší zájem směřovala do podhradí na připravené ohniště nad nímž si představovala opečené dobroty.
Některé z nás trápil hlad, proto jsme se těšili na výletní restauraci Klepanda na rozcestí u Syřenova. Sice pes do hostince nesměl, jenže jsme pěkně poprosili a pro hodného pejska je vždycky místa dost. Ve vedlejší místnosti u dvou stolů banda hladových dlouho vyhlížela objednaná jídla.
Po obědě jsme se rozdělili na zvědavce hradu Kumburk a dvojici výletnic na zastávku vlaku. Zvědavci spěchali
na hrad ze 14. století s postavenou nízkou rozhlednou. Zatažené nebe chvílemi naznačovalo dobrou náladu s hřejivými paprsky a zamlženým podzimním slunečným kotoučem, ale vytrvalé teplo se již nedostavilo. Rekonstruovaný hrad jsme prolézali důkladně
i s čelovkami ve sklepě. Na dřevěné vyhlídce nás výhled do okolí Českého Ráje neokouzlil, nebylo čím se kochat přes zamlženou krajinu.
Neustále nás prozváněla dvojice opuštěných dam, abychom jim poradili cestu na vlakovou zastávku Syřenov. Netrvalo dlouho a setkali jsme se na křižovatce asi 300 metrů od cíle. Zbývala hodinka času a my vymýšleli hry na zahřátí sychravého večera. Hrát si na schovávanou omrzelo, kopání do míče taky a na řadu přišla slepá bába uvnitř čekárny. To už byla vyšší úroveň hry, při níž jsme se všichni nasmáli.
Nejprve jel vlak od Staré Paky, po půl hodince se vracel z Lomnice pro nás. Ve vlaku sdělil průvodčí, že nemusíme přestupovat, načež já bláhový si představoval jak vpluju do říše snů a dám spánek. Takové naschvály co mi ženské prováděly, to se nedá vůbec popsat. Šikanovaly mne nejdříve díky mladému chlapci, když se toto nevedlo, přichystaly si nenápadně rychlé střely. Spát se prostě nedalo. V jednu chvíli jsem se domníval, že přeci jenom je klídek. Ne, dámy si přisedly a zvýšily svou zvědavou dotěrnost. Hlavně majitelka psa na mne neskutečně vytvářela tlak až jsem se bál vydrží li, okenní rám vagónu. Dost možná jim v tom pomáhala ta jejich drzá zelená větrová kamarádka nebo ušly málo kilometrů a neznavené se dále bavily. Statečně jsem odolával.
No, užili jsme si celé kupé legrace. Cestující asi nechápavě kroutili hlavami jak dámy radostně dovádějí jakým způsobem zakončují závěr úspěšného dne a já konec jízdy…
